Obecné pojmenování pro výrazové prostředky konstituující styl. Jde o poměrně nový termín. Známe jej ze slovenské stylistiky (✍Mistrík, 1997:31, a jinde) pro „prvok, ktorý robí štýl, pomocou ktorého sa štylizuje“; v jeho pojetí jde o jednotky stylově aktivní, tj. vyhraňující určitý styl. Výrazně pojem rozpracoval ✍Findra (2013:28–176), pro něhož je „popri texte základným pojmom a termínom štylistiky“, přičemž stylémy jsou bilaterální jednotky patřící jak do ↗langue, tak i ↗parole (✍Findra, 2013:28) a jsou to všechny prostředky formující text, tedy nejen ty příznakové. Jejich soubor tvoří paradigmatiku stylistiky. V č. stylistice se zatím termín objevuje a rozpracovává minimálně (✍Krčmová, 2008, a jinde), i když je pro obecnou úroveň studia stylu a stylistiky velmi výhodný. Terminologicky spadá do řady termínů, jako je foném, morfém, gramém atd., které se vesměs vztahují k langue; na úrovni realizací (parole) jim odpovídají soubory výrazových prostředků stejné úrovně, např. foném je obecným pojmenováním třídy zvukově rozlišených fónů, morfém třídy morfů atd. Pro s. je – vzhledem ke komplexnosti stylu (viz ↗styl, ↗stylistika) – podstatné to, že má realizaci na kterékoli úrovni stavby textu – od kompozice až po hláskové složení výrazu, ale realizací s. může být i vnější úprava textu/komunikátu (signály členění, volba typu písma, v mluveném projevu výslovnost včetně prozodie) n. dokonce (při chápání stylu jako vlastnosti celého komunikátu) event. i distribuce sdělení ve věcném textu mezi verbální a neverbální sdělení, jako jsou schémata, tabulky, fotografie a u textu s funkcí (také) esteticky sdělnou mezi verbální stránku a doprovázející ilustrace. Jde přitom o výběr z konkurentů (✍Jelínek, 1996; viz ↗výrazová konkurence) jazykových a nejazykových atd. Vzhledem k tomu, že jako objektivní slohotvorný faktor (viz ↗slohotvorný faktor) může být bráno i téma a jeho pojetí, mohlo by téma být do soustavy stylémů zahrnuto také.

Všechny s. v textu fungují komplexně, a to jak ve vzájemné souhře (styl textu je sourodý), tak v kontrastu (styl textu je – záměrně n. nezáměrně – nesourodý). Soubor všech stylémů se stává v textu exponentem jeho stylu, především singulárního stylu, tj. jedinečného stylu konkrétního díla, ale i jeho příslušnosti k některému obecnému stylu, tj. stylu skupiny textů podobného typu vymezených na základě jednoho nebo více objektivních stylotvorných činitelů, např. některého stylu funkčního n. stylu veřejných komunikátů, n. na základě činitelů subjektivních, jako je např. styl autorský (viz ↗objektivní styl, ↗subjektivní styl). Např. obrázek muže středního věku a obrázek výrobku je v novinách doplněn textem Myslíte, že jsem tomu věřil? To si pište, že ne! Ale to, že se mi snížil cholesterol, mluví samo za sebe. V něm je mnoho prostředků stylově neutrálních (hláskosloví a tvarosloví, většina jednoslovných lexémů); příznakový je termín cholesterol (↗termíny jsou typické pro komunikaci odbornou), řečnická otázka a řečnické zvolání (prostředky spojované s rétorickou komunikací), obrazné je vyjádření snížil se mi cholesterol (které lze dále rozložit na ↗synekdochu cholesterol = hladina cholesterolu a poměrně ustálené metaforické … se mi snížil), zatímco ↗frazémy to si pište, že ne – s elipsou slovesa ve vedlejší větě – a (to) mluví samo za sebe mají příznak kolokviální: celek textu je vnějškově dialogický a volbou mnohých prostředků zdánlivě bezprostřední až soukromý, důsledkem je však ovlivňování vnímatele: stylémy, stylově aktivními složkami jaz. komunikace konstituujícími ↗singulární styl daného textu, jsou tu všechny uvedené prostředky: slouží společně jedinému cíli – působení na čtenáře při reklamě výrobku.

Při popisu jaz. prostředků fungujících při stylizaci se pozornost obrací z praktických důvodů na prvky příznakové, tj. mající příznak příslušnosti k některé vrstvě slovní zásoby (např. výrazy archaické, knižní n. naopak hovorové, ↗termíny, ↗poetismy, ↗sociolektismy, ↗dialektismy atd.), jazykovému útvaru (hovorové, event. knižní až archaické prvky v hláskosloví, tvarosloví, výslovnosti n. pravopisu), výstavbě výpovědi a celého textu (asociativní stavba textu, míra propracovanosti ↗vertikálního n. ↗horizontálního členění, přesné vyjádření syntaktických vztahů n. naopak ↗juxtapozice) atd. Jejich přítomnost a míra využití sice vychází z individuality produktora, ale je limitována normami příslušného stylu (viz ↗stylová norma). Hodnotí se jako stylově aktivní, mají ↗stálou stylovou hodnotu (inherentní n. adherentní). Z toho ovšem neplyne, že by neměly neutrální výrazové prostředky ve stylizaci své místo: jednak tvoří „pozadí“ pro prvky příznakové, jednak se mohou stát stylově aktivními vzhledem ke ↗kontextovým stylovým hodnotám (↗tropy a figury; užití příznakového prvku mimo základní oblast – např. odborný výraz v uměleckém textu, propracovaná větná a kompoziční stavba v textu banální povahy; jde o proces ↗aktualizace, která se netýká ani zdaleka jen lexika).

Celý soubor stylémů jazyka je sice intuitivně znám a vnímán i příjemci, na teoretické úrovni však je zatím popisován dílčím způsobem v jednotlivých studiích n. (nesoustavně) v syntetických stylistikách při popisu stylizačních vlastností jednotlivých složek jazyka.