Styl je možné obecně vymezit jako celkový ráz jisté záměrné lidské činnosti a jejích výsledků a konkrétněji pak jako způsob výběru a využití výrazových prostředků utvářejících celek. O s. lze tedy dnes mluvit např. v malířství, hudbě,  architektuře, odívání apod., ale především ve slovesných projevech různého druhu. S nimi je výraz s. spojován už od antiky (termín je motivován řeckým stylos ‘rydlo, jímž se připravené slovesné projevy zaznamenávaly na voskové destičky’). Zabýváme-li se s. právě v oblasti slovesných projevů, je zapotřebí rozlišit pohled literárněvědný a lingvistický (přestože filologie v tradičním vymezení zahrnuje obě složky). V literárněvědném pohledu hraje důležitou roli složka tematická a pohled se přirozeně soustřeďuje na texty umělecké, i když zejména při charakteristice autorských stylů je důležitá také jazykově stylistická analýza včetně kvantifikace (tzv. stylometrie; viz např. relevantní hesla ve slovnících, jako je ✍Vlašín (ed.), 1984; ✍Pavera & Všetička, 2002; ✍Nünning, 2006); literárněvědná koncepce stylu má dominantní postavení v mnoha zahraničních pojetích; souhrnně viz ✍Wales(ová) (2011), k anglosaskému prostředí v porovnání s českým také ✍Křístek (2012).

Jazykový styl je v č. kontextu tradičně chápán jako záměrný výběr a organizace výrazových prostředků v textu, který se uplatňuje při jeho genezi; v hotovém se jeví jako princip, který tvoří z jednotlivostí jednotu vyhovující komunikačnímu záměru autora (✍Krčmová, 2003). Toto vymezení má svůj základ v pracích členů Pražského lingvistického kroužku ze 30. a 40. let 20. stol. (✍Havránek, 1932; ✍Havránek, 1963a; ✍Havránek, 1963b; ✍Mathesius, 1942); základní Havránkova definice, ze 40. let 20. stol., na niž další myšlenky navazují, zní: „Styl je způsob využití (výběr) jazykových prostředků v daných jazykových projevech jak podle jejich konkrétního cíle, formy a situace, tak podle individualizačního zaměření (např. emotivního, estetického aj.) mluvčího, resp. pisatele“ (✍Havránek, 1963a), pozdější upravená podoba je pak tato: „singularizační organizace jazykového projevu (promluvy) jakožto celistvosti“ (✍Havránek, 1963b). Definic s. existují v domácí a zahraniční lingvistice řádově desítky (přehled viz ✍Jelínek, 1965; ✍Jelínek, 1992; ✍Skubalanka, 1995): vycházejí např. z různého stupně zobecnění od singulárního stylu ‒ stylu jediného textu ‒ k stylům objektivním vymezeným podle objektivních stylotvorných faktorů, ze sledování variací jazykového systému, z míry specifik vyjadřování apod. Podobně se rozšiřuje původní omezení stylu na komunikaci spisovnou (při stylizaci se dnes počítá s celým národním jazykem, event. i dalšími v daném prostředí užívanými jazyky), také „záměr“, event. „cíl“ jako součást definice s. jsou náměty diskusí, neboť uvědomění záměru při stylizaci je v jednotlivých typech komunikátů velmi různé. Konečně je do novějších definic vedle termínu text vkládán i termín komunikát, protože objektivní ↗stylotvorné faktory jsou součástí komunikační situace. Termíny ↗text a ↗komunikát je tedy vhodné odlišovat, ačkoliv v některých pojetích (např. ✍Čechová, 2008) jsou užívány téměř jako synonyma.

Domácí tradice vycházející z prací členů Pražského lingvistického kroužku byla dále rozvíjena, a to cestou studií publikovaných ve ↗SaSr. 1941 (B. Trnka, J. M. Kořínek, V. Skalička), ale především příspěvky přednesenými na stylistické konferenci v Liblicích konané r. 1954 a následně publikovanými ve SaSr. 1955; jejich autory byli např. L. Doležel, M. Jelínek n. K. Hausenblas. Právě práce K. Hausenblase mohou sloužit jako příklad dlouhodobého systematického promýšlení a rozpracovávání základního pojmosloví oboru, mj. tedy také obecných otázek s. (✍Mareš, 2014). V průběhu několika dekád se Hausenblas věnoval nejen definici s., ale také jeho funkcím (viz ✍Hausenblas, 1996c), z nichž je zapotřebí připomenout zejména funkci integrační, která nakonec vede k propojení s. se sémantickou složkou komunikátu, n. v konkrétních rozborech demonstroval možnosti stylistické analýzy a její přínos pro chápání smyslu textu.

Zatímco jednotlivých studií o různých aspektech stylu je mnoho (výběr viz ✍Krčmová, 2007), souborných knižních prací je v č. prostředí jen několik. Návaznost na havránkovské pojetí měla příručka Základy české stylistiky (✍Jedlička & Formánková ad., 1970), ta však byla stažena z knihoven kvůli příkladům z děl autorů v období normalizace nežádoucích. Myšlenkový proud funkčního chápání stylu a stylistiky v tehdejším Československu proto udržovaly práce slovenské – byly to zejm. práce J. Mistríka, které zůstávaly inspirací také pro č. odborníky. Teprve od 90. let 20. stol. vycházejí o funkční stylistiku opřené komplexní práce české, které jsou ve vzájemné návaznosti (✍Chloupek a kol., 1991; ✍Čechová & Chloupek ad., 1997; ✍Čechová & Krčmová ad., 2003; ✍Čechová & Krčmová ad., 2008).

Pokud jde o podstatu s., skutečnost, že jej můžeme poznávat primárně skrze jednotlivé komunikáty, tedy jednotlivé realizace, jej v tradičním saussurovském pojetí vymezuje jako jev ↗parolový. Existuje však možnost zkoumat problematiku s. a stylistiky na rovině ↗langue (✍Jelínek, 1995; ✍Krčmová, 2005; viz také stylistika systémová, ✍Krčmová, 2007). Rovněž kořeny tohoto pojetí se objevují už ve výše připomenutých průkopnických pracích B. Havránka ze 30. a 40. let 20. stol. – viz jeho soustava čtyř funkčních jazyků (v současné terminologii ↗funkčních stylů), zatímco funkční styly jsou v nejstarším Havránkově vymezení spjaty s rovinou parolovou a v současné terminologii zhruba odpovídají jednak různým žánrům, jednak způsobům realizace projevů, např. psaný vs. mluvený projev (✍Havránek, 1932). Ve výše zmíněném rámci opírajícím se o výběr a organizaci výrazových prostředků mohou být akcentovány různé aspekty tohoto procesu – např. ✍Jelínek (1974), ✍Jelínek (1995) věnuje pozornost výběru z množin konkurenčních výrazových prostředků jazykových i nejazykových (viz ↗výrazová konkurence) a jejich uspořádání na tzv. stylistické ose (přesnější by však bylo označovat ji jako osu stylovou – jedná se v tomto případě o stylové vlastnosti výrazových prostředků, nikoliv o stylistiku obecně). Centrálním bodem na této ose jsou výrazové prostředky neutrální, od nichž osa na jednu stranu směřuje k prvkům knižním a archaickým, na druhou stranu pak k prvkům hovorovým a dále k nespisovným, konkrétně interdialektickým a nářečním (viz ↗stylový příznak). S. lze vymezovat rovněž dalšími způsoby, např. jako jednu z vlastností komunikátu (✍Čechová, 2008), a to vlastnost vznikající ve fázi jeho utváření, tedy ve fázi stylizační, a spoluovlivňující jeho celkový ráz, n. tradičněji, jako jev spjatý s volbou výrazových prostředků (✍Minářová, 2011). Jinou možností je všímat si až výsledné fáze stylizačního procesu a chápat s. jako výsledek působení (1) stylových charakteristik výrazových prostředků, (2) stylových norem příslušné stylové oblasti, a na nejvyšší, vlastně už mimojazykové rovině (3) působení ↗stylotvorných faktorů obecně (tzv. rezultativní teorie stylu, k podrobnostem blíže např. ✍Křístek, 2010).

Výše zmíněný proces abstrahování při postupu od parolové roviny k rovině languové umožňuje vznik různých způsobů klasifikace stylů – v domácím kontextu už od 30. let 20. stol. se velmi výrazně prosadilo členění na ↗styly funkční, spjaté s jednotlivými stylovými oblastmi komunikace (bývá označováno také jako horizontální členění stylů). Protože se jedná o členění založené na jednom z ↗objektivních stylotvorných faktorů, lze funkční styly řadit pod styly objektivní (✍Jelínek, 1995). Se stylotvornými faktory souvisí také členění na styly simplexní a komplexní, pocházející ze 70. let 20. stol. (✍Hausenblas, 1996a) – tedy členění na styly ovlivněné jedním dominantním stylotvorným faktorem (styl simplexní) n., častěji, několika stylotvornými faktory (styl komplexní). Tomu je blízká charakteristika jednotlivých funkčních stylů pomocí konstituujícího faktoru (✍Chloupek a kol., 1991; ✍Čechová & Chloupek ad., 1997; ✍Čechová & Krčmová ad., 2003; ✍Čechová & Krčmová ad., 2008). Naopak vertikální členění stylů je už od antiky spjato především s literární vědou, členění na styl vysoký, střední a nízký souvisí nejen s charakteristikou výrazových prostředků, ale tradičně také např. s mírou prestižnosti příslušného tématu n. s hrdiny vystupujícími v dílech; toto členění do novodobého kontextu české stylistiky v 70. letech 20. stol. zasadil ✍Hausenblas (1996b).

V úvodu hesla zmíněné obecné vymezení s. je připomínáno v některých gramatikách na počátku výkladů o s. (např. ✍Jandová, 2010; ✍Čechová, 2011), i když výklady o s. a stylistice svou podstatou do gramatik vlastně nepatří. Bývají tam však zařazovány, pokud je příslušná práce pojata jako pokud možno komplexní učební pomůcka; tak tomu bylo např. už v České mluvnici ✍Havránka & Jedličky (1952); tento přístup, nutný v různých školních učebnicích, se uplatňuje také v některých novějších gramatikách (✍Táborský, 2010).

Výraz sloh jako synonymum termínu styl bývá užíván jako základní jednak v učebnicích, především pro základní a střední školy, jednak ho najdeme ve starších pracích, jejichž teoretická východiska nejsou přímo spjata s funkční stylistikou (např. ✍Hodura, 1953; ✍Trávníček, 1953, n. později ✍Bečka, 1992).

V souvislosti se s. je nutno zmínit také existenci různých užívaných sousloví, jako např. styl květnatý, ozdobný, úsporný, verbální apod.; vzhledem k jejich často metaforickému charakteru je však možnost jejich užití v odborné komunikaci velmi silně omezena.

Protože proměny okolního světa a s ním související proměny různých typů komunikátů s sebou nesou i proměny v oblasti metajazyka, v tomto případě tedy v oblasti vymezování a zkoumání s., je nutno i v budoucnu počítat s existencí různých přístupů a pojetí spjatých např. se specifickými rysy nových způsobů komunikace. V posledních letech vznikající elektronický hypertext (✍Höflerová, 2013) může starší pojetí s., a hlavně jeho běžné definice, modifikovat. To vše potvrzuje postavení s. jako pojmu tradičního, ale současně stále aktuálního a proměnlivého právě v závislosti na proměnách okolního světa.

Viz též ↗stylistika.