1. Sémantická relace mezi formálně odlišnými jazykovými jednotkami majícími shodný význam. Z hlediska asymetrie obsahu a formy opak ↗víceznačnosti. S. je vztah potenciálně realizovatelný v rovině morfematické, lexikální i syntaktické, nejčastěji se však hovoří o lexikálních synonymech. ‒ S. lze vymezit na základě zaměnitelnosti se zachováním pravdivosti (Leibnizův princip „salva veritate“) ve všech kontextech kromě citací (✍Portner, 2005; ✍Sgall, 1976). Platí‑li např. mezi referenčně totožnými výpověďmi Petr (Pavel atd.) je (byl atd.) lingvista a Petr (Pavel atd.) je (byl atd.) jazykovědec i v dalších kontextech (např. Jirka se domnívá, že lingvisté/jazykovědci zkoumají hlavně původ jazyků), že v obou směrech pravdivost (nepravdivost) jedné implikuje pravdivost (nepravdivost) druhé, pak jsou lexémy lingvista a jazykovědec synonymní. V oblasti pojmové složky významu je s. popisována jako logická (sémantická) ↗ekvivalence (obecně je však vztahem silnějším, např. výrazy čtyři a dvě na druhou jsou ekvivalentní, ale ne synonymní, problém, kterého si byl vědom už Frege), relace symetrická (je‑li výraz A synonymní s výrazem B, pak B je synonymní s A) a tranzitivní (je‑li výraz A synonymní s výrazem B a zároveň je B synonymní s výrazem C, pak A je synonymní s C).

Lexikologický pohled pracuje i s takovým vymezením s., které nezahrnuje pouze složku pojmovou, ale i složku stylistickou a emocionální, široce pragmatickou. Za úplnou s. je pak považován pouze vztah mezi lexémy, které vedle zaměnitelnosti salva veritate splňují i podmínku shodné distribuce, tj. naprosté zaměnitelnosti a stejné frekvence výskytu ve všech kontextech. K takto vymezené s. má nejblíže relace mezi domácím termínem a jeho mezinárodním ekvivalentem (protože termín v optimálním případě disponuje pouze pojmovou složkou významu a ta je explicitně definována, např. samohláska ‒ vokál), obecně se jí ale jaz. z důvodu ekonomie vyhýbá (pokud se synchronně vyskytnou dvě jednotky, které na úplnou s. aspirují, jedna zpravidla začne ustupovat z užívání n. získá nějaký diferenční významový rys, srov. dobově podmíněné proměny frekvence výskytu slov kosmonaut ‒ astronaut, příp. jejich významové rozrůznění rysem příslušnosti k východnímu n. západnímu světu). Naopak částečná (neúplná) s., tj. pouhá významová podobnost, mnohdy označovaná právě jen jako s., je ve slovníku velmi častým jevem. Částečná s. spojuje lexémy, které mají shodný základní pojmový obsah a liší se buď v okrajových pojmových sémech (chytrý ‒ moudrý, div ‒ zázrak), n. v sémech pragmatických a stylistických (manžel ‒ starej, pacient ‒ pacoš), případně v obojím (les ‒ háj, křičet ‒ řvát). Částečná s. vytváří v lexikonu vedle synonymických dvojic (slepý ‒ nevidomý) i synonymické řady n. skupiny (statečný, bohatýrský, čacký, heroický, hrdinný, chrabrý, kurážný, mužný, nebojácný, neohrožený, nezastrašitelný, odvážný, rekovný, smělý, srdnatý, udatný, zmužilý ad.). Tzv. dominantou synonymické řady (jádrovým synonymem) je stylisticky i emocionálně neutrální, nejméně kontextově omezený lexém, k jehož významu se vztahuje význam všech ostatních členů (statečný). Bohatěji obsazená synonymická skupina bývá složitě strukturována na principu ↗centra a periferie. Mezi periferními členy různých okrajů skupiny se s. může téměř vytratit (srov. významový vztah lexému moudrý ‒ prohnaný ze synonymické skupiny dominanty chytrý). Z množiny (částečných) synonym vybírá mluvčí to nejvhodnější pro vyjádření svého komunikačního záměru (viz ↗výrazová konkurence). Synonyma jsou užívána k upřesnění pojmového významu, ke stupňování jeho intenzity, k vyjádření emocionální, funkčněstylové, teritoriální a temporální příznakovosti, ke stylistické disimilaci textu.

Široce pojímaná lexikální s. (podobnost) je přirozenou složkou všech jaz., není však přísně vzato systémovým rysem lexikonu. Výskyt synonym nemá charakter prediktability (lze vysledovat pouze určité tendence, k tomu detailněji ✍Čermák, 2010:269, už např. také ✍Ullmann, 1951ad.) a jejich distribuce se v různých jaz. liší. Obecně lze říci, že s. je spjata zejména s frekventovaným jádrem slovníku (orientační sondy např. ✍Čermák, 2010). ‒ Synonymní relace v slovní zásobě sledují speciální synonymické slovníky (v č. prostředí např. Bečka, J. V. Slovník synonym a frazeologismů, 1977 a v dalších vyd.; Pala, K. & J. Všianský. Slovník českých synonym, 1994 a v dalších vyd.), případně slovníky typu ↗tezauru (v č. prostředí Haller, J. a kol. Český slovník věcný a synonymický 1‒3, 1969‒1977, Rejstřík k svazkům 1‒3, 1987; Klégr, A. Tezaurus jazyka českého, 2007).

2. Z pohledu formální logiky je s. dobře definovatelná jako oboustranná implikace (ekvivalence), např. výrok Všichni jezevčíci mluví je logicky ekvivalentní výroku Neexistují jezevčíci, kteří nemluví (v predikátové logice: ∀x[jezevčík′(x)→mluví′(x)] ↔ ¬∃x[jezevčík′(x) ∧ ¬mluvit′(x)]). O s. se vedla velmi vlivná a vášnivá debata v analytické filozofii 20. stol.: po ✍Quinově (1951) článku, který striktně odmítá ne‑logickou analytičnost v přirozeném jaz. (tj. Quine by připustil s. dvou zmíněných vět, ale odmítl by analytičnost výroku Všichni jezevčíci jsou psi), se ozvali jak zastánci, tak odpůrci analytičnosti v přirozeném jaz. (viz např. ✍Peregrin & Sousedík (eds.), 1995), takže téma je i přes obrovský a stále přetrvávající Quinův vliv dodnes otevřené. V rámci formální lingvistiky se tématu s. v současnosti chopil např. ✍Gajewski (2008), který se pomocí s. snaží vysvětlit nepřijatelnost některých konstrukcí v přirozeném jaz. jako důsledek jejich analytické pravdivosti/nepravdivosti (např. nemožnost použití negovaných zájmen v komparativních konstrukcích: *Petr je vyšší než nikdo v jeho třídě, …), v čemž navazuje na ✍Barwise & Coopera (1981) a jejich analýzu negramatičnosti některých typů subjektů v existenčních anglických konstrukcích.