SVO × SOV
✍Greenberg (1963) sestavil seznam jazykových univerzálií, který se stal referenčním bodem všech formalisticky orientovaných teorií; tzv. Greenbergovy univerzálie; viz ✍Greenberg & Ferguson ad. (eds.) (1978). Seznam byl vytvořen primárně na základě 30 jazyků, ale na dalších stovkách byl (a je) testován. V (minimálně) generativní tradici je běžné referovat k jednotlivým bodům této typologie tak, jak je Greenberg seřadil. Body jsou formulovány jako podmíněné výroky: „pokud A, pak B“. Prvních 6 bodů je typologických, další jsou syntaktické (7–25) (o nich viz níže) a poslední soubor se zabývá morfologií (26–45). Příkladem jsou následující Greenbergovy morfologické univerzálie:
(1) | a. | Greenbergova univerzálie 29 |
Pokud má jazyk flexi, pak má i derivaci | ||
b. | Greenbergova univerzálie 34 | |
Neexistuje jazyk, který by měl triál, aniž by neměl i duál. Žádný jazyk nemá duál, pokud zároveň nemá i plurál | ||
c. | Greenbergova univerzálie 35 | |
Není jazyk, v němž by plurál neměl nenulový alomorf; existují jazyky, v nichž singulár je vyjádřen „nulou“. Duál a triál nejsou téměř v žádných jazycích vyjádřeny nulovou morfologií |
Tyto univerzálie poukazují na komplexnost jazykového systému a na to, že komplexnější subsystémy jsou stavěny na subsystémech základních (a v tomto smyslu méně komplexních). Jinými slovy: derivace > flexe (derivace předchází flexi; derivace je nutnou podmínkou flexe); triál > duál > plurál > singulár.
Zásadní je i uznávaná robustnost těchto univerzálií; tvrdí se (např. ✍Dryer, 1996), že mnohé z těchto univerzálií platí s větší než náhodnou frekvencí.
Z hlediska lingvistické typologie je samozřejmě nutné najít v typologicky rozdílných jazycích kategorie, které je možné srovnávat. Klasickou kategorií tohoto typu je pořádek slov ve větě, resp. pořádek základních elementů v jednoduché větě postavené na tranzitivním predikátu; jde tedy o vzájemný pořádek Subjektu (S), Objektu (O) a Verba (V). Pro potřeby této typologie se zcela obvykle ignorují všechny adjunkty a/nebo jiná doplnění než právě subjekt a přímý objekt, viz např. ✍Fried(ová) (2009) a literatura o relativní problematičnosti (ale nutnosti) takového předpokladu.
Za základní pořádek slov se obvykle považuje takový pořádek slov, který najdeme v odpovědi na otázku Co se stalo? V češtině je pravděpodobně nejobvyklejší odpovědí na takovou otázku věta typu SVO (tj. věta, v níž Subjekt předchází Verbum a to předchází (přímý) Objekt):
(2) | Co se stalo? |
a. | ZemanS zavrhlV inteligenciO | |
b. | PolicieS odhalilaV korupciO při získávání českých řidičáků pro Němce | |
c. | [[Muž]S podezřelý z vyloupení spořitelny]S utratilV [sto tisíc]O přes noc |
V Greenbergově pojetí je fakt, že velké množství jazyků má právě SVO (jsou to tedy SVO-jazyky) jako základní pořádek slov (za výše uvedených podmínek), formulován takto:
(3) | Greenbergova univerzálie 1 V oznamovacích větách s nominálním subjektem a objektem je základní pořádek slov téměř vždy takový, v němž subjekt předchází objektu, tedy S > O (o pozici slovesa (V) se nemluví; taková univerzálie pak zahrnuje nejen SVO, ale i SOV a případně VSO). |
Z hlediska robustnosti těchto pořádků slov je patrně nejpočetněji zastoupenou skupinou SOV (jsou to SOV-jazyky). (Wikipedia uvádí, že 45 % jazyků jsou SVO-jazyky (např. hindi, latina, japonština), 42 % SOV-jazyky, 9 % VSO-jazyky (biblická hebrejština, irština), malagasy je příkladem VOS-jazyka. OVS a OSV má celkem 1 % světových jazyků.)
