Jeden ze základních obecných stylů, jenž je založen na dominanci estetické funkce. U.s. bývá vcelku jednotně vymezován jako styl, který se uplatňuje v uměleckých (literárních) textech a je založen na estetické (poetické) funkci. Estetická funkce přitom není jedinou funkcí těchto textů; bývá doprovázena funkcí sdělnou (resp. poznávací), přesvědčovací (persvazivní), kontaktovou i funkcemi dalšími – musí však být funkcí dominantní. Právě dominance estetické funkce odlišuje u.s. od jiných stylů, jež bývají někdy označovány jako styly věcné (✍Mistrík, 1985:420). V nich se estetická funkce také často uplatňuje, je ale nutně v podřízené pozici (srov. ✍Jakobson, 1995b:81); estetická funkce je příznačná např. pro styl reklamní, ale má-li reklama komunikačně fungovat, musí být tato funkce „ovládána“ funkcí přesvědčovací a podporovat ji (srov. ✍Čmejrková, 2000:44).

Na rozdíl od textů patřících k věcným stylům nevystupují texty, které se zařazují k u.s., jako součást praktické komunikace a nejsou brány jako zdroj faktických informací o aktuální realitě (z tohoto hlediska pro ně není relevantní opozice pravdivost/nepravdivost); v souvislosti s tím také nelze stanovovat referenční vztahy elementů textu k objektům reálného světa, i když reálný svět často zahrnuje prototypy daných elementů (srov. ✍Doležel, 2003:30–32). Texty tohoto typu jsou veřejné a mediálně šířené (především tiskem, nově i elektronicky), ale jejich percepce bývá soukromá až intimní. Umělecké texty tak vznikají a účastní se komunikace zpravidla v psané formě, sekundárně však získávají i mluvenou podobu (divadelní představení, rozhlasová četba, audioknihy apod.); v minulosti přitom měly výrazné zastoupení i umělecké texty primárně mluvené a uchovávané ústní tradicí (mj. starověké eposy, folklorní útvary). Pokud jde o vztah mezi komunikanty, většina uměleckých textů vyzdvihuje produkční instanci (jsou přiřazovány k jedinečným autorským osobnostem), naproti tomu recipienti jsou celkově charakterizováni hlavně zájmem o určité texty a skupiny textů (žánry). Komunikace, jíž se účastní umělecké texty, je ovšem komplikovaná a mnohotvárná a zapojují se do ní subjekty s rozmanitými rolemi (redaktoři, cenzoři, kritici, překladatelé, recitátoři apod.; viz ↗subjekty textu).

Na otázku, v čem tkví povaha a podstata estetické funkce, která determinuje u.s., existuje velké množství navzájem si konkurujících odpovědí. Žádná z nich není plně přijímána a nepokrývá celé spektrum textů, které bývají označovány za umělecké. V některých koncepcích vystupují do popředí rysy užívaného jaz., v jiných je osobitost estetické funkce spínána s vyššími rovinami textů a s jejich pozicí v rámci společenské komunikace. Podle přehledu, který podal americký teoretik ✍Culler (2002:26–50), je možno rozlišit pět zásadních charakteristik, jimiž bývá určována specifičnost umělecké literatury: (1) literaturu zakládá aktualizace, ozvláštnění jaz., vyzdvižení způsobů organizace jaz. v textu; (2) literatura se vyznačuje tím, že propojuje různé jaz. prvky do komplexní souvztažnosti; (3) literatura se nevztahuje k reálnému světu, ale vytváří představu světa fikčního (srov. mj. ✍Doležel, 2003; ✍Koten, 2013); (4) literatura je odtržena od praktických kontextů, jejím cílem je vyvolání estetické libosti; (5) literatura je sebereflexivní konstrukt rozvíjející se intertextovým navazováním. Starší pojednání ✍Markiewicze (1979:44–46) poukazuje též na koncept obraznosti, chápané ovšem několikerým způsobem (schopnost vyvolávat v recipientovi bohaté a „názorné“ představy; reprezentativnost, díky níž se v konkrétním reflektuje obecné; figurativnost jaz.), na pojímání literatury jako emotivního jazyka vyjadřujícího postoje, emoce a hodnocení či na postulát mnohoznačnosti sdělení jako fundamentálního rysu uměleckých textů.

