1. Ucelený obraz lexikálního systému (popř. jeho části) v slovníkové podobě, organizovaný pojmově, významově, věcně; vystavěný na principu onomaziologickém (tj. od významu k formě). T. řadí lexikální jednotky podle věcněvýznamových souvislostí do tříd, zobrazuje vertikální (hierarchické), ale i horizontální uspořádání těchto tříd a také jejich vnitřní strukturaci. Smyslem t. je, aby uživatel mohl poměrně snadno dospět od hrubé významové představy k možnosti volby vhodného jaz. výrazu z řady konkrétních synonym; vyvažuje se tak nevýhoda výkladových slovníků, které jsou opačné, sémaziologické povahy, tj. vychází se u nich od formy. Hledání v t., který není alfabetický, zpravidla usnadňuje alfabetický rejstřík. Ve výzkumné rovině mohou být t. východiskem pro analýzu sémantické stavby lexikonu, pro sledování mezijazykových diferencí v pokrytí pojmových struktur, pro studium mentálního lexikonu apod. Důležitost t. v poslední době roste i v oblasti korpusové a počítačové lingvistiky (srov. ↗WordNet).

Každý t. předpokládá nějakou smysluplnou, logickou organizaci světa, promítající se do lexémů daného jaz. Určit vhodnou klasifikační strukturu je však obtížné (z toho důvodu a také proto, že se do žádného t. dosud nepodařilo zahrnout lexikon celý, představují jednotlivé pokusy tak různě zdařilé výsledky). Pozoruhodné je, že se při snaze vytvořit takový systém jen výjimečně vycházelo od teoretického plánu (zvl. ✍Hallig & Wartburg, 1952); obvykle se začínalo prakticky, přímo s tvorbou slovníku.

I když jsou snahy o vytvoření t. staré (lze je vystopovat mj. ke Komenského pracím Janua linguarum reserata, 1631, n. Orbis sensualium pictus, 1658; principy tematického řazení a významové hierarchizace se uplatňují už ve středověkých nomenklátorech, ale i dříve), nejvíce slovníků tohoto typu vzniklo až ve 20. stol. Žádný z existujících t. však nedoznal většího významu, s výjimkou v mnoha podobách opakovaně vydávaného a praxí prověřeného Rogeta, původně amatérského pokusu vytvořeného anglickým lékařem P. M. Rogetem v 19. stol. (✍Roget, 1852). V č. prostředí po značně ambiciózním, široce pojatém, avšak nedokončeném slovníku ✍Hallerově (1969–1977), opírajícím se o východisko ✍Halliga & Wartburga (1952), naplnil představu t. v podstatě až ✍Klégr (2007), vycházející z překladu jedné z aktuálních verzí Rogetova slovníku.

T. uspořádává univerzum slov podle významových souvislostí do stovek lexikálních polí, která dále včleňuje do několikastupňové hierarchické struktury potenciálně směřující až k vrcholovému pojmu (zajímavým poznatkem tvorby t. je, že oproti tradované teoretické představě mnohastupňové hierarchie lexikonu podobající se přírodovědecké taxonomii se princip důsledně uplatňované ↗hyponymie v praxi realizuje jen v několika málo stupních). Např. makrostruktura (uspořádání slovníku) původního vydání Rogeta v nejvyšším hierarchickém patře vyčleňuje šest tříd (nepracuje tedy s jediným vrcholem hierarchie): abstraktní vztahy, prostor, hmota, intelekt, vůle, city/náboženství/morálka. Třídy dále dělí na sekce, např. abstraktní vztahy na sekce: existence, vztah, kvantita, pořadí, číslo, čas, změna, kauzalita. Každá sekce se skládá z hlav tvořících záhlaví vlastních hesel. Soubor 1000 hlav je ještě horizontálně uspořádán do kontrastních dvojic, trojic či cyklů. Mikrostruktura (stavba hesel) vychází z členění podle základních slovních druhů, každý slovní druh zahrnuje řadu významových podskupin. Záhlaví představuje zastřešující pojem, resp. ↗archilexém. Původní Rogetův slovník pokrývá v naznačené struktuře 15 000 slov (propojených cca 170 různými významovými vztahy; srov. ✍Cassidy, 2000); jeho dnešní verze zaznamenávají přes 300 000 slov. Klégrův t. českého jaz., který se řadí k slovníkům středního typu, zahrnuje cca 150 000 lexikálních jednotek.

Ve významu sub 1. se termín t. do č. rozšířil z angl. Postupně vytlačuje z užívání starší významové užití reflektované zde sub 2.

2. Slovník zachycující veškerou slovní zásobu všech útvarů a vrstev národního jaz. všech dob. V praxi je takový t. v podstatě neuskutečnitelný, různé slovníky se tomuto cíli mohou pouze přibližovat. O sepsání t. (neboli „pokladu“) č.jaz. se pokusil J. A. Komenský, jeho připravovaný česko-latinský slovník Linguae Bohemicae thesaurus však shořel ještě před dokončením při požáru Lešna v r. 1656. (Ve stejném století vytvořil svůj rukopisný česko‑německo-latinský slovník Thesaurus linguae Bohemicae V. J. Rosa.) Termín t. bývá v praxi užíván pro jakýkoli obsáhlý slovník.

Též ↗lexikální významové vztahy, ↗slovníky – typologie.