Termín odvozený od řeckého télos (cíl), poprvé použitý ✍Gareyem (1957), dnes se používá pro rozlišení telických predikátů nebo telických sloves s rysem telicita a atelických predikátů nebo atelických sloves s rysem atelicita // ateličnost. Telické jsou predikáty (ať už jednoduché jako slovesa n. komplexní jako slovesné fráze), které vyjadřují události mající nějaký cíl či vnitřní hranici, např. přečíst, vyvrtat. T. patří do oblasti lexikálního aspektu, jenž se zabývá aspektovými třídami (✍Vendler, 1957) a ↗způsoby slovesného děje. T. se obvykle testuje adverbiálním testem s in-adverbiálii (in two weeks, za dva týdny) a for-adverbiálii (for two weeks, dva týdny), které se v testované větě musí vztahovat k průběhu události samé, ne měřit časovou vzdálenost mezi časem promluvy / časem referenčním a časem události (viz ✍Verkuyl, 1972; ✍Dowty, 1979). Telické predikáty jsou slučitelné s in-adverbiálii a neslučitelné s for-adverbiálii (1a) a atelické predikáty jsou slučitelné s for-adverbiálii a neslučitelné s in-adverbiálii (1b). Telická věta Přečetl tu knihu za dva dny tvrdí, že cíle bylo dosaženo (kniha byla přečtena), kdežto atelická věta Četl tu knihu dva dny neříká, zda cíle bylo dosaženo, či nikoli. (Věta Četl tu knihu za dva dny je možná pouze s významem, kdy událost čtení nastala dva dny po určitém referenčním čase.):

Co se týká ↗Vendlerových slovesných tříd, stavy (2) a procesy (3) jsou atelické, protože nemají žádnou inherentní hranici či cíl. (Ve speciálním sportovním kontextu, kde přímý objekt měří uraženou vzdálenost, se plavat a jet mohou vyskytovat s in-adverbiálem: Plaval stovku za minutu.):

Naopak accomplishmenty (4) a achievementy (5)–(7) jsou telické, protože obsahují přechod z jednoho stavu do druhého, přičemž accomplishmenty mají oproti achievementům před daným přechodem navíc procesuální fázi. Protože achievementy vyjadřují pouze přechod z jednoho stavu do druhého, obvykle není možné je modifikovat in-adverbiálii (samozřejmě ani for-adverbiálii), viz např. (5), kde za pět minut je opět přípustné, pouze pokud měří časovou vzdálenost do začátku události. Modifikace achievementů in-adverbiálem je možná tehdy, pokud dané adverbiále měří nějakou jinou událost předcházející danému přechodu, jako v (6b), kde se za pět minut vztahuje k události hledání, která však není součástí události nacházení (což je patrné z toho, že v (6b) nemusí být událost hledání vůbec přítomná). Nebo také v případech, kdy je možné daný přechod časově natáhnout, takže je pak sloveso kompatibilní s modifikujícím adverbiálem, jako v (7b), kde se může jednat o poznávací hru, kdy člověk se zavázanýma očima musí uhodnout, kdo před ním stojí:

Do určité míry se dá také použít na testování t. v č. test s konjugovanými adverbiálii (✍Verkuyl, 1972) n. test s almost (skoro/téměř) (✍Dowty, 1979). Zatímco atelické predikáty jsou v konjunkčním testu dvojznačné v tom, zda se jedná o jednu spojitou událost, n. o dvě různé události, telické predikáty umožňují pouze interpretaci s dvěma rozdílnými událostmi. V (8a) se může jednat o nepřetržité čtení knihy odpoledne a večer, n. o dvě různé události čtení (jedné či různých knih), jednou odpoledne a jednou večer. (8b) je možné interpretovat pouze jako dvojí událost čtení (ať už té samé, či různých knih):

V testu s téměř jsou telické predikáty dvojznačné: buď daná událost začala a nebyla dokončena (lze to však uplatnit jen u predikátů označujících události, které mají jistý časový průběh), n. událost vůbec nezačala. Druhá interpretace je v (9a) jen okrajová, ale s predikáty jako psát dopis ve větě Skoro ten dopis napsal je rovnocenná s první interpretací. Atelické predikáty naproti tomu připouštějí jen druhou možnost, viz (9b) s významem, že skoro došlo k tomu, že tu knihu začal číst:

✍Gehrke(ová) (2008) upravila ✍Dowtyho (1979) a ✍Borik(ové) (2002) test s implikací a tvrdí, že narozdíl od atelických predikátů telické predikáty v minulém čase implikují, že popisovaná událost už v přítomnosti neplatí. Za podmínky, že se jedná o tutéž knihu, z telické (10a) vyplývá, že daná událost v přítomnosti už neprobíhá (10b), ale z atelické (10c) nevyplývá (10b):

(10)

a. Přečetl knihu

b. Nečte knihu

c. Četl knihu

Existuje blízký vztah mezi t. a ↗videm. Podle některých autorů existuje korelace mezi (a)teličností a (ne)dokonavostí a není nutné rozlišovat gramatický a lexikální aspekt; viz ✍Schoorlemmer(ová) (1995), ✍Borer(ová) (2005), ✍van Hout(ová) (2008). Naproti tomu např. ✍Němec (1959), ✍Mehlig (1981), ✍Mehlig (1996), ✍Maslov (1984), ✍Smith(ová) (1991), ✍Padučeva (1996), ✍Filip(ová) (1999), ✍Filip(ová) (2012), ✍Bertinetto (2001), ✍Borik(ová) (2002), ✍Gehrke(ová) (2008) a jiní tvrdí, že oba typy aspektů je nutné rozlišovat. V nejjednodušším případě jsou telické predikáty dokonavé a atelické nedokonavé; viz např. ✍Piñón (1995) a literaturu u ✍Bertinetta (2001). To odpovídá výše uvedeným příkladům. Podle některých autorů mohou imperfektivní predikáty vyjadřovat také telické události; srov. ✍Maslov (1961), ✍Padučeva (1996). Podobně ✍Nübler (1993) rozlišuje t., která označuje skutečné dosažení cíle (u sloves dokonavých, např. dopsat), a ↗terminativnost, která pouze znamená potencialitu dosažení cíle (u sloves nedokonavých, např. psát). Zdá se, že je také možné najít dokonavé atelické případy; viz slovesa s delimitativním prefixem po‑ a s perdurativním pro‑. Podle vidových testů (viz ↗vid) se např. slovesa posedět a prosedět chovají jako dokonavé predikáty (11) a podle adverbiálního testu jako atelické predikáty; viz (12):

(11)	a.	*bude posedět, *posedící
	b.	*bude prosedět, *prosedící
(12)	a.	poseděl hodinu / *za hodinu
	b.	proseděl hodinu / *za hodinu

V těchto případech je žádoucí rozlišovat mezi t. a ohraničeností (boundedness); srov. k tomu ✍Depreatere (1995). Delimitativní po‑ a perdurativní pro‑ mohou ohraničovat události časově, ale nemusí je dělat telickými. Situace je ovšem komplikována tím, že slovesa s delimitativním po‑ mohou tvořit ‑n‑ová participia (pokud mají přímý objekt jako povařený), jež vyjadřují rezultativitu, tj. teličnost (viz též diskuzi ✍Piñón, 1994; ✍Filip(ová), 2000; ✍Žaucer, 2004), a tím, že akuzativní adverbiále u sloves s perdurativním pro‑ by mohlo být ve skutečnosti přímým objektem; viz k tomu ✍Schoorlemmer(ová) (1995); ✍Borik(ová) (2002); ✍Ramchand(ová) (2008); ✍Žaucer (2009); ✍Žaucer (2012); ✍Biskup & Zybatow(ová) (2015).

Většina jednoduchých sloves je atelických (a nedokonavých). Telická slovesa se derivují prefixací, jak ukazují příklady (1)–(10). Prefixy dělají z atelických stavů (znát, milovat) a procesů (plavat, zpívat) telické události, accomplishmenty (umilovat se, nazpívat, přeplavat) a achievementy (uznat, poznat, zamilovat se). Prefixace ohraničuje událost základového slovesa buď na začátku jako u ingresivního slovesa zamilovat se, kde se jedná o přechod ze stavu nemilování do stavu milování, n. na konci jako u nazpívat, kde po procesu zpívání následuje rezultativní stav, kdy je např. šanson nazpívaný. T. lze také derivovat sufixem -nou‑; srov. atelické klesat/svlékat se pět minut s telickými klesnout/svléknout se za pět minut (většinou se in-adverbiália se slovesy s -nou‑ nedají použít kvůli jejich momentálnímu charakteru). Testy ukazují, že sekundární imperfektivizace dělá telické prefigované sloveso atelickým; pouze durativní adverbiália mohou měřit časový průběh události (13a); (13b) má pouze význam, že téměř došlo k tomu, že začal ty články vypisovat (viditelnější to je, pokud přidáme za skoro už); (13c) je naopak dvojznačná, protože připouští jak dvouudálostní interpretaci, tak jednoudálostní interpretaci; a z (13d) nevyplývá, že už ty články nevypisuje:

Ačkoliv je rezultativní stav ve vypisovat prostřednictvím prefixu přítomný, daný predikát neříká nic o tom, zda je výsledného stavu dosaženo, či ne. Tento jev se nazývá imperfektivní paradox. Tady je opět možné rozlišovat terminativnost, tj. přítomnost daného rezultativního stavu, a t. (v tomto konkrétním případě ateličnost; viz diskusi ✍Nüblera, 1993, nahoře). Následná prefixace dokáže změnit dané sloveso opět na telické; viz testy v (14). Věta (14a) je možná pouze s in-adverbiálii. (14b) zřejmě nelze interpretovat tak, že téměř došlo k tomu, že začal ty články vypisovat; co je však důležité, je, že narozdíl od (13b) je možná interpretace, že proces vypisování začal a byl téměř dokončen. (14c) umožňuje pouze interpretaci s dvěma událostmi; zřejmější je to, pokud je ty vynecháno a jedná se o dvě různé sady článků, z nichž jedna byla vypsána odpoledne a druhá večer. Ze (14d) pak vyplývá, že daná událost vypisování v přítomnosti už neprobíhá:

Počínaje ✍Verkuylem (1972), mnozí autoři ukázali, že t. není jen záležitostí slovesa, ale také dalších větných členů. Např. v germánských jaz. jsou telické vlastnosti predikátu (a věty) ovlivňovány argumenty (např. ✍Verkuyl, 1972; ✍Verkuyl, 1993; ✍Binnick, 1991; ✍Dowty, 1986; ✍Mittwoch(ová), 1980). (15a) je telická, protože vyjadřuje dokončenou událost stejně jako česká věta Bill snědl jablko. Naproti tomu (15b) je atelická, protože popisuje neohraničený proces (jako Bill jedl jablka), poněvadž neurčité množství jablek nedokáže specifikovat konečnou hranici:

(15)

a. Bill ate an apple

b. Bill ate apples

Stejný efekt mají direkcionální adverbiália. (16a) je atelická jako č. věta John tlačil kárku, zatímco (16b) je telická podobně jako John dotlačil kárku do stodoly, protože adverbiále přidá k události cíl:

(16)

a. John pushed the cart

b. John pushed the cart into the barn

Z tohoto důvodu ✍Verkuyl (1972), ✍Verkuyl (1993) a další navrhují kompozicionální analýzy t. (a aspektu). Např. ✍Verkuyl (1993) používá dva rysy [+/-ADD TO], což je temporální rys sloves, a [+/-SQA], specified quantity of A, což je atemporální rys jmenných frází. Interakcí těchto dvou rysů získává různé telické a atelické (komplexní) predikáty. Srovnání angl. příkladů (15) a (16) s č. ekvivalenty ukazuje, že č. se chová jinak. Nestačí pouze přidat daný element; telicita se musí objevit na slovese (v příkladech nahoře v podobě prefixu). V některých případech ale přítomnost objektu měřícího událost může vést k t.; viz již zmiňovaný příklad uvedený v (17):

V určitých jazycích se t. vyjadřuje pádem objektu, např. ve finštině slouží akuzativ k vyjádření t. a partitiv k vyjádření ateličnosti. Pro slovanské jaz. navrhuje ✍Richardson(ová) (2007), že lexikální pády se vyskytují u atelických dvouargumentových sloves, jejichž událostní struktura je nekompozicionální, viz (18), a nikdy u sloves, jejichž událostní struktura je kompozicionální. U těchto sloves se naopak vyskytuje strukturní akuzativ, jak ukazuje (19):

Klasickou ‒ v různých modifikacích stále aktuální ‒ sémantickou analýzu t. a lexikálně aspektových tříd představuje ✍Dowty (1979), který definuje jednotlivé třídy pomocí predikátů do, cause a become. Stavy mají nejjednodušší významovou strukturu. Narozdíl od aktivit (procesů) neobsahují do. Telické predikáty se liší od atelických tím, že obsahují become, jenž přináší rezultativní stav a je tak zodpovědný za t. Accomplishmenty jsou nejkomplexnější třídou; narozdíl od achievementů obsahují navíc predikáty do a cause.

Velmi rožšířený je mereologický přístup k t. (např. ✍Bach, 1981; ✍Krifka, 1989; ✍Krifka, 1992; ✍Krifka, 1998; ✍Filip(ová), 1999), jenž se zakládá na vztahu části a celku. Podle tohoto přístupu jsou telické predikáty většinou kvantifikované a atelické predikáty kumulativní a existuje podobnost mezi teličností/ateličností a počitatelností/nepočitatelností. To znamená, že predikáty jako přečíst a láhev jsou kvantifikované, protože nemají žádnou vlastní část, která by mohla být také pojmenována jako přečíst a láhev. Naproti tomu predikáty jako číst a voda jsou kumulativní, protože po přidání čtení ke čtení a vody k vodě může být výsledek (jejich suma) opět pojmenován jako čtení/číst a voda (srov. též S-kumulativitu u ✍Rothstein(ové), 2004).

V poslední době se prosazuje skalární přístup, který se zabývá zejména měrovými achievementy (degree achievements), tj. predikáty derivovanými především od stupňovatelných adjektiv, jako např. teplat, krátit (např. ✍Hay(ová) & Kennedy ad., 1999; ✍Kennedy & McNally(ová), 2005; ✍Kennedy & Levin(ová), 2008; ✍Beavers, 2011). V závislosti na typu škály (zavřená, otevřená; a dalších faktorech) je daný predikát buď telický, n. atelický.

Syntaktický přístup k t. lze najít u ✍Kratzer(ové) (2004), ✍Ramchand(ové) (2004), ✍Svenonia (2004), ✍Borer(ové) (2005), ✍Travis(ové) (2005), ✍Arsenijeviće (2006), ✍Romanov(ové) (2006), ✍Gehrke(ové) (2008), ✍Biskupa (2014) a dalších. Tyto přístupy často rozkládají událostní strukturu do několika projekcí, jež reprezentují jednotlivé sémantické predikáty jako becomen. jednotlivé podudálosti dané celkové události. Např. ✍Ramchand(ová) (2004) předpokládá ve verbální doméně rezultativní projekci (RP), která k události přidává cíl a která ve slovanských jaz. obsahuje ↗lexikální prefixy. Podle ✍Gehrke(ové) (2008) může být komplement slovesa (V) tvořen predikativní frází (PredP), která selektuje nějakou další frázi (např. AP, PP). Lexikální prefixy reprezentují hlavu Pred a daný slovesný komplement vyjadřuje become podudálost (rezultativní predikaci). U ✍Biskupa (2014) se t. derivuje v  předložkové frázi (pP) v komplementu slovesa, jejíž hlava p s prefixálními vlastnostmi obsahuje informaci, že podudálost vyjádřená slovesem zapříčiňuje podudálost vyjádřenou prefixem. Rezultativní adjektiva, direkcionální předložkové fráze, německé odlučitelné předpony, částice u sloves v angličtině atd. mohou k hlavní predikaci vyjádřené slovesem přidávat rezultativní predikáty a tím derivovat telické predikáty. Tyto elementy většinou bývají analyzovány jako ↗malé věty (small clause), n. společně se slovesem jako kompexní verbální hlava. Slovanské prefixy vykazují podobné chování, proto např. ✍Svenonius (2004) analyzuje slovanské lexikální prefixy jako germánské slovesné částice, tj. jako elementy tvořící malé větné predikáty. Jiné přístupy umísťují t. nad verbální frázi. Např. ✍Kratzer(ová) (2004) navrhuje, že t. může být derivována pomocí telické funkční projekce, která se nachází nad verbální projekcí, atrahuje akuzativní objekt do specifikátorové pozice a přidává k události vyjádřené verbální projekcí kulminaci. U ✍Borer(ové) (2005) je tetičnost/ateličnost svázána s přítomností/nepřítomností funkční aspektové fráze Asp_QP, jež vždy vyjadřuje určitou kvantitu. V dalších přístupech se t. nachází na více místech v syntaktické struktuře. Např. podle ✍Travis(ové) (2005) může být t. derivována na třech různých místech, v hlavě komplementu (např. PP, AP) verbální hlavy V, v hlavě aspektuální fráze (AspP), n. v malé verbální hlavě v. Viz též ↗vid, ↗terminativnost.