Greenberg uvádí i univerzálie operující jak s pořádkem slov ve větě, tak s pořádkem elementů v nominální, resp. předložkové frázi:
(4) | a. | Greenbergova univerzálie 3 |
Jazyky s dominantním SVO pořádkem slov mají vždycky předložky | ||
b. | Greenbergova univezálie 4 | |
S pravděpodobností větší než náhodnou mají SOV jazyky postpozice |
Typologie pořadí modifikátorů před modifikovaným jménem a za ním je známa jako Greenbergova univerzálie č. 20:
(5) | Greenbergerova univerzálie č. 20 |
Pokud některé nebo všechny z následujících modifikátorů – demonstrativum, číslovka a/nebo deskriptivní adjektivum – předcházejí jménu, pak se vždy nacházejí v tomto pořadí. Pokud modifikátory jméno následují, jsou buď v tomto pořadí, nebo v pořadí přesně opačném |
Čeština je příkladem jaz. s prenominálním pořádkem: demonstrativum je následováno číslovkou a ta deskriptivním adjektivem (6a). V italštině předcházejí první dva modifikátory jméno, ale adjektivum obvykle jméno následuje (6b). V několika jazycích je možný pořádek slov v (6c) a ještě méně jazyků má pořádek v (6d):
(6) | a. | tyhle | dva | zoufalé | pokusy |
Dem | Num | Adj | N | ||
b. | questi | due | tentativi | disperati | |
Dem | Num | N | Adj | ||
c. | Dem | N | Num | Adj | |
d. | N | Dem | Num | Adj |
✍Cinque (2005) pracuje s touto univerzálií zcela fascinujícím způsobem v rámci generativní tradice. Ukazuje dvě skutečnosti: (a) dokumentuje Greenbergovo tvrzení typologickým výzkumem a ukazuje, že z 24 možných pořadí 4 elementů (Dem, Num, Adj, N) jich je dokumentováno 14 (s rozdílnou „silou“ výskytu: (6a) má mnoho jazyků, (6d) je dost vzácné); (b) ukazuje, že právě těchto 14 pořadí slov je odvoditelných, předpokládáme-li jeden základní pořádek (Dem – Num – Adj – N), nezávisle atestované podmínky na frázový posun a Kaynův LCA (viz níže).
Greenbergovy generalizace byly jedním z inspiračních a materiálních zdrojů univerzálních principů generativní gramatiky. Pro pořádek slov ve větě je zcela nepostradatelný precizně formulovaný axiom lineární korespondence (linear correspondence axiom (LCA)); viz ✍Kayne (1994). Kayne vychází ze standardní (leč omezené na binární větvení) verze ↗X-bar teorie a asymetrického ↗c-ovládání a na jejich základě formuluje způsob, jak hierarchickou strukturu převést do lineárního pořádku terminálů. Základní idea je, že pořádek neterminálních uzlů – a dominance, která mezi nimi je, vyjádřená v termínech asymetrického c-ovládání – musí odpovídat pořádku terminálů pod jednotlivými neterminály.
LCA ilustrují struktury (7), technické detaily jsou ponechány stranou. Kapitálky značí neterminální uzly (L, M, J atd.), minuskule značí terminály (j, m, p atd.).
(7)
Struktura (7a) je linearizovatelná: J asymetricky c-ovládá M, M asymetricky c-ovládá P, tedy struktura je vyjádřitelná uspořádanými dvojicemi <J,M> a <M,P>, které – přeloženo pro terminály – znamená pořadí <j,m,p>.
Problém nastává v případě struktury (7b): ne-terminály M a P jsou příliš „symetrické“. Z hlediska linearizace je takováto symetrie nežádoucí (a neřešitelná): víme, že j musí předcházet m (protože J c-ovládá M, tj. <J,M>), a víme, že j musí předcházet p (protože J c-ovládá P, tj. <J,P>); nevíme ale, jak uspořádat prvky m a p mezi sebou. M a P se c-ovládají vzájemně a tato symetrie neumožňuje jednoznačnou linearizaci (jim odpovídajících) terminálů.
Kayne de facto odvozuje (proti X-bar teorii, která pouze postuluje), že v syntaxi neexistuje symetrie: kdyby byla struktura symetrická, nebyla by linearizovatelná. Jeho teorie je interpretovatelná také tak, že základním a univerzálním pořádkem elementů je Specifikátor > Hlava > Komplement – a všechny ostatní pořádky těchto elementů jsou odvoditelné.
S analýzou linearizace souvisí rozlišování konfiguračních jazyků a nekonfiguračních jazyků: jako nekonfigurační se v chomskyánské tradici označují jazyky, které – zdá se – nejsou lehce ‚napasovatelné‘ do linearizací (syntaktických elementů) zde uváděných. Termín pochází od Chomského (1981) a jeho a pozdějšího Haleova studia jazyka warlpiri (✍Hale, 1982; ✍Hale, 1989), ale nekonfiguračních jaz. byla identifikována celá řada (mohawk, nahuatl (viz ✍Baker, 1996, aj.)). Hale vytyčil tři základní charakteristiky nekonfiguračních jaz. (ačkoli není zcela zřejmé, že všechny nekonfigurační jazyky mají všechny charakteristiky): (i) volný (resp. pragmaticky determinovaný) pořádek slov (v tomto smyslu je za nekonfigurační jazyk možno považovat i češtinu (a např. i maďarštinu, viz ✍Kiss(ová) (ed.), 1995, a mnoho dalších)); (ii) rozsáhlé používání nulové anafory; (iii) syntakticky diskontinuitní výrazy.
Z hlediska Kaynova LCA by jedna z možných analýz nekonfiguračních jazyků odpovídala „nelinearizovatelné“ struktuře, např. v (7b).
✍Fox & Pesetsky (2005a), ✍Fox & Pesetsky (2005b) aktualizovali Kaynův ↗LCA do novějšího typu chomskyánského výzkumu tak, že linearizaci umístili na konec každé ↗fáze a pořádek elementů vytvořený v jedné fázi není lehce zrušitelný v další fázi.
- Baker, M. C. The Polysynthesis Parameter, 1996.
- Cinque, G. Deriving Greenberg's Universal 20 and its Exceptions. LI 36, 2005, 315–332.
- Dryer, M. S. Word Order Typology. In Jacobs, J. (ed.), Handbook on Syntax 2, 1996, 1050–1065.
- Fox, D. & D. Pesetsky. Cyclic Linearization of Syntactic Structure. Theoretical Linguistics 31, 2005a, 1–45.
- Fox, D. & D. Pesetsky. Cyclic Linearization and its Interaction with Other Aspects of Grammar: A Reply. Theoretical Linguistics 31, 2005b, 235–262.
- Fried, M. Word Order. In Brisard, F. J. & O. Östman ad. (eds.), Grammar, Meaning and Pragmatics 5, 2009, 289–300.
- Greenberg, J. H. Some Universals of Grammar with Particular Reference to the Order of Meaningful Elements. Universals of Language 2, 1963, 73–113.
- Greenberg, J. H. & Ch. A. Ferguson ad. (eds.) Universals of Human Language 1: Method and Theory, 2: Phonology, 3: Word Structure, 4: Syntax, 1978.
- Hale, K. Warlpiri and the Grammar of Non-configurational Languages. NLLT 1, 1983, 5–47.
- Hale, K. On Nonconfigurational Structures. In Marácz, L. & P. C. Muysken (eds.), Configurationality: The Typology of Asymmetries, 1989, 293–300.
- Hawkins, J. Word Order Universals, 1983.
- Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
- Kayne, R. S. The Antisymmetry of Syntax, 1994.
- Kiss, K. (ed.) Discourse Configurational Languages, 1995.
- WIKIPEDIA: Greenberg’s Linguistic Universals.
- WIKIPEDIA: Subject-Verb-Object.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SVO × SOV (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka