1. Sloveso, které se váže s ↗přímým předmětem; je to tedy sloveso s akuzativní vazbou / ↗valencí / ↗rekcí. Typicky je předmět t.s. vyjádřen nominální n. pronominální skupinou: Studuje lingvistiku_Akuz.,Potkal mě_Akuz., ale může být vyjádřen také infinitivem: Potřebuje studovat, n. vedlejší větou předmětnou, a to vztažnou, označující nějakou substanci (Studuje (to_Akuz.), co ho baví), n. obsahovou, vyjadřující nějakou situaci (Slíbil (to_Akuz.), že přestane kouřit). Takové větné komplementy sice akuzativ nenesou, ale lze je akuzativní jmennou skupinou substituovat. V případě vztažné věty ve funkci předmětu je navíc akuz. udělen ukazovacímu n. neurčitému zájmenu, pokud takovou větu uvozuje, např. Karel oslovil toho_Akuz. / někoho_Akuz. / málokoho_Akuz. / kohokoli_Akuz., koho potkal; viz ↗vztažná věta s lehkou hlavou. V případě obsahové vedlejší věty předmětné n. infinitivu může být akuz. udělen ukazovacímu zájmenu ve formě sg. neutra s funkcí nominalizátoru, tedy tzv. pádovému ukazateli (viz ✍SČ, 1998): Karel mi radil (to_Akuz.), abych počkal; Karel poradil Honzovi (^?to,) začít se učit rusky (ale např. Karel slíbil (to_Akuz.), že nebude kouřit × Karel slíbil (*to,) nekouřit). Takový pádový ukazatel je preferovaný zejm. tehdy, pokud předmětové frázi předchází fokalizátor, srov. Radil mi hlavně/i/taky/jenom to_Akuz., abych počkal; Karel poradil Honzovi hlavně/i/taky/jenom to, začít se učit rusky; Karel slíbil hlavně/i/taky/jenom to, nekouřit uvnitř v bytě.

↗Obsahové věty ve funkci předmětu t.s. mohou být finitní jako v (1a), (2a) a (3a), n. infinitivní jako v (1b), (2b) a (3b), n. může být odpovídající událostní participant vyjádřen substantivem jako v (1c), (2c) a (3c). Infinitivní obsahové věty jsou v literatuře označovány spíše jako infinitivní konstrukce s kontrolovaným subjektem; srov. ↗kontrola. Obsahové jmenné předměty v (1c), (2c) a (3c) jsou analyzovány jako ↗nominalizace.

Z hlediska tranzitivnosti je důležité podotknout, že událostní argument zakládá tranzitivnost pouze ve strukturách (1) a (3), zatímco ve (2) je předmětem nepřímým a akuz. slovesnou vazbu realizuje druhý, substanční předmět.

Od konstrukcí s kontrolou se (někdy) odlišují tzv. konstrukce ↗akuzativu s infinitivem, kde je akuzativ udělen logickému subjektu infinitivní konstrukce, která je jako celek analyzována jako jediný přímý předmět t.s., např. Karel neviděl [nikoho_Akuz. přicházet].

Pro odlišení t.s. s jednou akuzativní rekcí od t.s. s dvojitou rekcí, která patří mezi tzv. ↗ditranzitivní slovesa, se někdy mluví o slovese s pouze jedním předmětem ve 4. pádě jako o monotranzitivním slovese. Běžně se však pod pojmem t.s. myslí právě jen slovesa monotranzitivní, coby prototypický reprezentant t.s. Slovesa, která se vážou s jedním předmětem v jiném než 4. pádě, se pokládají za předmětová, ale intranzitivní slovesa, např. pomoci někomu_Dat., bát se něčeho_Gen., čelit něčemu_Dat.; intranzitivní jsou i slovesa s akuz. předmětem vyjádřeným předložkovou skupinou, protože takový akuz. nepřiděluje sloveso, ale předložka: Myslel na matku_Akuz.. Za tranzitivní se nepokládají ani slovesa s adverbiálním, měrovým akuzativem jako trvat hodinu_Akuz. , stát korunu_Akuz. , vážit tunu_Akuz. , měřit několik_Akuz. centimetrů, poodejít jeden_Akuz. metr_Akuz.. Měrový akuzativ se při ↗pasivizaci nemění na nominativ a při ↗nominalizaci na genitiv, a jde tedy, na rozdíl od strukturního akuzativu, o pád lexikální; srov. následující kontrasty:

