Stylově příznačné kategorie poetiky, rétoriky a stylistiky, užívané se záměrem oživit (aktualizovat) řečový projev přenesením původního významu slov (u tropů) n. méně obvyklým užitím jejich zvukových n. grafických podob či kombinací (u figur). V některých pojetích výraz figura zahrnuje i tropy. Starší stylistické teorie přisuzovaly tropům a figurám funkci obraznou a ozdobnou (nazývaly je barvami (colores), květy (flores), ozdobami (ornatus) řeči), současní autoři (Johnson, Lakoff) vyzdvihují jejich funkci gnozeologickou, to je schopnost vytvářet nečekané významové souvislosti a podílet se tak na novém vidění (přepisu) světa. Spolu se stylovou ↗aktualizací se u tropů a figur uplatňují i procesy ↗automatizace, tzn. že význam původně přenesený se stává běžným, lexikalizuje se (myš u počítače, zavináč u e-mailové adresy).

Už v antice a později zejména v učebnicích rétoriky a poetiky z období renesance a baroka otevřený systém uváděných tropů a figur dosahoval mnoha desítek, jejich výčet namnoze komplikovalo i uvádění jejich názvů v řečtině, latině n. v národních jazycích (srov. např. metafora – translatio – přenoška u Jungmanna). V reakci na to se naopak jejich počet redukoval, nejčastěji na čtyři základní – ↗metaforu, ↗metonymii, ↗synekdochu a ↗ironii, u Jakobsona dokonce jen na dvě – metaforu a metonymii.

Výklady tropů a figur obsažené v antických učebnicích poetiky a rétoriky shrnul ke konci 1. stol. v Základech rétoriky Quintilianus. Z kritérií jeho klasifikace vycházejí moderní pokusy o jejich systémový popis. Ten stanoví čtyři základní operace odvozování tropů a figur jako odchylek (deviací) od stylově bezpříznakových podob – stažení, rozšíření, substituci a permutaci. Tyto operace se provádějí v plánu zvukovém n. grafickém, syntaktickém, sémantickém n. na úrovni označovaného obsahu. Podle toho např. aliterace je rozšířením v plánu zvukovém, elipsa je stažením v plánu syntaxe, metafora substitucí v plánu sémantickém, hyperbaton permutací v plánu syntaktickém, uvedení další postavy (nadporučík Lukáš jako kontrast vůči Švejkovi) rozšířením v plánu obsahu apod. Některé figury (např. ↗zeugma, ↗anakolut, ↗hendiadys aj.) se jako „zvláštní konstrukce“ stávají součástí klasického gramatického popisu jazyka.