TEORIE SPISOVNÉHO JAZYKA
Program odborné péče o kulturu spisovného jazyka a kulturu vyjadřování; taky teorie spisovnosti. Česká t.s.j. se zformovala na přelomu 20. a 30. let 20. stol. v Pražském lingvistickém kroužku (PLK; viz ↗Pražská škola); jazyková kultura byla součástí uceleného programu zaměřeného na všeobecnou vzdělanost a kulturnost. Hlavními autory t.s.j. jsou B. Havránek a V. Mathesius, podíleli se na ní i další členové PLK, zejm. R. Jakobson. T.s.j. vycházela z funkčně strukturního pojetí jazyka a současně reagovala na dobové požadavky č. jazykové praxe, zejm. na dlouhodobé působení puristů (viz ↗purismus). Předmětem zkoumání byly funkce spis. jazyka, jeho rozvrstvení a vývojové tendence, ke kterým ve spis.jaz. dochází (viz ↗spisovná čeština).
V programu péče o spis. jazyk (v regulaci jazykové praxe) navázala t.s.j. na některé myšlenky ✍Ertla (1929) a vytyčila vlastní cíle; směřovala k maximální funkčnosti spis. jazyka, k tomu, aby dobře sloužil kultivovanému vyjadřování v psané a mluvené formě. „Kultivovaný jazyk spisovný je nástroj jemný a neselhávající. Vyhovuje dobře každé z funkcí, v nichž se objevuje. Vyjadřuje přesně, plně a jasně postřehy a myšlenky sebe subtilnější…“ (✍Mathesius, 1932:14). K cílům t.s.j. patřilo i posílení prestiže spis. češtiny v rámci národně kultivačního programu. Důraz se kladl na užívání spis. češtiny v těch komunikačních sférách, které ke zvýšení její prestiže přispívaly: na uměleckou a odbornou literaturu, státní správu, společenskou konverzaci.
Poznatky o funkčním rozvrstvení spis. jazyka zpočátku vedly k formulování pojmů funkční jazyk a funkční řeč. V Tezích PLK se vycházelo od funkčních řečí: „každá funkční řeč má svůj systém konvencí – vlastní jazyk (langue)“ (Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929; viz ✍Vachek (ed.), 1970:43). Funkční jazyk byl vymezen právě svou funkcí: každý z funkčních jazyků má své vlastní jazykové prostředky a způsoby jejich využití (např. jazyk vědecký zahrnuje terminologii, jazyk básnický poetismy); žádný funkční jazyk nemůže být proto kritériem pro ostatní (✍Havránek, 1932:61). Původně byly vymezeny 4 funkční jazyky: hovorový (konverzační) pro funkci komunikativní, pracovní (věcný) pro funkci prakticky odbornou, vědecký pro funkci teoreticky odbornou a básnický pro funkci estetickou. Jazyk básnický se od předchozích odlišuje, protože není zaměřen na sdělování, nemůže být proto jinými funkčními jazyky poměřován (✍Havránek, 1932:67–69). Pojmy funkční jazyk a funkční řeč byly později opuštěny a podrobně byl propracován pojem funkční styl (viz ↗funkční styl).
