V antické rétorice a poetice jeden z ↗tropů, záměna pojmenování lišících se věcnou kvantitou (řecky synekdochē = ‘spolurozumění’). S. je blízká ↗metonymii a někteří teoretici ji považují za její druh. Její specifičnost spočívá v tom, že sémanticky širší výraz je nahrazen výrazem sémanticky užším a naopak. Následně lze rozlišovat dva podtypy (✍Peil, 2006):

(a)  s. generalizační, širší (totum pro parte): (a₁) celek za část (Jel městskou dopravou // tramvají); (a₂) rod za druh (Pil alkohol // pivo); (a₃) pl. za sg., např. tzv. pluralis majestaticus (My, král český) a pluralis auctoris, autorský plurál (Přistupme nyní k další otázce, říká‑li to o sobě jeden autor); (a₄) látka za hotový výrobek (Probodl jej ocelí // mečem);

(b)  s. partikularizační, užší (pars pro toto): (b₁) část za celek (On // Jeho noha tam nevkročila); (b₂) druh za rod (Stálo ho to pár korun // málo peněz); (b₃) sg. za pl. (Vydělal na tom pěkný peníz // hodně peněz); nahrazení látky hotovým výrobkem není běžné.

Mezi s. se řadí i případy, kdy se neurčitý, obyčejně větší počet vyjádří číslovkou určitou (To jsi už tvrdila tisíckrát!). Za specifický typ s. lze považovat rovněž antonomasii, tj. nahrazení ↗vlastního jména ↗apelativem (Komenský // učitel národů), n. naopak nahrazení apelativa vlastním jménem (To je ale silák // Rambo!).

Některé s. jsou zároveň ↗frazémy a jako takové se hojně objevují v běžné mluvě (cpe mu to horem dolem, je to jedno kopyto, to dá selský rozum); ve ↗stylu uměleckém se synekdochického postupu k výrazové ↗aktualizaci textu využívá zřídka: Po schodech do sklepení skoro každý den sbíhaly dvě sukně, tyrkysově zelená a atlasově červená sukně dvou cikánek (Hrabal).