Podle vágně vymezeného kritéria významové autonomnosti se slova (popř. ↗slovní druhy) tradičně dělí na ↗autosémantika a s. S. jsou charakterizována jako slova významově závislá, jejichž význam se plně rozvíjí až ve spojení s autosémantiky: v domě, maminka i teta. Zpravidla se k s. řadí ↗prepozice a ↗konjunkce, většinou též ↗partikule; v některých pojetích i ↗pronomina; funkčně blízká s. jsou pomocná, modální a fázová slovesa. S. mají zřetelnou především široce pojatou gramatickou funkci (podílejí se na výstavbě a organizaci textu), eliminován však není ani specifický význam lexikální (srov. jejich výklady ve slovnících), proto je lze označit jako slova gramaticko-lexikální (na rozdíl od autosémantik, která jsou označována jako slova lexikálně-gramatická, tak Filipec v ✍Člex, 1985). Srov. též ↗lexikální kategorie, ↗semilexikální kategorie. Gramatický význam s. je povahy relační (prepozice, konjunkce, partikule), případně substituční (pokud k s. přiřazujeme též zájmena, která však většina klasifikací ponechává mimo sledovanou dichotomii). Klasická gramatika spojuje s. jakožto slova gramaticko‑lexikální se syntaxí, a to tak, že s. neplní funkci větných členů, a s morfologií, a to tak, že jsou zpravidla neohebná. S. jsou v lexiku zastoupena v menším rozsahu nežli autosémantika a jejich třídy jsou uzavřenější, vyskytují se však ve větší frekvenci.

Přechod mezi autosémantiky a synsémantiky je plynulý (viz některé typy ↗konverze, např. mezi adverbii a prepozicemi); též ↗depletivnost. Z hlediska morfosyntaktických vlastností výrazů se přechod mezi s. a autosémantiky analyzuje jako ↗degramatikalizace a ↗gramatikalizace.