↗Gesto, jehož funkcí je zaměřit pozornost komunikačního partnera na předmět n. místo v bližším či vzdálenějším okolí anebo udat směr. Ve ✍Streeckově (2009), ✍Streeckově (2013) koncepci gestických ekologií (viz ↗gestikulace) slouží u.g. ke strukturaci/interpretaci světa v manuálním n. vizuálním dosahu: pomocí u.g. lidé v komunikaci naznačují, co je v komunikačním prostoru relevantní z hlediska probíhající interakce n. z hlediska budoucího jednání. ✍Streeck (2009:59–61) charakterizuje u.g. z praxeologické perspektivy třemi rovnocennými pojmy: (1) heideggerovským pojmem „prosvětlení“ (něm. Lichtung, angl. clearing): objektivní, neinterpretované prostředí je pomocí u.g. přeměněno na pole, které je pro účastníky přehledné a srozumitelné; (2) pojmem „rozšířená realita“ (augmented reality) vypůjčeným z oblasti počítačového inženýrství: viditelný svět je prostřednictvím u.g. obohacen o další významovou vrstvu; (3) pojmem „sběr významu“ (gathering meaning) inspirovaným antropologickou studií o lovcích a sběračích: u.g. nedávají vzniknout významům novým, ale spíše vybírají, odhalují, zdůrazňují n. elaborují významy, které jsou do světa již vepsány předchozí lidskou činností.

Prototypickým u.g. je v naší kultuře namířený ukazováček; obecnou srozumitelnost tohoto gesta u nás prokazuje mj. výzkum ✍Kleina (1998), prototypičnost tohoto gesta však nejspíš nelze považovat za sociokulturně univerzální, srov. ✍Wilkins, 2003. Ukazováčkem ukazujeme na objekt (osobu, věc apod.) n. udáváme směr. Nemusíme však ukazovat pouze na jednotlivé předměty: ✍Streeck (2009:64) popisuje variantu tohoto gesta, ve které se ruka s nataženým ukazováčkem pohybuje sem a tam a ukazuje nikoli na jeden předmět, ale na sadu předmětů. Natažený ukazováček může také ukazovat na tvar předmětu, a to tak, že prst okopíruje tvar předmětu (srov. ✍Streeck, 2009; ✍Goodwin, 2007).

U.g. využívají kromě nataženého ukazováčku řadu dalších figurací ruky a pohybových trajektorií. Mohou ukazovat, jak je určitý objekt složen z částí, upozorňovat na vztahy mezi částmi n. několika objekty, naznačovat, jaké vlastnosti objekty mají (demonstrativním užitím zjišťovacích procedur, ✍Streeck, 2009:70–73) apod. Komunikačně významná je koordinace u.g. s tělesným postojem a zejm. s pohledem (viz úryvek z pořadu, v němž kritik architektury Adam Gebrian popisuje rekonstruovaný dům).

Pro uvedená u.g. platí, že ukázáním se ustavuje vazba mezi gestem a prostředím. Neméně důležitá je vazba k promluvě, která akt ukázání zpravidla doprovází. Mezi u.g. a promluvou dochází k vzájemné ↗kontextualizaci, bez níž by komunikační partner mnohdy nebyl schopen komunikačnímu aktu porozumět (výjimkou nejsou případy komunikačních aktů se sémioticky „smíšenou syntaxí“, tj. s u.g. zakomponovanými do syntaktické struktury promluvy; viz ✍Slama-Cazacu(ová), 1976; srov. příklady u ✍Goodwina, 2007, n. ✍Streecka, 2009).

Praxeologický přístup k výzkumu gest (✍Streeck, 2009; ✍Streeck, 2013) umožnil odhalit řadu gestických praktik, které by jinak zůstaly ukryty v široké kategorii „ukazování na viditelný objekt“ (demonstratio ad oculos, viz ✍Bühler, 1934). Výzkumy navíc prokázaly, že se u.g. uplatňují i v dalších ukazovacích modech. Pomocí u.g. jsou lidé schopni ukázat i na nepřítomné objekty (Deixis am Phantasma, viz ✍Bühler, 1934). ✍Kita (2003:4) uvádí příklad u.g. mířícího na prázdné křeslo (přímý referent) s cílem referovat k osobě, která v něm obvykle sedává (inferovaný referent). (Poněkud jinou povahu a formu mají akty ukazování na imaginární předměty v imaginárním gestickém prostoru; viz ↗zobrazovací gesto.) Podle ✍Kaderky (2011) mohou mít u.g. také funkci anaforickou (třetí ukazovací modus u ✍Bühlera, 1934): ve skupinové diskusi pozoroval, že u.g. namířená na komunikačního partnera referovala někdy nikoli k osobě, ale k promluvě, kterou tato osoba proslovila (jiným příkladem může být úryvek z televizního rozhovoru, v němž Josef Jařab odkazuje gestem na dřívější slova moderátora). Viz též ↗gesto, ↗gestika, ↗gestikulace.