Soubor technik psaní a proces jejich užití a také transdisciplinárně utvářený vědní obor zabývající se teoretickými aspekty a didaktikou tvorby psaných textů a jejich uvádění do veřejné komunikace, včetně jejich sekundárního didaktického využití. T.p. s využitím vybraných metod lingvistiky, teorie literatury, psychologie, pedagogiky či estetiky a jejich speciálních disciplín systematicky analyzuje, popisuje, interpretuje, hodnotí a zprostředkovává způsoby přípravy a tvorby textů a jejich interpretace ↗čtenářem; zkoumá a formuluje zákonitosti ↗produkce a recepce textu; navrhuje metody a strategie operací s texty, jež umožňují jejich situačně adekvátní produkci i recepci; hledá postupy, které umožňují experimentovat na poli produkce i recepce textů; popisuje účastníky a faktory komunikačních událostí a podoby komunikačního procesu realizovaného prostřednictvím psaných textů a nabízí postupy a techniky rozvoje komunikačních kompetencí pisatelů. Didaktická dimenze oboru spočívá v aplikaci poznatků o principech produkce a recepce textů a komunikace prostřednictvím psaných textů na rozvoj osobnosti pisatele přiměřeně jeho schopnostem, dovednostem a potřebám; zde t.p. vystupuje jako pomocná disciplína ve školním vzdělávání i jako nástroj rozvoje klíčových kompetencí ve vzdělávání profesním, event. jako médium v mimoškolní výchově a v rámci celoživotního vzdělávání.

Ve vzdělávání dospělých má t.p. stoletou tradici: první literárně zaměřené kurzy v univerzitním prostředí byly realizovány v USA počátkem 20. stol. a v Sovětském svazu od 20. let 20. stol., v Německu se v 80. a 90. letech 20. stol. rozvinula didaktika t.p., podporující akademické psaní na univerzitách i vzdělávání učitelů. V českém (a slovenském) prostředí jsou kurzy t.p. (nejčastěji jako ↗akademické psaní) realizovány na většině státních humanitních fakult od 90. let 20. stol. jako kurzy fakultativní. Výuka v oboru t.p. se na rozdíl od školské didaktiky slohu soustředí na rozvíjení individuálního stylu pisatele. Řada technik je založena na práci s textem v páru či malém kolektivu, na cvičeních simulujících reálné operace s texty v hypotetické komunikační situaci; t.p. tedy mj. vede k rozvoji představivosti, empatie, adaptability, komunikačních a kooperativních dovedností pisatele. Nejčastěji je výuka organizována formou krátkodobých intenzivních kurzů (workshopů), využívá se psychologické dynamiky malé skupiny (ideálně do 12 osob); pedagog zde vystupuje spíše v roli instruktora, inspirátora, facilitátora než hodnotitele. Současná školská didaktika integruje metody, techniky a pracovní postupy t.p. do výuky většiny výchovně-vzdělávacích programů, převážně do předmětů humanitních a uměleckých. Jako volnočasová aktivita je t.p. náplní kurzů literárního psaní k rozvoji literárních kompetencí talentovaných pisatelů, a to i v kurzech pro děti n. seniory (srov. ✍Cholastová, 2013).

Teoretikové t.p. rozlišují zacílení na produkt psaní, na proces psaní a proces interpretace textu čtenářem, resp. na rozvoj osobnosti pisatele, včetně získání textové kompetence k profesní tvorbě psaných textů jako novinář, překladatel, textař reklamní agentury, scenárista apod. Zaměřením na osobnost se t.p. zřetelně odlišuje od didaktiky slohu. V didaktice slohu se zpravidla setkáváme se zacílením na produkt, zatímco t.p. je zacílené na produktora, tvůrce, na rozvoj pisatelových textových kompetencí v procesu tvorby textu. Zacílení na pisatele umožňuje diferencovat t.p. podle funkcí či významu vytvářeného textu pro pisatele n. zadavatele textu, resp. pro psaní v rámci různých profesí. Podle toho, jaká funkce psaní je v dané situaci dominantní, lze rozlišit:

1. psaní abreaktivní (k emocionálnímu přeladění, k odblokování; užívá se např. automatické psaní a jeho varianty; sem patří i hry s texty a psaní jako hra, jazykové hry);

2. psaní heuristické (badatelské, odborné; k řešení se hodí např. mindmapping, tvorba analogií, akrostich, brainstormingové techniky, kolující zápisník; viz ↗akademické psaní);

3. psaní umělecké (literární; používá se např. automatické psaní a jeho varianty včetně deníku, clustering, brainwriting, abecedář, tvorba metaforických pojmenování neboli synektika, stylové variace, změny perspektivy vypravěče, dopis, popis, příběhy podle obrazů);

4. psaní socializační (k identifikaci se sociální skupinou; užívají se kolektivní a tandemové operace s texty, psaní kolektivních clusterů, kolektivních příběhů, scénářů, dialogů, dramatizací, dopisů, žánrových variací);

5. psaní prověřovací (v pedagogickém procesu, resp. jako nástroj učení; užívá se clustering, brainwriting, variace mindmappingu, texty na doplňováníad.);

6. psaní diagnostické a terapeutické (v arteterapii, v psychoterapii; užívá se např. automatické psaní, deník, scénář, variace příběhů, např. psaní alternativních řešení konfliktu);

7. psaní instrumentální (tj. slouží jiným cílům, např. interpretaci textu, jako podklad pro jiné činnosti, „zpracování“ na jiný, netextový výstup, např. dialog při pohovoru – lze použít dialog, monolog, scénář, psaní v páru, ilustrace, cvičení na produkci a sběr jazykového materiálu, tematické modelace textu jako kondenzace či psaní digrese);

8. psaní formativní a kognitivní (na podporu rozvoje osobnosti a kreativního myšlení; lze užít především texty asociační a vytváření tematických alternativ);

9. psaní komunikační (k rozvoji vyjadřovacích dovedností; užívají se rozmanité podoby individuálního i kolektivního asociačního psaní vč. deníků, dialog, dopis n. telegram, jazykové hry, výtvarné a dramatické aktivity);

10. psaní persvazivní (především publicistické a komerční; vytváří se např. žánrové variace, textové koláže, alternativní pointy, změny perspektivy [ich-forma × er-forma], dialogy, dokončují se texty na doplňování; viz ↗persvaze, ↗řečnický styl).

Při vlastním psaní se obvykle uplatňuje více funkcí současně a jejich dominance se v procesu psaní zpravidla střídá. Volba adekvátní textotvorné strategie je ovlivněna znalostí konkrétního komunikačního cíle. Záměr zadavatele má být zadavateli i pisateli předem zřejmý, zvláště pokud text vzniká na zakázku, resp. pro potenciální odběratele (nakladatelství, noviny, reklamní agentura aj.). Tvořivost chápe didaktika t.p. jako schopnost pisatele vytvořit takový text, který je originální, společensky přínosný a hodnotný. Učitel proto usiluje o to naučit žáka vytvářet pozitivně vnímatelné a eticky pozitivně hodnotitelné texty s tím, že za ně jejich tvůrce (autor) nese zodpovědnost, což platí i pro persvazivní psaní na zakázku.

Zájem badatelů v oblasti t.p. se dnes soustřeďuje na analýzu, popis a interpretaci zákonitostí procesu psaní. Metodika t.p. zaměřeného na produkt poskytuje pisatelům cílené impulzy a návody, jak si naplánovat, nacvičit a osvojit potřebné pracovní kroky od vymýšlení vhodného tématu, přes plánování struktury (osnovy), přes rešerše a sběr a třídění dat až po formulování vlastního prvotextu a několikanásobné upravování a přepisování do optimalizované, publikovatelné podoby. ✍Klimovič (2010:39) určuje pět fází procesu psaní: přípravu, psaní konceptu, revidování, korekturu a publikaci. Metodiku t.p. zacíleného na publikaci produktu detailně rozpracovávají studijní obory, jako je žurnalistika, scenáristika, dramaturgie apod. Zatímco komunikačním cílem je tu zpravidla adekvátně interagující text, didaktickým cílem aplikace t.p. je rozvoj souboru pisatelových kompetencí různých úrovní od schopnosti porozumět textu přes analyticko-interpretační a reprodukční dovednosti po různé operace s texty a dovednosti produkční.

Na t.p. je nahlíženo jako na způsob, jak napomoci rozvoji formulačních dovedností studenta, jak usnadnit kognitivní poznávací a fixační paměťové operace v procesu učení a rozšířit paletu analyticko-interpretačních, testovacích a evaluačních metod při práci s textem. Pisatel se při práci s textem učí vyjadřovat vlastním tempem, za pomoci vlastního prožívání a sobě vlastními prostředky, a to s ohledem na hypotetického adresáta. Písemná simulace očekávaných sociálních interakcí, kdy si pisatel takříkajíc nanečisto, předem napíše např. rozmanité repliky a variace argumentů, může posloužit např. jako příprava na pracovní n. jiný pohovor, který má podstoupit a u něhož je možné očekávat konkretizaci komunikačního ↗scénáře charakteristického pro danou oblast. Metodami t.p. se pisatel učí strategiím adekvátního jednání, akceptovatelného komunikačními partnery v dané komunikační události. Písemný produkt tvůrčí činnosti se stává nástrojem kooperativní komunikace. Tím dochází k řízenému osvojování konkrétní i obecné textové kompetence.

Tvořivý autor, který zná a umí své schopnosti a dovednosti adekvátně využít k vyřešení problémové situace v textotvorném cvičení, může tyto znalosti aplikovat v praxi podle požadavku konkrétní komunikační situace. Textově kompetentní pisatel umí přenášet své strategické dovednosti v potřebné míře zobecnění či konkretizace i na nové problémové situace mimo oblast psaní. Tím se ukazuje, že metody a techniky t.p. slouží reflektovanému zvládnutí ↗schémat či ↗scénářů v běžné interpersonální komunikaci.