Termín užívaný ve dvou významech: (1) je význam širší, (2) je význam užší.

1. Označení lexikálněsémantické vlastnosti sloves, která je v těsném vztahu k ↗vidu a ↗způsobu slovesného děje, synonymní s termínem ↗teličnost. Za terminativní slovesa se pokládají ta, jejichž lexikální sémantika označuje děj, který se rozvíjí k „vnitřní hranici“, při jejímž dosažení přirozeným způsobem končí: psát (dopis), číst (knihu), kreslit (kruh). Naproti tomu jako aterminativní slovesa se označují ta, jejichž lexikální sémantika obdobnou „vnitřní hranici“ neobsahuje: běhat, mluvit, pršet. T. byla zavedena jako nejvyšší dichotomie v rámci ↗způsobu slovesného děje (aktionsartu) (např. ✍Šeljakin, 1983), přičemž aterminativní slovesa mají pouze nedok. formu, terminativní slovesa mohou mít vid nedok. i dok. ✍Maslov (1959), ✍Maslov (1961) pokládá t. za východisko vývoje dnešního systému slovesného vidu ve slovanských jaz.

2. Dosud není zcela jasné, zda (resp. kdy) t. označuje skutečně (lexikálněsémantickou) vlastnost slovesa, n. vlastnost celé slovesné skupiny (predikátu) (sestávající ze slovesa a přímého objektu). Použití téhož slovesa bez objektu se blíží aterminativnosti: psát krásně, číst rychle, kreslit pěkně; lze proto mluvit o syntaktické variabilitě t. takových sloves. Na druhé straně ale existují také slovesa, která při vynechání objektu nelze použít: přečíst, říct apod.; u nich je t. zřejmě silněji zakotvena, a proto je syntakticky nevariabilní. Nápadné je, že slovesa, u nichž není t. syntakticky variabilní, jsou ve slovanských jaz. primárně dokonavá. Tato data motivují potřebu pojmově diferencovat a slovesa, která označují pouze rozvoj k určité hranici, označovat jako terminativní. Tato slovesa jsou nedok. (psát, číst, kreslit). Jiná slovesa naproti tomu nevyjadřují pouze rozvoj k určité hranici, nýbrž také skutečné dosažení cíle. Ta mohou být označena jako telická. Pro ně je charakteristické, že jsou primárně dok. (dopsat, přečíst, říct); srov. ✍Nübler (1993). Viz též ↗teličnost.