Součástí t.s.j. byla i proměna kritérií jazykové správnosti. V době, kdy t.s.j. vznikala, č. puristé prosazovali, aby za správné byly považovány nikoli ty jaz. prostředky, které užívali vzdělaní č. mluvčí, ale ty, které byly doloženy ve starší č. nebo v mluvě lidové (viz ↗purismus, ↗jazyková správnost, ↗regulace jazyka). Spis. čeština byla proto rozkolísaná, byl velký rozestup mezi prostředky skutečně užívanými (↗územ) a kodifikovanými; puristé odmítali např. vžitá slova bezúčelný, případný, listovat, sekundární předložky následkem, vzhledem k, navzdory s odůvodněním, že jde o germanismy, uměle byly udržovány i mnohé archaismy. T.s.j. byla formulována jako programová koncepce s obecnou platností, k jejím cílům patřilo stanovit takové principy regulace jaz., které by zabránily ochuzování spis.jaz. o slova n. tvary slov vžité (neomezovaly by jeho výrazové možnosti). Ve spis.č. měla překlenout historicky vzniklou mezeru mezi prostředky skutečně užívanými a kodifikovanými a současně zabránit tomu, aby v budoucnu (v č. nebo v jiném spis.jaz.) taková mezera vznikla. Proto byla zavedena trojice pojmů ↗úzus, ↗jazyková norma, ↗kodifikace a vymezeny jejich vzájemné vztahy. Péče o spis.jaz. měla vycházet od teoretického poznávání soudobého spisovného úzu, tj. jaz. literárních děl za posledních 50 let, jazykového povědomí intelektuálních vrstev a jejich ústní praxe. Ty jaz. prostředky, které jsou pociťovány jako závazné, tvoří spis. normu. Takto formulovaná spisovná norma je v t.s.j. kritériem jaz. správnosti. Je kodifikována v mluvnicích, slovnících a dalších příručkách. Lingvisté tedy neurčují, co je správné, ale jazyk poznávají, popisují, podporují ustálenost jaz. prostředků a jejich funkční a významovou rozrůzněnost. V omezené míře se připouštějí i teoretické zásahy do spis. normy. Protože kodifikovány mají být pouze jaz. prostředky skutečně užívané (uzuální), neměla by se ani v budoucnu kodifikace od jaz. praxe zřetelněji odchýlit. Předpokládalo se větší rozšíření spis. češtiny v mluvené formě; tomu měly přispět i výzvy k uvědomělému (záměrnému) užívání spisovné normy (✍Havránek, 1932 a jinde).
Dlouhodobě byla t.s.j. základem péče o spis. češtinu i některé další jazyky, zejm. slovanské (nově např. ✍Dolník, 2010). Teoreticky byla rozpracována a zpřesňována v pracích B. Havránka, M. Jelínka, F. Daneše, A. Sticha, A. Jedličky, J. Chloupka, M. Krčmové ad. Počátkem 60. let 20. stol. probíhala ve Slově a slovesnosti diskuse o vztahu mezi spis. a obecnou češtinou (viz ↗obecná čeština), která byla i skrytou kritikou t.s.j., od 80. let dosud je koncept t.s.j. předmětem kritické analýzy a mnoha odborných diskusí; např. ✍Čermák (1987); ✍Sgall & Hronek (1992); ✍Davidová (ed.) (1994); ✍Jančáková & Komárek ad. (eds.) (1995); ✍Starý (1995); ✍Nebeská (1996); ✍Šrámek (ed.) (1996); ✍Cvrček (2006); ✍Cvrček (2008); ✍Adam (2007); ✍Adam (2009) a literatura uvedená v těchto pracích. Kritika t.s.j. vychází z faktu, že přes dlouhodobé uplatňování zásad t.s.j. není spis. norma v povědomí č. mluvčích dostatečně zakotvena, znovu jsou některé kodifikované tvaroslovné prostředky pociťovány jako knižní až archaické (např. abychom, hluší chlapci, se dvěma velkými míči, žlutá kuřátka se schovala, všechna čtvera vrata) a synonymní tvary stylově neutrální ve spis.č. chybějí. Předmětem kritiky je i důraz klasické t.s.j. na opozici spisovnost – nespisovnost, malý zájem o opozici psanost – mluvenost, a tedy i o každodenní komunikaci, v níž se spis.č. uplatňovala okrajově, dále teoretické zásahy do spisovné normy (intervence do jazyka) a některá nereálná očekávání (zejm. rozšiřování funkčního využití spis. češtiny v mluvené formě, hovorová čeština jako podútvar spis. češtiny). Vlivem proměn společenského klimatu se vývoj ubíral jiným směrem, než tvůrci t.s.j. předpokládali, funkční spektrum spis. češtiny se spíše zužuje; v mnohých komunikačních situacích (včetně některých veřejných projevů) nejsou ani vzdělaní mluvčí dostatečně motivováni k zachovávání spis. normy a zejm. v mluvené formě mísí prostředky spisovné s nespisovnými; rozestup mezi kodifikovanými prostředky a jazykovou praxí se nezmenšuje. V rámci klasické t.s.j. není tato situace řešitelná. V bohaté odborné diskusi posledních 20 let vedené v různých referenčních rámcích se vyhranila skupina č. bohemistů, kteří explicitně odmítají jakoukoli regulaci jaz. praxe i úsilí o kultivované vyjadřování ve veřejném prostoru (Sgall, Čermák, Starý, Cvrček), jejich odpůrci vesměs chápou tuto problematiku v širším kontextu lingvistickém i společenském (např. Kořenský, Adam, Homoláč, Mrázková, Beneš, Prošek, Dovalil).
