T. se v obecném jazykovém úzu rozumí „tištěný n. psaný záznam jazykového projevu“ (✍SSJČ, 1989 VI:154) v rozsahu delším než věta, který je smysluplný, formálně i obsahově uzavřený, mající určitou funkci a podle druhu či typu t. i určitou strukturu, která se konkretizuje v interakci. O takové představy o t. se opírá i každodenní textová praxe jeho tvůrců a recipientů (srov. ✍Fix(ová), 2008:17). Na nejobecnější rovině se t. dá charakterizovat jako jaz. projev (proces i jeho výsledek či záznam). Jím se kromě ligvistiky odborně zabývají mj. i translatologie, literární věda, historie, teologie, psychologie aj. ✍Van Dijk (1980) tak dokonce postuluje obecnou „vědu o textu“. S ohledem na různá metodologická východiska a různé cíle různých humanitních oborů i lingvistických disciplín, směrů, škol i autorů se tedy t. chápe velmi různě. Tak se např. psychologie a ↗psycholingvistika soustředí především na procesuální charakter t., tj. na produkci a recepci t. v procesu ↗psaní n. ↗čtení, méně už např. na prostředky textové ↗koheze, tj. formální spojitost elementárních textových jednotek v t. apod.

V rámci lingvistiky se t. reflektovaně zabývá ↗textová lingvistika, jež své předchůdce vidí v rétorice a ↗stylistice (✍Brinker & Antos ad. (eds.), 2000). Obrat k t. nicméně textovou lingvistiku přesahuje a stojí pro paradigmatický posun v jazykovědě od jazyka jako systému k jazyku v jeho užití a interakci, který je charakteristický i pro ↗sociolingvistiku, ↗konverzační analýzu, lingvistickou pragmatiku, s nimiž se textová lingvistika místy překrývá, resp. sbližuje.

V ↗textové lingvistice stojí v popředí definic t. jeho komplexnost, spojitost a uspořádanost (✍Helbig, 1991:139n.), resp. ↗kompozice t., a později i jeho funkce v jaz. interakci jako nástroje jaz. jednání. V textové gramatice se mj. řeší jednak otázka formální spojitosti mezi větami prostřednictvím lexikálních a gramatických prostředků, resp. jejich formálního vztahu, pro niž se vžilo označení textová ↗koheze (v ↗syntaxi t. se věta chápe jako elementární stavební jednotka t.), jednak otázka významové soudržnosti výpovědí v t. Významová soudržnost výpovědí je přitom založena mj. i na významovém vztahu lexikálních prostředků, o nějž se opírají významové vztahy mezi výpověďmi (v sémantice a pragmatice t. se za elementární stavební jednotku t. považuje ↗výpověď). Textová ↗koherence tedy staví také na textové ↗kohezi (srov. ✍Tanskanen(ová), 2006; Štícha v ✍AGSČ, 2013:905). Ve vazbě na situaci a kontext může být ovšem koherence výsledkem komplexních kognitivních procesů a nemusí se vázat jen na významový, sémantický vztah výpovědí.

V „propozičním pojetí“ t. orientovaném na jaz. systém, v němž ✍Helbig (1991:147) integruje ↗syntax t. a ↗sémantiku t., podle Helbiga převládal názor, že se t. konstruuje a interpretuje, a proto také má vykládat „zdola“ nahoru, tj. od nadvětných zřetězených dvojic textových jednotek směrem k vyšším, formálně a tematicky provázaným celkům jako odstavec nebo kapitola. V tomto kontextu se diskutuje i postulát, že existuje tzv. textová rovina obdobná nižším jazykovým rovinám či plánům (✍Harris, 1952; ✍Daneš & Viehweger, 1977 aj.). Někdy se dokonce v obdobě k abstraktnímu ↗fonému či ↗morfému a jejich realizaci ve ↗fónu či ↗morfu rozlišuje také ↗textém a t. (srov. např. ✍Koch, 1969; ✍Koch, 1973); jiné významy textému v textové lingvistice viz ↗syntax t..

