1. V ↗sociolingvistice teorie snažící se popsat způsoby, jak mluvčí modifikují své jazykové projevy podle komunikační situace a podle komunikačních partnerů; viz níže. Teorie akomodace (TA), později známá jako teorie řečové akomodace (TŘA) a teorie komunikační akomodace (TKA) byla H. Gilesem aj. formulována v 70. letech 20. stol. (✍Giles, 1973; ✍Giles & Taylor ad., 1973; ✍Bourhis & Giles, 1977; ✍Giles & Smith, 1979).

Podle TA mluvčí v každé sociální interakci odehrávající se za hranicemi jeho vlastní skupiny nějakým způsobem modifikuje svůj řečový styl, aby dosáhl specifického cíle (✍Giles, 1973:90), např. (1) aby dosáhl souladu s komunikačními partnery, (2) aby dosáhl vzájemného porozumění, (3) aby podpořil svou pozitivní sociální identitu (✍Beebe(ová) & Giles, 1984:8–9). Někteří lingvisté tvrdí, že spíše než o posun směrem k bezprostřednímu komunikačnímu partnerovi jde u akomodace o přiblížení se k řečovým vzorcům, o nichž mluvčí soudí, že jsou charakteristické pro hostitelskou jazykovou komunitu, tedy že se mluvčí přibližuje směrem k „stereotypní osobě či mentální reprezentaci (modelu) sociální skupiny“ (✍Auer & Hinskens, 2005:337), n. že svou mluvu adaptuje takovým způsobem, o němž věří, že bude ostatními v dané situaci nejlépe přijímána (✍Giles & Smith, 1979). Akomodace má typicky formu konvergence a nejčastěji jde o posun k vyšší varietě (tj. mluvčí užívající nestandardní variety jazyka inklinují k užívání standardních forem), i když byly zaznamenány i případy posunu směrem k nižší varietě (✍Thakerer & Giles ad., 1982) a případy vzájemného přizpůsobení (✍Bailey, 1987). Posun směrem nahoru byl zjištěn v několika sociolingvistických studiích: např. ✍Bortoni‑Ricardo(vá) (1985) a ✍Baugh (1993) ukazují, že informanti se přizpůsobovali výzkumníkovi zaznamenávajícímu interview. V některých případech byla pozorována i opačná tendence, tj. divergence: mluvčí záměrně zdůrazňují rozdíly mezi svými vlastními promluvami a promluvami komunikačních partnerů, aby rozvinuli, posílili či zdůraznili svou sociální n. osobní identitu n. aby svou skupinu vůči jiné skupině ohraničili (✍Hinskens & Auer ad., 2005:6).

2. V sémantice viz ↗akomodace presupozice: posluchač akomoduje, přizpůsobuje presupozici, která není v prvním plánu splněna.

3. Ve fonetice viz ↗akomodace: přizpůsobení konsonantu okolním vokálům n. vokálů okolním konsonantům.

Akomodace ve významu (1) je buďto krátkodobá (sociálně psychologická), n. dlouhodobá (jazyková). Krátkodobá akomodace čerpá ze čtyř socio-psychologických teorií, a to přitažlivosti na základě podobnosti, sociální směny, nezávazného přivlastnění a skupinového rozlišení (✍Giles & Smith, 1979:47–53); takto zaměřenému výzkumu se věnoval Giles aj. Tento výzkum v interpersonální komunikaci, v níž je mezi účastníky nějaký druh sociální asymetrie, hodnotí stylové posuny směrem nahoru n. dolů. Příkladem takových situací analyzovaných v rámci TA je např. komunikace mezi poskytovatelem služby a zákazníkem/zákazníky (srov. ✍Coupland, 1984; ✍Hoffmannová & Müllerová, 2000; ✍Alexová & Davidová, 2004). Jiné situace analyzované v literatuře o krátkodobé akomodaci zahrnují interakce mezi odborníky a laiky (např. v soudní síni; ✍Linell, 1991), n. komunikační výměnu mezi lékařem a pacientem (✍Müllerová, 1986; ✍Street, 1991; ✍Hoffmannová & Müllerová, 2000), mezietnickou interakci (✍Bourhis & Giles, 1977), rozhovory rodilých a nerodilých mluvčích (✍Zuengler(ová), 1991), komunikaci mezi mladou a starší generací a rozhovory mezi veřejností a představiteli policie (✍Giles & Coupland ad., 1991).

Dlouhodobá (jazyková) akomodace je termín užívaný k popisu dlouhodobějšího kontaktu mezi mluvčími (regionálních) variet jazyka (viz ↗variování jazyka, ↗sociolingvistika), jenž byl široce zkoumán v rámci variačního přístupu, resp. při výzkumu kontaktu dialektů. Dlouhodobá akomodace často vede k permanentním změnám v řečových návycích jedince; představuje dialektální přizpůsobení, které přetrvává bez ohledu na aktuálního komunikačního partnera a situaci a je předstupněm vyrovnávání rozdílů mezi dialekty (✍Trudgill, 1986). Při dlouhodobějších kontaktech mezi mluvčími různých jazykových komunit se krátkodobá přizpůsobení stávají rutinními a permanentními (✍Britain & Trudgill, 1999; ✍Auer & Hinskens, 2005:335), zvláště pokud mluvčí k dané varietě zaujímají kladné postoje (✍Trudgill, 1986). Jen zřídka je akomodace úplná; akomodace mluvčích, kteří se do jiné jazykové komunity přistěhují po dosažení kritického věku, je až na řídké výjimky jen částečná (tj. migranti si osvojují jen určité rysy, jiné nikoli, obě variety často směšují, přijímají určitý rys v některých slovech slovní zásoby, zatímco v jiných je nepřijímají, užívají formy, které se nevyskytují ani v původní varietě, ani ve varietě užívané novou jazykovou komunitou, ale jsou interdialektem, tj. výsledkem kontaktu mezi těmito varietami; ✍Trudgill, 1986).

V ČR byla studována jak krátkodobá, tak dlouhodobá akomodace. Zkoumání dlouhodobé akomodace se týkalo jak jazykové variantnosti a změn při formování nových ↗dialektů, tak i jazykových výsledků při migraci mluvčích do jiné jazykové komunity. Formování nového dialektu se definuje jako „vznik odlišné, nové jazykové variety po migraci osob hovořících vzájemně nesrozumitelnými dialekty do jazykově nového, téměř ‚nedotčeného‘ teritoria“ (✍Kerswill & Williams(ová), 2005:1023–1024). V českém kontextu jde o formování „nových“ variet v Sudetech, které byly znovu osídleny po druhé světové válce (✍Balhar & Pallas, 1963; ✍Kloferová, 2000; ✍Jančák, 2001). Kloferová provedla rozsáhlý výzkum mezi mluvčími tří generací v sídlech v okolí Šumperka a Bruntálu na severní Moravě, analyzovala výsledky kontaktů mezi migranty z blízkých měst a obcí a také z jiných částí České a Slovenské republiky, reemigranty z českých komunit v Rusku a v Rumunsku, Němci a později rumunskými Romy, i přistěhovalci z Makedonie a Řecka. Jančákovy práce se zabývaly formováním nových dialektů v Sudetech v české části ČR. ✍Bachmannová (1996) a ✍Wilson (2010), ✍Wilson (2012) zkoumali akomodaci Moravanů přistěhovaných do Prahy, přičemž použili kvantitativní analýzy některých jazykových proměnných. Výsledky jejich studií ukazují konvergenci směrem k obecné češtině a potvrzují vzorce částečné akomodace formulované v obecněji zaměřených pracích. Viz též ↗kvantitativní metody v sociolingvistice.