Lingvistická disciplína zkoumající lexikální složku jazyka (viz ↗lexikon). Zabývá se delimitací, klasifikací, formou, významem (v propojení s pojmenovací funkcí) i užíváním lexikálních jednotek. Studuje významové, formální ad. vztahy strukturující lexikon, stratifikaci slovní zásoby, její synchronní dynamiku i historický vývoj, lexikální univerzália a specifika, v interdisciplinárním kontextu též vztah lexikonu k dějinám a kultuře jednotlivých jaz. společenství, úlohu slovníku v myšlenkovém a poznávacím procesu ad. L. se dělí na synchronní a historickou (součástí historické l. je ↗etymologie, která však bývá vyčleňována jako samostatná lingvistická disciplína). Základními metodologicky diferenčními úseky (synchronní) l. jsou lexikální sémaziologie/sémantika a lexikální ↗onomaziologie. Sémaziologie, postupující od formy k obsahu, se zabývá významem lexikálních jednotek a významovými vztahy, onomaziologie, postupující od obsahu k formě, studuje lexikální jednotky z hlediska jejich vzniku (motivace, způsobu tvoření) a fungování v pojmenovacím procesu. (Součástí onomaziologie je samostatně stojící ↗tvoření slov, vzhledem k paralelnosti derivačních a flexivních morfů často řazené k široce chápané morfologii.) Na základě specifických rysů zkoumané části slovníku se z l. vyčleňuje ↗onomastika a v některých pojetích i ↗frazeologie a idiomatika a ↗terminologie. Úzce spjata s l. je ↗lexikografie, teorie a praxe tvorby slovníků. Předmětem svého zájmu se l. stýká též s řadou nefilologických disciplín, např. s filozofií, logikou, psychologií, kognitivními vědami, kulturní a sociální antropologií.

Jako jazykovědné odvětví má l. poměrně krátkou tradici, přestože zájem o slovo sahá v našem civilizačním kontextu až k antice. Problematikou slova, vztahem mezi formou a významem apod. se zpočátku zabývala spíše filozofie, případně prakticky zaměřené práce slovníkářské, zatímco vznikající jazykověda se soustředila na oblast gramatiky, především na správnost gramatické formy. Tento trend provázel i celý středověk a přetrval v podstatě až do novověku. Historickosrovnávací jazykověda 19. stol., od níž se odvíjí tradice novodobé evropské lingvistiky, sice zájem o slovo zvýšila, avšak ve specializovaném úhlu pohledu etymologických a dialektologických výzkumů. Komplexnější studium lexikonu a jeho jednotek nepřineslo zpočátku ani 20. stol. De Saussure sice deklaruje centrální postavení slova v jazyce, strukturalismus však vzhledem k akcentaci systémovosti a upřednostnění formy nestaví lexikální subsystém do středu svého zájmu. Upozaděna zůstala zejména lexikální sémantika (až na výjimky, k nimž lze řadit ne příliš úspěšnou metodu ↗komponentové analýzy). Ta se v propojení s větnou sémantikou více rozvíjí až ve 2. pol. 20. stol., výrazněji v  anglofonním prostředí. L. jako disciplína snažící se sledovat lexikon v komplexnosti a relativní samostatnosti se ve 2. pol. 20. stol. etabluje především v zemích střední a východní Evropy. V č. prostředí lze za reprezentanta tohoto pojetí považovat v prvé řadě J. Filipce (viz ✍Člex, 1985, s autorským podílem F. Čermáka). Syntetizující lexikologický pohled je v různých modifikacích živý v podstatě dosud (v č. lingvistice např. ✍Čermák, 2010, s akcentací rezultátů korpusových výzkumů; ve slovenské lingvistice např. ✍Dolník, 2007, s akcentací kognitivních a pragmalingvistických aspektů), zároveň se však lexikon stal postupně doménou zájmu specificky orientovaných teoretických a metodologických přístupů (např. kognitivistických, ale též generativistických ad.); viz také ↗lexikalistická hypotéza.