T.s.j. vycházela z útvarového přístupu k rozvrstvení jazyka, centrální a privilegovanou varietou byl jazyk spisovný. Útvarový přístup k jazyku se v lingvistice postupně oslabuje, na významu nabývá přístup komunikační; spolu s tím se oslabuje, resp. modifikuje důležitost klíčových bodů t.s.j. pro kulturu jazyka a kulturu vyjadřování. Jazykové prostředky jsou vztahovány méně k jednotlivým varietám, více ke komunikačním situacím, v nichž se obvykle užívají. Viz též ↗regulace jazyka, ↗spisovná čeština, ↗jazyková kultura,
- Adam, R. K diskusi o spisovné a „standardní“ češtině. SaS 68, 2007, 184–189.
- Adam, R. Nad knihou o jazykové regulaci. NŘ 92, 2009, 145–155.
- Beneš, M. & M. Prošek. Ke konceptu minimální intervence. SaS 72, 2011, 39–55.
- Cvrček, V. Teorie jazykové kultury po r. 1945, 2006.
- Cvrček, V. Regulace jazyka a Koncept minimální intervence, 2008.
- Čermák, F. Relation of Spoken and Written Czech. WSA 20, 1987, 133–150.
- Čermák, F. & P. Sgall ad. Od školské spisovnosti ke standardní češtině: výzva k diskusi. SaS 66, 2005, 103–115.
- Davidová, D. (ed.) K diferenciaci současného mluveného jazyka, 1994.
- Dolník, J. Teória spisovného jazyka so zreteľom na spisovnú slovenčinu, 2010.
- Dovalil, V. K úvahám o spisovném/standardním jazyku: pohled z poněkud širší perspektivy. SaS 67, 2006, 96–102.
- Ertl, V. Časové úvahy o naší mateřštině, 1929.
- Havránek, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 32–84.
- Homoláč, J. & K. Mrázková. Jazyková regulace jako věc dohody. SaS 72, 2011, 196–222.
- Chromý, J. (ed.) Václav Ertl: Dobrý autor. Výbor z jazykovědného díla, 2011.
- Jančáková, J. & M. Komárek ad. (eds.) Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, 1995.
- Kořenský, J. K článku Od školské spisovnosti ke standardní češtině: reakce na výzvu k diskusi. SaS 66, 2005, 270–277.
- Kořenský, J. Ideologické a historiografické diference v současné interpretaci teorie národního a spisovného jazyka v pojetí PLK. In Ivanova, D. (ed.), Vlast i kodifikacija, 2011, 36–41.
- Mathesius, V. O požadavku stability ve spisovném jazyce. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 14–31.
- Minářová, E. & K. Ondráčková. (eds.) Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny, perspektivy, 2004.
- Nebeská, I. Jazyk – norma – spisovnost, 1996.
- Novák, P. K poválečným osudům české lingvistiky. SaS 52, 1991, 183–193.
- Pravdová, M. & I. Svobodová ad. (eds.) Akademická příručka českého jazyka, 2014.
- Sgall, P. & J. Hronek. Čeština bez příkras, 1992.
- Starý, Z. Ve jménu funkce a intervence, 1995.
- Svobodová, J. & I. Adámková ad. Fenomén spisovnosti v současné české jazykové situaci, 2011.
- Šrámek, R. (ed.) Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996.
- Štěpán, J. K vývoji názorů na prameny při zjišťování spisovné normy. NŘ 92, 2009, 57–71.
- Vachek, J. (ed.) U základů pražské jazykovědné školy, 1970, 35–65.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TEORIE SPISOVNÉHO JAZYKA (poslední přístup: 25. 11. 2024)
Další pojmy:
teorie národního jazykaCzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka