Podle teorie ↗FPV je možno sémantické (významové) obsahy jednotlivých složek sdělování, definované na vysoce abstraktní úrovni, uspořádat do dvou stupnic neboli škál dynamických sémantických funkcí (viz ↗výpovědní dynamičnost).

Na škále A, zvané škála prezentační, jsou tři dynamické sémantické funkce: scéna (která obsahuje jednu či více kulis, tj. složek, které vyjadřují časové, místní a okolnostní vztahy), prezentace na scéně (která obsahuje složku či složky, které vyjadřují objevení se či existenci na scéně) a jev objevující se nebo existující na scéně.

Na škále B, zvané škála přisouzení vlastnosti, jsou čtyři sémantické funkce: nositel vlastnosti, vlastnost, která je chápána velmi široce a zahrnuje vlastnosti dlouhodobé, statické (být ředitel) i momentální, dynamické (mrknout), specifikace vlastnosti a další specifikace vlastnosti.

Na těchto škálách jsou sémantické funkce uspořádány podle stoupající sdělné závažnosti, tedy podle stoupajících relativních ↗stupňů VD. Na škále A je SCÉNA nejméně závažná, je to výchozí prvek, na který se pojí OBJEVENÍ SE ČI EXISTENCE jako závažnější rozvití sdělení. JEV OBJEVUJÍCÍ SE ČI EXISTUJÍCÍ NA SCÉNĚ je pak cílem sdělení. Ve větě V jedné zemi panoval král je SCÉNICKÁ složka v jedné zemi (nese nejnižší stupeň VD a je tématem), PREZENTAČNÍ složka je panoval (nese vyšší stupeň VD a je tranzitem), složka představující JEV na scéně je král (nese nejvyšší stupeň VD a je rématem). V navazující větě Ten král měl tři syny je výraz ten král NOSITEL VLASTNOSTI (nese nejnižší stupeň VD a je tématem), složkou vyjadřující VLASTNOST je měl (nese vyšší stupeň VD a je tranzitem) a výraz tři syny je SPECIFIKACE VLASTNOSTI (nese nejvyšší stupeň VD a je rématem). Škály A a B je možno spojit v jedinou kombinovanou škálu AB s těmito sémantickými funkcemi (opět seřazenými podle stoupajících stupňů VD jejich nositelů):

SCÉNA – PREZENTACE (často implicitní) – JEV, který je zároveň NOSITEL VLASTNOSTI – VLASTNOST ‒ SPECIFIKACE – DALŠÍ SPECIFIKACE.

Tak ve větě V jedné zemi měl král tři syny je v jedné zemi SCÉNA, starý král je JEV na scéně, který je zároveň NOSITEL vlastnosti, měl je VLASTNOST a tři syny je SPECIFIKACE. „Prezentace“ krále zde chybí, král je prezentován přímo (in medias res), bez slovního uvedení, jako NOSITEL vlastnosti. Podle kombinované škály jsou pak v jedné zemi a starý král témata, měl je tranzit a tři syny je réma. Když srovnáme věty Včera se u nás objevil Petr a Petr se u nás objevil včera, je první věta realizací sémantických funkcí škály prezentační (včera a u nás jsou kulisy, části scény, a tedy složky tematické, objevil se je prezentace, a tedy složka tranzitní, a Petr je prezentovaným jevem, tedy složkou rematickou) a druhá věta realizací škály AB (u nás je kulisa, téma, Petr je nositel vlastnosti, téma, objevil se je vlastnost, tranzit, a včera je specifikace vlastnosti, vlastní réma). Výraz včera je v jednom případě kulisou, a tedy tématem, v druhém případě specifikací, a tedy rématem. Sémantické funkce nazval ✍Firbas (1992) a jinde dynamickými sémantickými funkcemi, protože na rozdíl od statických funkcí (agens, patiens, děj, cíl děje apod.), které jsou pevně spjaty s fungováním určitého slovesného vzorce (viz ve valenční teorii ↗aktant // ↗participant) se jejich přiřazení konkrétním složkám mění podle toho, v jakém sémantickém okolí (na jaké škále) se tyto složky v dané výpovědi vyskytují. Důležitost dynamické sémantiky jako ↗faktoru FPV vyplývá jasně při srovnání systémů různých jaz. V č. se tato důležitost může zdánlivě jevit jako relativně zastřená tím, že č. jazykový systém (např. na rozdíl od angl.) při relativní volnosti ↗slovosledu řadí výše uvedené dynamické sémantické funkce poměrně často ve shodě s výše uvedenými škálami.