Logická metoda reprezentace struktury výrazů jak vědeckých jazyků, tak přirozeného jazyka. Aparát t.i.l. využívá výsledků teorie typů a intenzionální logiky. Výchozím pojmem pro vymezení dalších prostředků je báze, definovaná jako soubor neprázdných vzájemně disjunktních množin. Typem je zde určitá ↗množina ‒ elementární typy jsou množiny z dané báze, další (složené) typy jsou množiny funkcí. Východiskem pro efektivní logickou analýzu jsou epistémicke báze, tvořené neprázdnými disjunktními množinami: ι ‒ univerzum, jejíž prvky jsou individua, o ‒ množina pravdivostních hodnot, jejími prvky jsou 1 (pravda) a 0 (nepravda), τ ‒ množina časových okamžiků, resp. reálných čísel, ω ‒ logický prostor, jehož prvky jsou ↗možné světy (přesněji stavy věcí). O objektech konstruovaných jako funkce nad epistémickými bázemi může vypovídat i přirozený jaz. Způsoby, jimiž jsou „zadány“ objekty, se v t.i.l. nazývají konstrukce. Konstrukce je v t.i.l. sémantická operace, jde o jistou explikaci významu, tj. toho, co příslušný jaz. výraz vyjadřuje. Jednotlivé konstruující operace jsou převzaty z teorie typů a umožňují konstruovat objekty, které mají charakter jednak extenzí a jednak intenzí. Intenzemi jsou zde takové objekty, jejichž hodnoty jsou závislé na možném světě a čase, tj. „denotát“ příslušného výrazu se mění v závislosti na možném světě a čase, na rozdíl od v tomto smyslu fixních extenzí. Např. výraz „2+3“ je konstrukcí aplikace sčítání na čísla 2 a 3, výraz „Sokrates je smrtelný“ je aplikací významu výrazu „být smrtelný“ (vlastnost individuí) na význam výrazu „Sokrates“. Objevné je zavedení tzv. individuálních rolí, které některým možným světům a časovým okamžikům přiřazují jediné individuum a jiným žádné (např. „francouzský král“).

T.i.l. lze považovat spíše za metodu logické analýzy zejména přirozeného jazyka než za specifický logický systém (jistě však je to systém formální), protože její prostředky nijak výrazně nepodporují dedukci. Ani produkty jí dosažené, tj. výsledky analýzy struktury jaz. výrazů, nelze k dedukci bezprostředně a především transparentně použít. Na druhé straně však je v t.i.l. možné usuzování i nad nepropozičními objekty (např. pojmy). T.i.l. byla navržena P. Tichým (např. ✍Tichý, 1988) a byla rozvíjena především P. Maternou (např. ✍Materna, 2000), v jazykovědě zvl. spolu s K. Palou a A. Svobodou (např. ✍Pala & Svoboda ad., 1977). V současnosti má v t.i.l. pronikavé výsledky ✍Raclavský (2009), ✍Raclavský (2011).