Je tedy zřejmé, že soubor textů považovaných za umělecké a spojovaných s dominancí estetické funkce se vyznačuje značnou heterogenností a že nelze počítat s existencí skupiny imanentních rysů, které by umožňovaly určité texty jednoznačně přiřadit k u.s. Naopak je nutno počítat s tím, že pojem uměleckého textu je v historickém aspektu i ve vztahu k různým národním, sociálním a kulturním komunitám proměnlivý. Stanovení dominance estetické funkce představuje výsledek interakce, „vyjednávání“ mezi texty a společenstvím, v němž texty cirkulují, resp. těmi reprezentanty společenství, kteří jsou díky své pozici k takové činnosti zmocněni. Dochází tak i k tomu, že některé texty přestávají být recipovány jako umělecké a na druhé straně se dominance estetické funkce sekundárně připisuje textům, které původně s ohledem na estetické působení koncipovány nebyly. Týká se to zvláště deníků, pamětí či soukromé korespondence; srov. např. vyzdvihování poetických kvalit obsažených v dopisech B. Němcové (✍Jakobson, 1995a:24; ✍Janáčková, 2001:22–23). Na stanovení příslušnosti textu k u.s. se podílejí i různé vnější indikátory, jako je jeho zařazení do jistého typu edice, žánrové označení, prezentace v médiích apod.

V č. stylistice a teorii literatury byla jako základ pro uplatnění estetické funkce v u.s. vyzdvihována především specifičnost užívaného jaz., jenž byl v pracích ↗Pražské školy označován jako jazyk básnický. ✍Havránek (1932:7–59, 68–69) (upravený přetisk ✍Havránek, 1963) v rámci své koncepce funkčních jaz. spatřoval osobitost básnického jaz. v tom, že není zaměřen na sdělení, ale směřuje k maximální, samoúčelné ↗aktualizaci (nápadnosti a neobvyklosti) vyjádření, jež je přitom podřízeno struktuře básnického díla. Ve stejné době spojoval ✍Mukařovský (1932) (přetisk mj. ✍Mukařovský, 1982:35–38) básnické využití jaz. se systematickým porušováním spisovné normy; za neméně důležitý pokládal fakt, že jaz. složky uměleckého textu jsou propojeny mnohonásobnými hierarchickými vztahy a vytvářejí dynamický jednotný celek. Později Mukařovský zdůrazňoval, že „básnické vyjádření má cílem výraz sám“; zároveň je však básnický jaz. „nad jiné způsobilý k tomu, aby neustále oživoval poměr člověka k řeči a řeči ke skutečnosti“ (✍Mukařovský, 1948:82). Pojem u.s. začal být soustavněji propracováván od 50. let 20. stol. V dobově podmíněném pojetí ✍Trávníčka (1953:50–51) je založen na obrazném vyjadřování myšlenek podávajících pravdivé poznání. ✍Horálek (1955:89) pokládal za hlavní příznaky u.s. mnohotvárnost a proměnlivost projevující se bohatostí užívaných jaz. prostředků. ✍Jelínek (1967:236–242) pak navázal na koncepce Pražské školy tím, že zdůraznil zaměření uměleckých textů na vlastní zprostředkování; pokusil se také stanovit základní „výběrové tendence“ u.s.: Výběr prostředků sloužících uměleckému zobrazení určitého dění (přitom se uplatňují i přehodnocené prostředky jiných stylů), výběr prostředků aktualizačních, prostředků konstituujících záměrnou zvukovou organizaci textu a prostředků expresivních. Později ✍Červenka (1991:255) spatřoval specifičnost u.s. v tom, že akty výběru prostředků do textu nejsou předurčeny vnějšími okolnostmi komunikace, přičemž každý výběr a každá stylová diference zároveň představují diference významové. Zvláště novější pokusy o popis u.s. přitom upozorňují na to, že je velmi obtížné postihnout mnohost podob, jimiž se estetická funkce v uměleckých textech realizuje, a že je při souhrnné charakteristice nutno uchýlit se k vysoké míře abstrakce překlenující různost stylů jednotlivých děl, autorů, uměleckých směrů či žánrů (srov. např. ✍Jelínek, 1967:238; ✍Krčmová, 2008:297–298). Rozmanitosti podob u.s. pak odpovídá existence velkého množství analýz stylu konkrétních textů a stylu spisovatelů (srov. např. ✍Kožmín, 1967; ✍Kožmín, 1968; ✍Kožmín, 1989; ✍Miko, 1976; ✍Hausenblas, 1978; ✍Stich, 1979a; ✍Stich, 1979b; ✍Mareš, 1989).

