Jev, kdy jsou dva různé gramatické významy vyjádřeny stejnou formou. Ilustrovat to lze na příkladu substantiva stroj. V sg. má toto subst. stejnou formu po předložce k a v: ke stroji – ve stroji. Existují ale dobré důvody pro tvrzení, že tato forma odpovídá dvěma rozdílným gramatickým významům: (i) proto, že totéž subst. má v pl. různé formy: ke strojům – ve strojích; (ii) proto, že jiná subst. v sg. mají různé formy: k lesu – v lese; (iii) proto, že i u samotného substantiva stroj dostaneme po každé z předložek jinou formu modifikujícího adjektiva: k dobrému stroji – o dobrém stroji. Pokud předpokládáme, že se adjektivum shoduje se substantivem, musíme přijmout závěr, že jedna forma (stroji) odpovídá dvěma odlišným kategoriím (a tedy dvěma odlišným gramatickým významům). Každá z kategorií se projevuje jinak na adjektivu, které tyto abstraktní kategorie pouze přebírá a manifestuje svými vlastními formálními prostředky. Závěrem tedy je, že forma stroji odpovídá dvěma různým gramatickým významům (n. kategoriím), a sice tzv. lokálu a dativu. Říkáme tedy, že dativ a lokál jsou ve vztahu synkretismu u substantiva stroj.

Některé přístupy k s. se snaží rozlišit, kdy je formální shoda dílem náhody (v případě plnovýznamových jednotek se zde mluví o ↗homonymii) a kdy se jedná o vztah systematický (v případě plnovýznamových lexikálních jednotek se tradičně hovoří o ↗polysémii). Systematičnost s. dvou gramatických významů se projevuje např. tím, že daný s. je replikovatelný pro různé třídy lexikálních jednotek, a tím pádem pro různé alomorfy daného významu. Vrátíme-li se k příkladu ke stroji – ve stroji (viz výše), lze vidět, že s. mezi dativem a lokálem není omezen na třídu výrazů, kde je dativ a lokál vyjádřen morfémem ‑i. Tento s. se totiž vyskytuje i ve formách jako k ženě – v ženě n. ke hradu – ve hradu (s dubletou ve hrad‑ě). Na těchto příkladech lze vidět, že s. pádových forem dativu a lokálu není dílem náhody, kdy máme dva na sobě nezávislé pádové morfémy ‑i, jeden pro dativ (ke stroj‑i) a druhý (náhodně stejný) pro lokál (o stroj‑i). Takový přístup by těžko vysvětloval fakt, že stejná „náhoda“ se vyskytuje i u ‑u a ‑ě. Spíše musíme usoudit, že s. (v užším smyslu) je systematický vztah mezi dvěma gramatickými významy a tento abstraktní vztah je reflektován celou řadou různých lexikálních jednotek.

Příkladem náhodného s. je pravděpodobně vztah mezi nominativem a instrumentálem plurálu. Zaprvé platí, že tento vztah lze pozorovat pouze pro morfém ‑i: muži – s muži. Za druhé se zdá, že se ve skutečnosti jedná o dvě různé (náhodně stejné) lexikální jednotky. V nom.pl. se uplatňuje morfém ‑i (srov. jelen‑i) a v instrumentálu ‑y (srov. s jelen‑y), přičemž platí, že z důvodu čistě ortografické konvence se ‑y po tzv. měkkých souhláskách píše jako ‑i. Takže v důsledku morfologicky správné s muž‑y (podle s jelen-y) se zapisuje jako s muž‑i a vytváří se iluze nějakého abstraktního vztahu mezi nom. a instr., který ve skutečnosti neexistuje. Dále se zde budeme zabývat pouze synkretismem systematickým.

Z hlediska definice s. je pochopitelně důležité, jak vymezíme množinu relevantních gramatických významů. Pokud budeme např. považovat význam pohybu přes nějaký prostor za gramaticky relevantní význam (tzv. perlativ), stejně jako význam nástroje n. prostředku děje (tzv. instrumentál), pak by pro č. platilo, že tyto dva různé gramatické významy jsou vždy vyjádřeny stejně (Červotoč prolezl polenem, Praštil ho polenem). Někteří autoři (✍Calabrese, 2008) označují takový s. termínem absolutní. Termín vyjadřuje to, že daný s. (tedy formální shoda mezi perlativem a instrumentálem) platí pro všechny formy v daném jaz. S., který platí jen pro některé formy v daném jaz., pak Calabrese označuje jako kontextuální. Podle Calabreseho tyto různé druhy s. odrážejí různé procesy v jaz. Absolutní s. je důsledkem tvorby jazykově specifických gramatických kategorií. Kontextuální s. je důsledkem organizace lexikonu, kde určité lexikální jednotky mohou být podspecifikované, čímž se hodí pro více odlišných funkcí.