Naopak mnohá slovesa, která měla historicky genitivní předmětnou vazbu a nepojí se s reflexivním se, dnes alternují s vazbou akuzativní, a přecházejí tak k t.s.: cenit si něčeho > cenit si něco, dosáhnout něčeho > dosáhnout něco, nabýt něčeho > nabýt něco, okusit něčeho > okusit něco, ale vzdát se něčeho > *vzdát se něco; srov. ↗pád, ↗genitiv.

Množina t.s. se rozšiřuje také jako důsledek slovotvorného procesu ↗prefixace, protože intranzitivní neprefigovaná slovesa se často přidáním předpony tranzitivizují: spát > prospat den, zaspat schůzku; letět (někam) > přeletět oceán, obletět zeměkouli; šlápnout na něco > zašlápnout něco, přišlápnout něco atd.

V opačném směru, tedy detranzitivizačně, působí procesy reflexivizace a pasivizace, které zbavují t.s. předmětu v akuz. a přímý interní argument posouvají do pozice subjektu. Rozlišuje se (i) reflexivizace jako slovotvorný proces, kdy přidáním reflexivní částice se vzniká tzv. slabé reflexivní sloveso, nazývané často též antikauzativum, např. rozzlobit někoho > rozzlobit se, rozbít něco > rozbít se, a (ii) reflexivizace jako tvarotvorný proces, kterým vzniká reflexivní slovesná forma (tradičně nazývaná zvratné pasivum): Vánočku pečeme jen o Vánocích > Vánočka se peče jen o Vánocích), n. mediopasivum: Vánočka se nepeče jednoduše; pro podrobnější klasifikaci viz ↗reflexivní sloveso. Slabé reflexivum je třeba odlišit od sloves s reflexivním zájmenem v objektu, jako např. mýt  se/sebe, pochválit se/sebe, která udělují reflexivnímu zájmenu strukturní akuz., a patří proto mezi t.s.

Pasivizace je chápána jako tvarotovorný proces, který vede ke vzniku ↗pasivních slovesných tvarů, jejichž základem je ↗pasivní participium, např. Vánočky byly vždy pečeny (služkami) pod dohledem paní domu (dějové pasivum); Vánočka už je upečená (stavové pasivum). K detranzitivizaci vede také antipasivizace, známá z ergativně-absolutivních jazyků, kdy se s přímým interním argumentem děje totéž, co s externím argumentem při pasivizaci: buď není vůbec vyjádřený n. je odsunutý do pozice předložkové skupiny a nepříznakový syntaktický pád (absolutiv) je místo něj udělen externímu argumentu. Pro propojení syntaktické analýzy antipasiv a reflexiv v č. viz ✍Medová (2009).

Tradičně se tranzitivnost // tranzitivita chápe jako vlastnost sloves na lexikální úrovni, ale s rozvojem konstrukční gramatiky a generativní gramatiky se rozvíjí pojetí tranzitivnosti jako vlastnosti syntaktické větné struktury (viz např. ✍Hoekstra, 1984; ✍Andrews, 1985; ✍Hale & Keyser, 1986). Notoricky problematickým jevem při určování takto chápané tranzitivnosti jsou fonologicky ↗nulové objekty. Takové objekty totiž nenesou viditelnou akuz. morfologii a je třeba jiných kritérií k určení toho, zda je přímý objekt syntakticky přítomen či nikoli. V č. lze rozlišit minimálně čtyři typy nulových objektů: (a) definitní nulové objekty (DNO), nazývané též anaforické, (b) indefinitní nulové objekty (INO), (c) generické nulové objekty (GNO) a (d) lexikalizované, idiomatizované nulové objekty (LNO).