Z uvedených charakteristik u.s. je zřejmé, že nelze počítat s existencí nějakého souboru jaz. indikátorů, jejichž výskyt by jednoznačně svědčil o dominanci estetické funkce v textu. ✍Mukařovský (1948:82) a ✍Mukařovský (1982:34) upozornil na to, že repertoár prostředků, které jsou primárně spjaty s u.s. a jsou nositeli odpovídajícího stylového příznaku, tedy tzv. ↗poetismů, zvláště lexikálních, ale i gramatických, je značně omezený; Mukařovský uvádí příklady zor, oř, pláti, můž ve 3. os. sg.; srov. např. Zří jedovatý zor dolů v kraj […] / vydej se, perutný oři, […] v cval (O. Fischer, 1913). Uplatnění poetismů je přitom omezeno na jednotlivé autory a literární směry (zejména lumírovci) a často se stává předmětem parodie. Mezi prostředky, které se pokládají za příznačné pro u.s., bývají dále řazeny např. ↗neologismy: Vratký kráčivec / jde alejí; Mlčím vás, jabloně! (V. Holan, 1932, 1940), osobitá metaforika (sloup volání, dráp křivdy; pádem snášel se jas, zněje o náměstí; V. Vančura, 1924); Šumivá limonáda hvězd přetéká na zem (J. Seifert, 1925) a vůbec využívání sémantického potenciálu jaz. (klasickým příkladem je tu Seifertův verš z roku 1925 Kohoutek někdy kokrhá a někdy spouští; srov. ✍Mukařovský, 1982:42) n. slovosledné inverze (Konečně před tmavé přišli jsme dveře; K. Schulz, 1923). Umělecké texty ovšem nemusí s těmito prostředky operovat a mohou volně využívat elementy všech jaz. variet a vrstev. Důležité pak je, jak jsou tyto elementy zapojeny do celkové struktury textu a jak je tato struktura přijímána a chápána recipienty. Tolerance vůči prostředkům z různých oblastí jaz. a přijatelnost těchto prostředků jsou podloženy dvěma zásadními aspekty u.s.

Prvním z nich je neobyčejně velká horizontální i vertikální diferencovanost uměleckých textů. Vyvinulo se zde členění na literární druhy, jež jsou vymezovány jednak z hlediska přístupu k tématu a celkové kompozice (lyrika – epika – drama), jednak z hlediska jazykového ztvárnění (poezie – próza – drama; srov. ✍Šidák, 2013:20–65). Každý z druhů pak zahrnuje velké množství žánrů, které disponují vlastními (a historicky proměnlivými) pravidly jazykové a tematické výstavby. Neméně důležité je vertikální rozvrstvení uměleckých textů (podložené mírou nároků na kulturní kompetenci recipientů a mírou ambicí na uznání estetických kvalit). Jde tu o rozpětí sahající od děl exkluzivních a artistních, která kladou velký důraz na kreativní a aktualizované zacházení s jaz. prostředky, až po díla náležející do literatury populární (konzumní, triviální), jež naopak často preferují jednoduché a lehce srozumitelné jazykové vyjádření, umožňující „transparentně“, bez soustředění recipienta na jazykovou rovinu textu, zprostředkovávat vyprávěné děje.

