Jméno pro konstrukci s anglickým adjektivem tough (a jemu podobnými) v příkladu (1):

Klíčovou vlastností t.k. je fakt, že vstupují – proti „povrchově“ podobným pretty konstrukcím v (2) – do následujících alternací: subjekt t.k. se může objevit v objektové pozici infinitivu, subjektem celé konstrukce je pak expletivum it (3), příp. se subjektem celé t.k. může stát celý infinitiv (4); viz ✍Hicks (2009:1–3):

(3)	a.	It is tough to please linguists
	b.	*It is pretty to look at these flowers
(4)	a.	To please linguists is tough
	b.	*To look at these flowers is pretty

Mluvčí (a literatura o t.k.) se rozcházejí v tom, které predikáty do této konstrukce vstupují; viz ✍Anderson (2006). Klasicky se do skupiny adj. vstupujících do t.k. zařazují easy, simple, impossible, hard a některá další, příp. se ještě uvažuje o několika jménech (a bitch, a cinch, a pleasure, a breeze), event. o slovese take; viz ✍Chung & Gamon (1996). Kromě angl. jsou t.k. popsány i pro jiné, vesměs indoevropské jaz. (germánské, zejména pro holandštinu viz např. ✍van der Auwera & Noël, 2001, románské jaz. viz ✍Hartman, 2009).

Konstrukci analyzoval ✍Rosenbaum (1967) jako jeden z prvních, díky němu se pro tyto případy vžilo jméno tough movement (TM), event. tough construction (TC). Rosenbaum – a podobně i ✍Postal (1971) a ✍Bresnan(ová) (1971) – analyzoval danou konstrukci tak, že subjekt těchto vět je zároveň tematickým objektem infinitivu, jak naznačuje analýza v (5), podpořená mimo jiné i parafrázemi v (3)–(4). Podstatou této analýzy je tedy posun (tematického) objektu infinitivu do (netematické, ale viz následující diskusi) maticové pozice subjektu (šlo by vlastně o specifický typ ↗nadzvednutí):

Podobně – leč bez posunu – analyzují tyto konstrukce i ✍Ross (1967) a ✍Lasnik & Fiengo (1974); v jejich pojetí ale jde o vymazání objektu na PF „na základě totožnosti“ (6) (cit. podle ✍Andersona, 2006:74).

Analýza posunu (event. vymazání) byla problematická v jakémkoli raném generativním pojetí: lze ji vyloučit buď jako případ nedovoleného posunu (improper movement; posun z A’‑pozice do A‑pozice), n. jako porušení podmínky vázání (v zásadě notační varianta nedovoleného posunu).

✍Chomsky (1977) navrhl (na dlouho relativně standardní) řešení s A’-posunem operátoru (7):

John je argumentem adj. easy (viz dále) a CP je adjunkt, který toto adj. modifikuje. Objekt vnořeného infinitivu je pak proměnná vázaná prázdným operátorem Op, který je koindexován s Johnem. Jinými slovy: v rámci vnořeného infinitivu se posouvá nulový operátor z pozice objektu do pozice subjektu. Z maticového subjektu pak John váže operátor v pozici vnořeného infinitivu; to zajišťuje význam, tedy fakt, že John je svým způsobem (dost nepřímo) spojen s objektovou pozicí vnořeného infinitivu. A’‑posun ale naráží jinde: John by se posunul do pozice subjektu, tedy do A‑pozice. Tento posun ale vytvoří nedovolený řetěz: posun z A’‑pozice do A‑pozice. (V pozdějších fázích generativismu se ale ✍Brody, 1993 a ✍Hornstein, 2000 vracejí k této analýze navrhujíce A‑A’‑A řetěz; viz ↗řetěz a viz také ✍Rezac, 2006.)

Je otázka, zda je subjektová pozice tough adjektiva tematická. Na jednu stranu se zdá, že adj. tough n. easy externí theta‑roli subjektu neudělují: to ukazuje fakt, že tato pozice může být obsazena expletivním it; viz (3). Na druhou stranu maticový subjekt je argumentovou pozicí – argumenty (jako linguists v (1)) jsou v této pozici gramatické, negramatické je naopak expletivum there (8) (viz ✍Rezac, 2006); data ukazující ↗idiom chunks (9) jsou nejasná (viz ✍Hicks, 2009):

Jako cestu z tohoto paradoxu (subjekt t.k. na jednu stranu je tematickou pozicí, na druhou stranu jí není) navrhl ✍Chomsky (1981) tzv. reanalýzu: tough infinitiv je „absorbován“ do komplexního „tough predikátu“, jak ukazují struktury v (10): (10a) je původní analýza, (10b) ukazuje reanalyzovaný stav:

Problematická pozice subjektu infinitivu tak díky reanalýze úplně zmizí a stopa v pozici objektu (původního) infinitivu už není – proti (10a) – A’‑vázaná uvnitř infinitivu, ale A‑vázaná (maticovým) subjektem. Druhým problémem, jenž měla reanalýza vyřešit, je problematický případ (gramatické) wh‑extrakce (11a). Podle původní analýzy by tato extrakce měla způsobit porušení ↗subjacence (n. porušit podmínku wh‑ostrova; viz ↗ostrov), stejně jako (11b); příklady z ✍Chomského (1977:105), cit. podle ✍Andersona (2006:85):

Reanalýza předpokládá jinou původní strukturu, tj. místo (11a’) strukturu (12):

Reanalýza předpokládá strukturu (13) pro negramatickou (11b): negramatičnost plyne podle Chomského z faktu, že wh‑extrakce se děje z komplexního (reanalyzovaného) adjektivního predikátu, tedy de facto z (nově utvořené) lexikální jednotky:

Na problematičnost této analýzy (reanalýza do lexikální jednotky) poukázali mj. ✍Bach (1977) i sám ✍Chomsky (1981:312); viz ✍Anderson (2006:86). V podstatě nejde o nic jiného než o snahu najít pro t.k. přijatelné řešení – ale cenou jsou nestandardní (a buď vůbec nepřijaté, n. záhy opuštěné) principy. Posledním příkladem takové snahy je problém s parazitickými mezerami (parasitic gaps); viz ✍Kim (1995).

Jiné analýzy se v některých aspektech vrátily k původní operátorové analýze. Tak např. ✍Mulder & Den Dikken (1992) navázali na původní analýzu v tom, že operátor se posouvá cyklicky přes Spec, CP; v jejich pojetí posun operátoru do konstituentu XP v (14) transformuje tento konstituent v predikát – a je to právě tento predikát, který udílí tematickou roli subjektu John:

Do rodiny analýzy t.k. s nulovým operátorem se ještě hlásí např. ✍Lasnik & Stowell (1991) a ✍Rizzi (1997). Pro specifické návrhy viz ✍Heggie(ová) (1993), ✍Richards (2001:185) a ✍Anderson (2006).

Ve fázi ↗minimalistického programu narazila analýza t.k. s nulovým operátorem na dva zásadní problémy: (a) pád vnořeného objektu (ten je problematický zejména pro analýzy, které posouvají objekt do subjektové pozice), (b) tematická role maticového subjektu.

Posun z objektu do subjektu maticové klauze je možný proto, že už se nezdá být zásadně problematické, kombinují-li se v dané konstrukci vlastnosti A a A’‑posunu; viz ✍Chomsky (2001:9–10). ✍Rifkin (2001) uvádí celou řadu empirických argumentů podporujících posun z objektu do maticového subjektu; jedním z nich jsou i příklady tzv. zpětného vázání (backwards binding); cit. podle ✍Andersona (2006:100):

✍Hicks (2009) navrhuje zmodernizovanou verzi operátorové analýzy, následuje ✍Collinsovu (2005a), ✍Collinsovu (2005b) „smuggling ideu“ (propašování jednoho elementu jako součásti jiného; viz ✍Kayne, 2002): navrhuje komplexní operátor, v němž je John vnořen a z nějž se – po posunu operátoru – posouvá sám do pozice subjektu (16):

Čeština t.k. postrádá: tedy zatímco je možné mít Je těžké číst tu knihu i [Číst tu knihu] je těžké, typ Ta kniha je těžká číst je vyloučen. Snad zcela výjimečně se objevují případy s vnořenou nominalizací typu Ta kniha je těžká na čtení/překlad.

Přesto však existuje konstrukce, která má sémanticky (a potenciálně i syntakticky) blízko k t.k. příkladům v (17‒19a): médium (17), jít + adverbium (18) a dát + se + adverbium (19). Sémantický objekt infinitivu je syntaktickým subjektem celé konstrukce v příkladech b. Příklady c (negramatičnost 17c je záhadou) jsou konsistentní s touto analýzou: objekt infinitivu si ponechává akuzativ a subjektem celé konstrukce je nějaké expletivum:

Podle ✍Akatsuka(ové) (1979) (cit. z ✍Hickse, 2009) mají t.k. zcela nutně „agentivní prožívatele“ (agentive experiencers), kteří jsou (ať vyjádřeni n. ne) subjektem infinitivu. Sémanticky je nutnost takového proživatele patrná i v č. příkladech; syntakticky lze takového proživatele v dativu v (17)–(18) doplnit: Ta košile se Karlovi těžko žehlí a Ta barva jde Karlovi blbě roztírat. Nemožnost dativního proživatele v (19) (Ta zeď / Tu zeď se nedá *Karlovi přelézt) je zatím nevysvětlena; snad by bylo lze uvažovat o podobnosti intervence proživatele v italských a francouzských t.k.; viz ✍Hartman (2009).