Přibližně od 80. let 20. stol. se spolu s formováním a prosazováním lingvistické pragmatiky prosazuje „komunikační pojetí“ t. (✍Feilke, 2000:76) a představa, že se t. konstruuje, a proto také má vykládat „shora“ dolů, tj. jako nástroj lidského jednání od intence producenta t. směrem k jednotlivým výpovědím a jejich významovým vztahům, což se označuje jako ↗pragmatika t. Tento přístup vychází z předpokladu, že uživatelé jaz. se při produkci a recepci t. s ohledem na komunikační situaci a cíl opírají o globální textové vzorce pro určité druhy textů či žánry jako „dopis“ (srov. mj. ✍Hladká, 2013), „černá kronika“ (✍Homoláč, 1998), „cestovní průvodce“ aj. (srov. např. ✍Kraus & Hoffmannová, 1996; ✍Fandrych & Thurmair(ová), 2011), resp. o ↗scénáře pro určité typy komunikačních situací (srov. např. ✍Bublitz, 2009) jako „nákup“, „schůze“, „návštěva lékaře“ aj. (doklady viz ✍Hoffmannová & Müllerová ad., 1992 a bibliografický přehled v ✍Kasper(ové), 2009). V komunikačně pragmatickém přístupu k t. tak byla ve vazbě na typizovaný ↗kontext postupně posílena reflexe kognitivní dimenze t. a spolu s tím byla doceněna role specifického, kulturního i obecného vědění o světě při tvorbě a porozumění t. (✍Figge, 2000). Zájem se také postupně přesunul od izolovaného t. k textovým sítím a komplexům t. (✍Adamzik(ová), 2004) až po ↗diskurz jako soubor textových událostí, které se v rámci dobové, dominantní n. subverzivní diskursní praxe založené v dobových diskursních kategoriích vztahují ke stejnému předmětu komunikace, třebaže ho podávají různým způsobem (k diskurzu ve Foucaultově podání srov. např. ✍Auer, 2014). Jeho analýzou se zabývá ↗analýza diskursu, resp. ↗kritická analýza diskurzu (srov. mj. ✍van Dijk, 1985; ✍Schiffrin(ová) & Tannen(ová) ad. (eds.), 2001; ✍Homoláč, 2009).

Vedle ↗koheze a ↗koherence na straně jedné a intencionálnosti na straně druhé se tak v různých metodologických souvislostech berou v úvahu i jiné rysy t. jako jeho informativnost, intertextovost, přijatelnost či situativnost. ✍De Beaugrande & Dressler (1981) a ✍de Beaugrande & Dressler (1992) postulují sedm principů, jejichž uplatněním se konstituuje t. a které tak určují i rysy konkrétního t. a spolu s tím i jeho ↗textovost, čímž dávají odpověď na otázku, zda je t. z komunikačního hlediska t. Výklad t. prostřednictvím textovosti se nicméně stal předmětem kritiky. Jejím východiskem je empirická zkušenost, že zatímco některé rysy u konkrétních t. vystupují do popředí, jiné mohou být s ohledem na médium, druh a funkci t. i konkrétní kontext zčásti nebo úplně potlačeny, aniž t. přestává být t. Ve ✍Vaterovi (1993) a ✍Vaterovi (2001) se upozorňuje také na to, že problematické je i vymezení jednotlivých rysů vůči jiným rysům. ✍Feilke (2000:76) zase kriticky poznamenává, že pojmy použité v modelu ↗textovosti náleží k různým teoretickým tradicím, zatímco ✍Warncke (2002:127) jim pro textovou lingvistiku nadále přisuzuje orientační funkci, protože jejich pomocí lze popsat charakteristické vlastnosti prototypických t. (✍Fix(ová), 2008:19).

Na tomto pozadí by se t. dal definovat jako zřetězení vět, sled znaků spojených určitou funkcí, tematická jednotka, nástroj jazykového jednání i konstrukt opírající se o vědění svých uživatelů (srov. ✍Adamzik(ová), 2004:38n.), přičemž zmíněné charakteristiky by se daly uvést i v obráceném pořadí. Různé textově lingvistické školy totiž na jednotlivé body nazírají různě (srov. ✍Fix(ová), 2008:18). Tím se heslo na jiné úrovni vrací k vstupní charakteristice t. V této souvislosti se jeví problematické omezení t. na psaný projev, neboť s ohledem na médium lze jako t. chápat i jazykové projevy ↗znakované a mluvené, resp. ↗multimodální (tedy např. pozdrav s úsměvem a úklonou, mluvené zprávy v TV s obrazovým i textovým doprovodem, přednáška s powerpointem apod.). ✍Daneš (1989) připomíná i t. taktilní a mentální. Jako „texty“ se ovšem např. v kulturní sémiotice chápou i neverbální artefakty, které kódují význam a stávají se v rámci určitého komunikačního znakového společenství jednotlivě i v interakci s jinými „texty“ východiskem ↗sémiózy, resp. se textově lingvistické modely aplikují na výklad neverbálních artefaktů (✍Warnke & Gerhard(ová), 2006).

Vztah psaného t. a ↗dialogu je i nadále předmětem diskuze. Proti chápání dialogu jako t. se namítalo, že mluvčí v jaz. interakci mají a mohou sledovat a sledují různé cíle, takže je problém chápat dialog jako komplexní t. s jednou intencí. Podle ✍Hausenblase (1984) není dialog t., protože v něm není dodržena jednota subjektu, smyslu a stylu. Jak ukazuje např. analýza telefonických rozhovorů n. jiných forem mluvené interakce (srov. např. ✍Müllerová, 1984; ✍Ferenčík, 2007), má ale i dialog svou strukturu danou ↗párovými sekvencemi, kterou popisuje ↗konverzační analýza, n. členěním na iniciální, středovou a finální fázi. A podobně jako jsou psané t. rámcově určeny globálními ↗textovými vzorci mají takový rámec i dialogické interakce jako „nákup“, „vyšetření“, „schůze“ apod., u nichž se předpokládá, že se orientují podle typizovaných ↗scénářů.