Druhý zásadní aspekt je dán tím, že texty zahrnované do u.s. projevují výrazný sklon k modelování (resp. simulování) charakteristických jaz. a výstavbových rysů textů spojených s jinými styly a k jejich zapojování do specifické umělecké struktury (srov. mj. ✍Jelínek, 1963). Především umělecké texty modelují – v promluvách postav (↗subjekty textu, ↗formy podání řeči), ale i v řeči vypravěče – běžnou mluvenou komunikaci; přitom se projevuje napětí mezi snahou o vyvolání dojmu autenticity a stylizací (srov. mj. ✍Stehlíková, 1983; ✍Gammelgaardová, 1997; ✍Hoffmannová, 2011). Využívány bývají, byť v menší míře, též psané texty z oblasti běžné komunikace, zvláště deníky či dopisy (např. J. John, Večery na slamníku, 1920); román rakouského spisovatele D. Glattauera Dobrý proti severáku (Gut gegen Nordwind, 2006, č. 2010) se skládá pouze ze soukromých e-mailových zpráv. Vedle toho do sebe umělecké texty ve stylizované podobě rovněž zahrnují příznačné formulace a příklady různých druhů textů, které se primárně uplatňují v rámci dalších obecných stylů, jako jsou publicistické zprávy, reklamní slogany, slovníková hesla, odborné články, administrativní písemnosti apod. Výrazně zastoupeny jsou např. v románu K. Čapka Válka s Mloky (1936); román britského autora P. Tordaye Lov lososů v Jemenu (Salmon Fishing in the Yemen, 2007, č. 2007) je pak sledem neuměleckých textů a úryvků z nich, objevuje se tu úřední a obchodní korespondence, zápisy z jednání v parlamentu, výpověď před vyšetřovací komisí n. scénář publicistického televizního pořadu. Příznačné rysy vědeckého stylu aktualizovaně využívá poezie M. Holuba: Je dána stařenka a je dán vozík. / Tedy soustava stařenky S a vozíku V. […] soustava se pohybuje / konstantní rychlostí v (1982).

S modelováním způsobu vyjadřování preferovaného v běžné komunikaci souvisí volba prvků nespis.jaz. variet, jejichž přítomnost v textech se postupně stala jedním z nejvýznačnějších rysů českého u.s.; současně se zde často vytváří napětí dané střídáním a míšením spis. a nespis. prostředků (srov. ✍Mareš, 2008; ✍Hoffmannová, 2011). Zatímco v 19. stol. a na počátku 20. stol. se uplatňovaly především elementy lokálních ↗nářečí, dominantní postavení pak získala ↗obecná čeština (✍Hausenblas, 1969:94–95). V první fázi plnily nespis. prostředky zejména funkci tzv. jaz. charakteristiky, tj. charakterizovaly postavy, případně personalizovaného vypravěče, z hlediska regionálního, sociálního, vzdělanostního či profesního i jako jedinečné individuality; vrcholným reprezentantem tohoto období je román J. Haška Osudy dobrého vojáka Švejka (1921–1923). Ve 20. letech začaly umělecké texty pro jaz. charakteristiku široce využívat také prostředky různých ↗slangů či ↗argotu (F. Langer, K. Poláček, R. Těsnohlídek, E. Vachek aj.). Po roce 1948 byly prvky nespis. variet v uměleckých textech omezovány a odmítány jako netypické a spjaté s minulostí a měly sloužit jen k charakterizaci negativních postav. Ve stejné době ale vznikala díla, v nichž se masivně uplatňovala obecná čeština (J. Škvorecký, B. Hrabal), a od počátku 60. let se nespis. vyjadřování prosadilo – v rámci přesunu pozornosti literatury ke každodennímu životu a lidské subjektivitě – jako plně legitimní prostředek č. u.s., jenž se přitom většinou stává nositelem pozitivních hodnot, konotuje bezprostřednost, upřímnost, citovost (srov. ✍Doležel, 1962). Zvlášť důležité pro vývoj č. u.s. bylo uvolnění vazby nespis. na princip jaz. charakteristiky a její zapojení do specifické literární strukturace textu (paralelismy, kontrasty); vyhraněným příkladem jsou povídky O. Pavla (srov. ✍Stich, 1975). Po roce 1989 se při zacházení s nespis. projevuje důraz na volnou hru s jaz., jež mnohdy přispívá k vyzdvihované heterogennosti a diskontinuitě ve výstavbě textu; dalším význačným rysem spjatým s nespis. se stala evokace orálnosti a vyjadřovací spontánnosti (srov. např. díla J. Kratochvila, J. A. Pitínského, J. Topola, P. Hůlové). Na závažné postavení nespisovnosti v č. u.s. poukazuje i její nezanedbatelný výskyt v novější poezii (mj. J. Kainar, J. Kolář, J. Topol, J. Těsnohlídek ml.).

K podstatným rysům u.s. navíc patří to, že využívá nejen nár.jaz. v celé jeho šíři, ale také prostředky různých cizích jaz. i celé cizojazyčné výpovědi a promluvy.