Rozdělení na definitní a indefinitní nulové objekty razil ✍Fillmore (1986); před ním se táž distinkce objevuje např. u ✍Allertona (1975), kde jsou DNO nazývány jako kontextově specifikované. Tradičně byly DNO analyzovány jako nulové proformy, které jsou koreferenční s jiným overtním výrazem v diskurzu, např. nulový objekt v (6a) odkazuje k výrazu maminka. Taková anaforická interpretace však není jediná možná a DNO může referovat i k jiné entitě, která je salientní v daném diskurzu n. situaci; srov. rozdíl mezi overtním zájmenem a DNO:

V současnosti převládají analýzy, podle nichž nejsou DNO strukturně přítomny jako nulová zájmena, ale jsou determinovány lexikální specifikací konkrétních sloves a interpretovány podobně jako definitní výrazy; viz ✍Condoravdi(ová) & Gawron (1995); ✍Cote(ová) (1996); ✍Pedersen (2011). Na rozdíl od sporného syntaktického statutu DNO se lingvisté více méně shodují, že INO v syntaxi jako samostatné argumenty přítomné nejsou. Předmětem debaty je zejména to, zda INO analyzovat jako výsledek lexikálního procesu detranzitivizace operujícího na jednotlivých tranzitivních slovesech (✍Bresnan(ová), 1978; ✍Dowty, 1978), n. jako výsledek aplikace existenčního operátoru v syntaxi (např. ✍Babko-Malaya(ová), 1999; pro č. ✍Dvořák(ová), 2015a), a n. se daná slovesa vyskytují v lexikonu ve dvou variantách, tranzitivní a intranzitivní (✍Fodor & Fodor(ová), 1980). Naopak syntaktickou přítomnost GNO dokládá několik testů navržených ✍Rizzim (1986), které na č. aplikovala ✍Dvořák(ová) (2015b). Jedním z nich je to, že GNO mohou vázat reflexivní zájmena, stejně jako jejich slyšitelný protějšek:

Poslední skupinu nulových objektů, LNO, reprezentují původně tranzitivní slovesa, která mají ve spojení s nulovým objektem nějaký ustálený, na kontextu nezávislý význam. Např. zavěsit s nulovým objektem má ustálený význam ‘ukončit telefonní hovor’; je tedy bezobjektovou variantou tranzitivní konstrukce zavěsit telefon (která vznikla z původního zavěsit sluchátko do telefonu). Podobně bezobjektové zabít má specifický význam ‘spáchat vraždu’, tzn. záměrně zabít člověka, i když konceptuálně mohou objekty slovesa zabít pokrývat mnohem širší spektrum, srov.:

Vedle toho se imperfektivní bezobjektové zabíjet užívá v č. v ustáleném významu ‘dělat zabíjačku’:

Tyto příklady ukazují, že jedno lexikální t.s. se může pojit s několika různými idiomatizovanými nulovými objekty, přesněji řečeno, může mít několik ustálených významů ve své bezobjektové variantě. Stejně tak se může jedno lexikální sloveso pojit s různými typy nulových objektů, jak byly vymezeny výše v (6). Dosavadní výzkum však naznačuje, že pouze v případě generických nulových objektů lze mluvit i o syntaktické tranzitivnosti.

Nulové objekty je třeba odlišit od případů objektové ↗elipsy, která je omezena na koordinované struktury s topikalizovaným antecedentem; srov.:

V č. kontextu zavedl ✍Daneš (1971) pro příklady typu (11a) termín ↗aktuální elipsa, zatímco ostatní typy nulových objektů řadí mezi ↗elipsu systémovou. V současné č. lingvistice se pod vlivem mezinárodního úzu termín elipsa používá převážně pro danešovskou aktuální elipsu. Taková elipsa se většinou analyzuje jako povrchové nevyjádření (PF-deletion) strukturně přítomného konstituentu, a syntaktickou tranzitivnost proto neovlivňuje.

Specifickou kapitolu v otázce tranzitivnosti představují slovesa s příbuznými (kognátními) objekty (cognate objects) v akuzativu, které patří mezi tzv. ↗etymologické figury: tančit (tanec/polku), zpívat (píseň/„Aleluja“), bojovat (dobrý boj / předem prohranou bitvu), snít (sen o světě bez válek). Podle pasivizačního a nominalizačního testu se taková slovesa chovají jako ostatní t.s.: Dobrý boj jsem bojoval → Dobrý boj byl bojován; bojování dobrého boje. V diskurzu se však vyskytují mnohem častěji bez viditelného objektu než s ním a je otázka, zda takové bezpředmětové varianty analyzovat jako slovesa intranzitivní n. jako slovesa tranzitivní s nulovým kognátním objektem. ✍Cote(ová) (1996:131) řadí slovesa jako zpívat nebo tancovat mezi tranzitivní slovesa s INO a pouze slovesa jako snít, spát n. plakat mezi opravdu intranzitivní. Jedním z testů, které nabízí, je možnost odkázat na entitu označenou nulovým indefinitním objektem zájmemen to – zatímco v případě opravdových intranzitiv takové zájmeno odkazuje pouze k ději samotnému:

V č. navíc mnohá slovesa z druhé skupiny přímý objekt v akuzativu vůbec nedovolují, cf. spát *tvrdý spánek / tvrdým spánkem, plakat *usedavý pláč / usedavým pláčem, ale snít krásný sen / *krásným snem, žít uspěchaný život / žít uspěchaným životem.

V kontrastu k binárně chápané syntaktické tranzitivnosti stojí pojetí tranzitivnosti jako škály, jak je rozpracovávají ✍Hopper a Thompson(ová) (1980). Tito autoři definují tranzitivnost sémanticky jako přenos děje (action transfer) z jednoho participantu na druhý a navrhují deset parametrů, podle nichž může být věta na škále tranzitivnosti zařazena. Patří mezi ně (i) počet participantů (pro uskutečnění přenosu jsou potřebné minimálně dva), (ii) dějovost × statičnost (stavy nemohou být na rozdíl od dějů přeneseny z jednoho participantu na druhý), (iii) vid a teličnost (atelické/imperfektivní predikáty jsou na škále tranzitivnosti níže než telické/perfektivní), (iv) punktuálnost × průběhovost (děj, který nemá průběh, tj. je punktuální, má větší dopad na dějem zasažený participant), (v) záměrnost, s jakou agens vstupuje do děje (vyšší záměrnost zvyšuje dopad na patiens), (vi) reálnost a modalita (děj, který se nestal n. se stal v neaktuálním světě je spojen s menším dopadem na participanty), (vii) míra zasaženosti interního argumentu, typicky nesoucího roli patiens, (viii) vydělenost (individualizovanost) interního argumentu od ostatních entit. Např. počitatelná jména jsou více vydělená než nepočitatelná, singulár je více individualizovaný než plurál, a tudíž vede k vyšší tranzitivnosti. Bereme-li tuto klasifikaci vážně, pak se následující čtyři věty liší v tranzitivnosti, i když gramaticky mají všechny předmět v akuzativu:

(13a) je na škále tranzitivnosti nejvýše, protože popisuje ukončený děj. (13b) je níže než (13a) kvůli nedokonavému tvaru slovesa, vyjadřujícímu probíhající děj, ale je výše než (13c), protože má více individualizovaný objekt. (13d) je nejníže, protože je v něm t.s. užito modálně – popisuje schopnost agentu a ne reálnou událost. Tuto skutečnost reflektuje i nemožnost pasivizace věty (13d) (v jejím modálním významu): *Postavičky s obličejem už jsou Honzíkem malovány × Postavička byla namalována Honzíkem. Stejně tak nedovolují pasivizaci stavové predikáty, byť syntakticky tranzitivní; srov. kritérium (ii):

Pro nejvyšší míru tranzitivnosti v (13a) je charakteristické i to, že pouze v (13b)–(13d) je objekt vypustitelný; viz ↗nulový objekt a diskuse výše. Na ✍Hoppera & Thompsonovou (1980) kriticky navázala konceptuálním vymezením tranzitivnosti ✍Rice(ová) (1987) a na jejich pojetí „vysoké tranzitivnosti“ odkazuje při sémantickém definování tzv. „jádrových t.s.“ také ✍Levin(ová) (1999). Viz také ↗předmět, ↗akuzativ.

2. V logice a matematice je tranzitivita definována jako vlastnost binární relace na množině X, kdy pro všechny prvky X platí, že kdykoli je prvek α v relaci s prvkem β a prvek β v relaci s prvkem γ, je i α v relaci s γ. Např. platí-li, že „Petr je starší než Pavel“ a „Pavel je starší než Jan“, pak platí (bez empirického zjišťování), že „Petr je starší než Jan“.