Dalším příkladem absolutního s. v češtině je např. 1. os. pl. Jedná se o formy jako my, nás atd., včetně flektivní koncovky ‑me. V jazyce mohou tyto formy označovat jak skupinu zahrnující mluvčího a adresáta (tzv. inkluzivní 1. osoba), n. mluvčího a někoho dalšího, ale ne adresáta (tzv. exkluzivní 1. osoba). Je známo, že v mnoha jaz. jsou tyto významy kódovány každý jiným výrazem, a proto můžeme tvrdit, že se jedná o dva odlišné gramatické významy. To, že č. tyto významy neodlišuje, je pak třeba chápat jako absolutní s.

Panují rozdílné názory na to, jak k takové situaci přistupovat. Tradiční deskriptivní gramatiky pracují pouze s pojmem kontextuálního s. a o absolutním s. se nezmiňují. Přiklánějí se k takové koncepci, kdy postulují pouze jednu kategorii (např. instrumentál, 1. os.pl.) a hovoří pak o různých významech n. způsobech použití této kategorie. Pojem absolutního s. se tak uplatňuje především v typologii n. diachronii. Cílem typologa je např. určit, jaké gramatické významy, o kterých víme, že pro ně v určitých jaz. světa najdeme zvláštní výrazy (nástroj a pohyb prostorem), mohou být v jiných jaz. kódovány v rámci jedné jazykově specifické kategorie (např. č. instrumentálu). Podobně zjišťujeme, že v diachronním vývoji se původně oddělené významy v důsledku fonologické eroze a jiných procesů slučují do jedné kategorie (n. se z ní naopak vyčleňují). Každopádně ale platí, že míra s. je závislá na našich teoretických kritériích gramatických kategorií. V důsledku tohoto faktu ale zároveň platí, že studium s. je poměrně centrálním bodem pro téměř jakoukoliv teorii morfologie n. syntaxe, v nichž je pojem gramatické kategorie důležitým stavebním kamenem.

Na pomezí mezi s. absolutním a s. kontextuálním stojí tzv. neautonomní kategorie. Jedná se o morfologické kategorie, které jsou vždy ve vztahu s. s nějakou jinou kategorií (v čemž jsou podobné absolutnímu s.), ale tyto kategorie jsou jiné pro různé třídy výrazů. V č. je u maskulin neautonomní kategorií např. akuzativ. U životných maskulin je forma předmětu (Vidím krále, akuz.) vždy shodná s formou posesivní (koruna krále, gen.). U neživotných maskulin je pak forma předmětu (Vidím stroj, akuz.) shodná s formou podmětu (Stroj se rozbil, nom.). České gramatiky akuz. vydělují jako samostatnou kategorii pravděpodobně hlavně z toho důvodu, že u feminin (vzor žena) jsou všechny tři kategorie jasně rozlišeny (nominativ žena, akuzativ ženu, genitiv ženy). V estonštině je situace podobná (akuz. je buď stejný jako nominativ n. genitiv) s tím rozdílem, že distribuce forem nom. a gen. je vázaná na číslo předmětu. Tradiční estonské gramatiky tak pracují s koncepcí, kdy vůbec neuvádí morfologickou kategorii akuz. a situaci vysvětlují syntaktickými pravidly typu: „předmět je v singuláru vyjádřen genitivem“ n. „v plurálu je předmět vyjádřen nominativem“.

Z uvedených příkladů je vidět, že akuz. a gen. jsou v různých jazycích ve vztahu s., který se liší svým rozsahem. V č. se jedná o relativní s., v estonštině o neautonomní kategorii závislou mj. na genitivu. V severní sámštině pak nejsou akuz. a gen. vůbec rozlišeny (gramatiky uvádějí pouze gen., který je rovněž pádem předmětu), a jedná se tedy o absolutní s. Podle ✍Cahy (2009) tato podobnost mezi různými typy s. znamená, že bychom měli Calabreseho přístup se dvěma odlišnými mechanismy pro různé druhy s. nahradit přístupem s mechanismem jediným. Absolutní i relativní s. by měly mít stejné teoretické vysvětlení, přičemž by se lišily pouze stupněm uplatnění tohoto mechanismu (pro žádné, nějaké, n. všechny výrazy).

