Převedení rozhovorů, zachycených videokamerou nebo diktafonem, do takové grafické podoby, která je vhodná pro studium interakčního utváření rozhovoru (viz ↗konverzační analýza, ↗interakční lingvistika, ↗jazyková interakce). Výsledkem transkripce je transkript (přepis), který slouží jednak jako praktická pomůcka při analýze, jednak jako forma prezentování dat v odborných publikacích. Transkript se nevytváří proto, aby nahradil zvukový nebo audiovizuální záznam; primárním zdrojem dat zůstává pro analytika nahrávka (k dynamickým vztahům mezi nahrávkou a přepisem viz ✍Ashmore & Reed, 2001).

Transkripci provádí přepisovatel n. přepisovatelka na základě transkripčního systému. Podoba transkripčního systému přitom závisí na výzkumném záměru. Obecně platí, že se zachycují jen ty jevy, které souvisejí s obecným cílem analýzy (pravidlo ekonomičnosti). Kvalitní transkripční systém zpravidla splňuje následující kritéria: (i) je jednoduchý a snadno zvládnutelný (osvojitelný), (ii) je robustní (tj. odolný vůči vlivům prostředí při aplikaci systému, např. je nezávislý na technologických změnách v oblasti počítačového zpracování), (iii) je kompatibilní s jinými transkripčními systémy, (iv) obsahuje jednoznačné transkripční značky, (v) využívá ikoničnosti transkripčních značek (např. protažení hlásky se značí dvojtečkou, delší protažení dvěma dvojtečkami, ještě delší třemi dvojtečkami atd.), (vi) dává možnost prohlubování a zjemňování transkriptu (jemnější transkript vzniká doplněním, nikoli přepracováním hrubého transkriptu), (vii) transkript vyhotovený podle transkripčního systému je snadno a rychle čitelný (✍Čmejrková & Jílková ad., 2004).

Transkript je v nejprostší podobě zápis toho, co si jednotliví účastníci rozhovoru mezi sebou řekli. Takový jednoduchý, minimalistický transkript se běžně využívá např. v sociologii n. psychologii v případě, že výzkum nepřesahuje jednoduchou obsahovou analýzu. V náročnější podobě poskytuje transkript pokud možno věrný zápis toho, jak spolu účastníci mluvili, kdy udělali ve své řeči pauzu, kdy klesli hlasem, kdy se zasmáli, kdy svou řeč zrychlili, kdy promluvili tiše, kdy hlasitěji, kdy otočili hlavu k jednomu partnerovi, kdy k druhému, kdy se usmáli, kdy zavrtěli hlavou apod. I ten nejjemnější transkript je pochopitelně vždy jen redukovaným záznamem toho, co se reálně odehrálo. Je interpretací původní události, neboť vybírá a staví do popředí jen určité rysy události. K interpretativnímu charakteru transkriptu přispívá fakt, že úkolem přepisovatelky/přepisovatele je interpretovat nahraný zvuk jako jazykový projev, což je spojeno s rizikem chyby, přeslechnutí, dezinterpretace apod.

T.k.a. zpravidla zachycuje (i) verbální složku rozhovoru, (ii) interakční složku (např. ↗překryvy replik) a (iii) jevy parajazykové a nejazykové. Transkripce jednotlivých slov je založena na pravopisných pravidlech, avšak zároveň zachycuje veškeré odchylky od standardního způsobu vyjadřování, a to pomocí běžné sady písmen. Zaznamenávají se také nedokončená slova, přeřeknutí, opakování slov apod. Z prozodických jevů se zpravidla zachycuje intonace (většinou jen koncové úseky, nikoli celý intonační průběh), pauzy a zdůraznění slabiky n. slova. Záznam interakční složky rozhovoru poskytuje informace o způsobu ↗střídání replik mluvčích v rozhovoru (např. o nápadných pauzách mezi replikami, o ↗překryvech replik). Přepisovatelé mají rovněž možnost vložit do transkriptu v omezené míře své komentáře. Specifickým problémem je zachycení tělesných projevů mluvčích a posluchačů (srov. ✍Heath & Hindmarsh ad., 2010:152–154). Jiným problémem je naopak to, jak některé informace v transkriptu neuvádět. To se týká identity mluvčích, které nahrávka zachycuje v neveřejné interakci, a rovněž identit osob, o nichž se nahrané osoby zmiňují. Tento problém se někdy označuje jako „etika transkribování“ (viz ✍Jenks, 2011:21; v obecnější rovině ✍Heath & Hindmarsh ad., 2010, kap. 2; v č. prostředí ✍Bitrich, 2002). Jestliže si nahrané osoby nepřejí být na základě transkriptu identifikovány (a rovněž si nepřejí, aby byly identifikovány osoby, o nichž se zmínily), přepisovatel může jejich identitu maskovat či anonymizovat (např. použije jiná jména n. jiné iniciály jmen). Někdy bývá místo jména n. iniciál jména uvedena sociální kategorie, např. místo „Josef Novák: …“ či „JN: …“ se uvede „Lékař: …“ a místo „Petr Luhový: …“ či „PL: …“ se uvede „Pacient: ...“. I na tom je vidět, že transkript není svou povahou objektivní, je naopak výsledkem interpretační aktivity přepisovatelů, která nadto může nereflektovaně usměrnit další analytické kroky výzkumníků (viz ✍Watson, 1997).

Konverzačněanalytické transkripty se mohou pro další analytické využití shromažďovat v jazykových korpusech. Na základě konverzačněanalytického transkripčního systému (viz ✍Kaderka & Svobodová, 2006) byly pořízeny transkripty pro multimediální korpus DIALOG (http://ujc.dialogy.cz/).

Další transkripční konvence (symboly) umožňující detailnější zachycení interakčních událostí bývají uváděny v každé příručce konverzační analýzy (viz např. ✍ten Have, 1999). Transkribováním č. interakčních událostí se podrobně zabývají ✍Kaderka & Svobodová (2006).