Termín užívaný v tradiční diachronní fonologii pro zánik samohlásek výslovnostně „slabých“ (krátkých, redukovaných, nepřízvučných) uvnitř slova. S. je známá z různých jaz. světa; pro č. měl závažné důsledky pozdně psl. zánik tzv. slabých („lichých“ počítáno od konce) ↗jerů v slovech, např. psl. ⁺tьma (dvojslabičné, tak zachováno ještě i v ↗staroslověnštině) > č. tma (jednoslabičné); psl. ⁺kъnędzь (trojslabičné, tak zachováno ještě i v stsl.) > č. kněz (jednoslabičné, spolu s ↗apokopou koncového ‑ь). Ve fónicky objemnějších slovních formacích mohly být při allegrové výslovnosti synkopovány i delší segmenty než pouhá samohláska. Např. slovo pastorka (sekundárně též pastorkyně, nář. a slk. pastorkyňa) vzniklo patrně z pa‑ ‘nepravý’, dále z ⁺dъktor‑/‑ter‑ ‘dcera’ (to bezpečně doloženo v stsl. dъšti, gen. dъštere, v stč. dci, gen. dceře atd., takže lze s jistotou rekonstruovat psl. podobu ⁺dъkti, gen. ⁺dъkter‑e) a deminutivního sufixu ‑ъk(‑a). V dlouhém ⁺pa‑dъktor‑ъka došlo v důsledku s. k zániku celé slabiky ‑ъk‑, takže pak ‑dъkt‑ > ‑dt‑ > ‑st‑. Původní význam a tvoření, vlastně ‘padcerka’, odpovídá vskutku významu ‘nevlastní dcera/dcerka’, doloženému u slova pastorka. S. patří spolu s ↗aferezí, ↗deglutinací, ↗disimilací, ↗haplologií, ↗kontrakcí aj. k jaz. procesům, jimiž se zmenšoval fónický objem slov a které se někdy souhrnně označují jako redukce.