Ohebný ↗slovní druh autosémantický; podle tradiční české teorie slovních druhů, která spolupracuje s ↗OTS, označení substancí. S. typicky označují relativně časově velmi stabilní „entity“ („předměty“, „objekty“), tj. jsou názvy osob (muž, Petr), zvířat (kočka, Micka), konkrétních věcí (stůl), abstraktních pojmů (pravda), kvantity (milion, litr), míst (vesnice, Lhota), časových intervalů (rok, Vánoce) aj., ale označují taky vlastnosti (čerň, skromnost), děje a stavy (četba, čtení); chování substantiv mají v typických substantivních kontextech, jsouce užita metajazykově, i zájmena (Toto to je jiné to, než to ve větě To leje) a ↗synsémantické slovní druhy (Každé že není spojka; V sále se ozvalo hlasité fuj). S. je (v č.) ohebný slovní druh, který prostřednictvím systému tvarů vyjadřuje mluvnické významy / nominální rysy ↗rodu, ↗životnosti (u mask.), ↗čísla a ↗pádu. S. tvoří lexikální základ ↗nominální skupiny; o její syntaktické struktuře viz tamtéž. Typickou vlastností s. je to, že jako základ nominální skupiny mají schopnost označovat otevřené třídy objektů: Kočka je savec (s. kočka označuje otevřenou třídu objektů, které mají vlastnost „být kočka“), ale mají taky schopnost referovat k objektům, často v kombinaci s jinými členy nominální skupiny: Ta // Tamta // Naše kočka má hlad; viz ↗reference.

Na základě morfologické kategorie ↗rodu, v níž se zčásti odráží přirozený rod, popř. jeho neurčitost, nevýznamnost, a ne/živost, se s. dělí na mask. životná a neživotná, fem. a neutra. Na základě sémantického protikladu jedinost ­– mnohost, který konstituuje gramatickou kategorii ↗čísla, se rozlišují ↗počitatelná substantiva a ↗nepočitatelná substantiva. Podle úplnosti subsystémů tvarů sg. a pl. se rozlišují ↗singularia tantum a ↗pluralia tantum. Na základě sémantických kritérií se s. dělí na ↗abstrakta a ↗konkréta, ↗apelativa a ↗propria, ↗látková jména atd. Na základě slovotvorného typu rozlišujeme např. ↗augmentativa, ↗deminutiva, ↗jména jednotlivin, ↗jména míst, ↗jména mládat, ↗jména nositelů vlastnosti, ↗dějová jména, ↗činitelská jména, ↗konatelská jména, ↗názvy hromadné, ↗názvy nositelů role charakterizační, ↗názvy nositelů sociální role obecně činnostní, ↗názvy objektů, ↗názvy obyvatelské, ↗názvy okolností, ↗názvy osob, ↗názvy osob jako nositelů role profesní, ↗názvy osob jako nositelů role sociální, ↗názvy osob jako nositelů vlastnosti, ↗názvy podle příslušnosti, ↗názvy poplatků, ↗názvy prostředků činnosti, ↗názvy úředních listin, vstupenek, poukázek, ↗názvy vlastností, ↗názvy výsledků děje, ↗substantiva z číslovek atd.

Základní rozdělení s. je podle tradiční č. morfologie založeno v morfologii, která se opírá o lexikální složku, tj. ↗tvarotvorný základ (pán, žen‑, měst‑…), a o gramatickou složku, tj. ↗tvarotvorný formant (‑0, ‑a, ‑o…), resp. zakončení, systém flexivních koncovek, tvaroslovnou charakteristiku. Lexikální složka se svým významem podílí na zařazení s. do kategorie gramatického rodu, gramatická složka reprezentuje gramatické významy příslušných substantivních gramatických kategorií, především ↗pádu, dále ↗čísla a částečně ↗rodu. Z toho důvodu se deklinační formant chápe jako ↗pádová koncovka. Formální princip č. substantivní flexe se odráží v systému deklinačních typů reprezentovaných paradigmaty vybraných slov, tzv. ↗vzory. Zařazení s. ke skloňovacímu typu je dáno: (a) příslušností ke gramatickému rodu, (b) zakončením tvarotvorného základu, (c) tvaroslovnou charakteristikou, tj. základním tvarem nom. a opěrným tvarem gen. Zvláštní skupinu s. z hlediska formy tvoří ↗substantiva s adjektivním skloňováním: hajný, šampaňské, krejčí, noční, bezobratlí…

Z hlediska morfologického, slovotvorného, sémantického i syntaktického ukazují specifické vlastnosti s. v rámci č. tradice analyzovaná jako ↗dějová jména // názvy dějů; existují ale analýzy, které v rámci této kategorie diferencují a rozlišují ↗dějová substantiva (četba, jásot, běh…) a ↗verbální substantiva (čtení, pití).