Kromě rozsahu pojmu s. (zahrnuje i absolutní s., nebo ne) se přístupy liší i v tom, jak s. implementují. Klasický strukturalistický přístup (✍Jakobson, 1936) vysvětluje s. pomocí rozkladu gramatických kategorií na jednotlivé významové rysy. V současných inkarnacích Jakobsonova přístupu (např. ✍Halle & Vaux, 1998; ✍McFadden, 2004) jsou např. nom. a akuz. označovány za pády „strukturní“, tedy za takové, které nám neříkají nic o sémantické roli argumentu, ale spíše o jeho roli ve struktuře věty. Tyto pády tak sdílejí rys [+strukturní] a liší se tím, který z nich je „závislý“ n. „nadřazený“; nom. je [+superior]/[-dependent], kdežto akuzativ [-superior]/[+dependent]. Formy, které jsou dvojznačné mezi významem akuz. a nom., jsou pak specifikovány pouze jako [+strukturní], což je význam společný pro oba pády.

Existují ale i paradigmatické přístupy k s. (viz zvl. ✍Stump, 2001), které s. rozumí tak, že nějaká buňka v rámci paradigmatu slepě přebírá formu jinou, která je nezávisle přítomna v jiné buňce paradigmatu. Např. o českém akuz. životných jmen v sg. bychom pak mohli tvrdit, že nemá žádný vlastní prostředek k vyjádření, ale že v rámci paradigmatu existuje tzv. odkazovací pravidlo (a rule of referral), které říká: když chceš vědět, jaká je forma akuz., podívej se do buňky gen. U neživotných by nás pak toto odkazovací pravidlo odkázalo na podobu nom. Je evidentní, že takový mechanismus je schopen zachytit jakýkoliv s. pomocí jednoduchého odkazu k jiné buňce v paradigmatu. Teoretická otázka je, jestli takový systém vůbec něco vysvětluje. Jakobsonova intuice evidentně byla, že s. se může týkat pouze forem, které sdílejí nějaký společný význam; tento fakt je naprosto irelevantní pro Stumpův systém. Navazující empirická otázka tedy je, zda s. je čistě arbitrární a může zahrnovat jakékoliv dvě kategorie, n. zda je nějak omezen významem kategorií.

Z tohoto pohledu se stal důležitým výzkum, který má kořeny v indické gramatické tradici. Při popisu sanskrtu zvolili tradiční gramatikové uspořádání pádů v paradigmatu tak, že jednotlivé synkretické tvary na sebe v paradigmatu vždy navazovaly a synkretické buňky tak spolu vždy sousedily. Tento přístup zvolil i R. Rask při svém výzkumu germánských jaz., jak o tom píše ✍Plank (1991). ✍McCreight(ová) & Chvany(ová) (1991) zjišťují, že takové omezení platí i pro ruštinu; pokud uspořádáme buňky pádové deklinace v pořadí nominativ, akuzativ, genitiv, lokál, dativ a instrumentál, pak se všechny s. týkají pouze sousedících buněk (pro č. viz ✍Caha, 2009). ✍Johnston (1997) zahrnul do své studie další jazyky, včetně arabštiny, řečtiny a němčiny, ✍Trosterud (2004) zkoumá z tohoto pohledu deklinaci v ugrofinských jaz.; viz dále ✍Pantcheva (2010) pro typologickou studii prostorových výrazů, ✍Taraldsen (2010) pro rod v bantuských jaz., ✍Bobaljik (2012) pro typologii adjektivního stupňování, ✍De Clercq(ová) (2013) pro negaci, ✍Vangsnes (2013) pro tázací výrazy.

Tyto studie poukazují na to, že fakta hovoří proti tomu, abychom nahradili koncepci s. založenou na významu (jak původně navrhoval Jakobson) jakoukoliv slabší alternativou typu omnipotentních odkazovacích pravidel. Tyto studie však rovněž poukazují na to, že Jakobsonova původní koncepce založená na ekvipolentních rysech je rovněž problematická; ✍McCreight(ová) & Chvany(ová) (1991) stejně jako ✍Caha (2009) ukazují, že v Jakobsonově systému nelze vysvětlit skutečnost, že paradigmata jsou (z velké části) organizována lineárně, a sice tak, že jen sousední buňky v rámci nějakého paradigmatu mohou být synkretické.

K vysvětlení tohoto faktu lze dojít dvěma způsoby. Jedna možnost (navržená v ✍McCreight(ové) & Chvany(ové), 1991) je, že paradigma teoreticky ukotvíme jako základní (neodvozený) teoretický pojem s tím, že takové paradigma odpovídá nějaké prostorově uspořádané množině buněk (jako paradigmata na stránkách gramatik). Lexikální jednotky jsou pak definovány jako prostorové výřezy v rámci takto daného paradigmatu. Druhá možnost je vyměnit Jakobsonovy ekvipolentní rysy za privativní (✍Caha, 2009; ✍Bobaljik, 2012).