Morfologická forma slovesa obsahující na pravé periferii vázaný ↗kumulační morfém, tj. sufix‑koncovku vyjadřující hodnoty gramatických rysů osoba, číslo; tento sufix se připojuje (a) k slovesnému ↗prézentnímu kmenin. (b) k imperativnímu kmeni:

Morfologická forma slovesa neobsahující na pravé periferii morfém vyjadřující tyto gramatické rysy se nazývá ↗neurčitý tvar slovesný; o nich viz tamtéž:

Podle některých koncepcí taky:

Podle tradičnější analýzy (v různých verzích přijaté v našich mluvnicích) se za u.s.t. pokládají slovesné tvary vyjadřující gramatické kategorie osoba, číslo, čas, způsob, rod, ať už jsou vyjadřovány ↗jednoduchým tvarem slovesným (viz (a) a (b)) n. tzv. ↗opisným tvarem slovesným: trpěl jsem / trpěl bych; budu trpět; jsem / buď / byl jsem / budu / byl bych trpěn.

Sloveso vyjadřuje sufixem-koncovkou rysy finitnosti [osoba] a [číslo] jako shodové kategorie, tj. nositelem těchto rysů jsou jména a sloveso v syntaktické pozici pro ↗subjekt-predikátovou shodu tyto rysy ↗flexí „kopíruje“: já = 1.os.sg., (já trpí‑m), ty = 2.os.sg. (ty trpí‑š), všechna substantiva a zájmeno on‑ = 3.os. (Petr/On trpí‑Ø), my = 1.os.pl. (my trpí‑me) atd. Ve strukturách tradičně analyzovaných jako bezpodměté získává VF koncovku nesoucí rysy 3.os.sg. Podle tradiční analýzy se objevuje na slovese jako default (nesoucí nepříznakové hodnoty rysů osoba a číslo), tj. není-li ve struktuře podmět, jehož rysy, je-li přítomen, na základě shody koncovka vyjadřuje: Prší‑Ø, Evě se spí‑Ø dobře. Podle jiné analýzy, standardní v generativní gramatice, se tato finitní koncovka objevuje na slovese jako výraz shody s expletivním subjektem (On‑o) prší‑Ø; (On‑o) se Evě spí‑Ø dobře; (On‑o) Petra mrzí‑Ø, že Pavel nepřišel; viz ↗expletivum. Finitní koncovka se objevuje ve dvou kontextech:

(1) na slovese tehdy, je-li sloveso ve větě v pozici přísudku, a to (a) jako součást tvaru, který se nazývá indikativ aktiva a který poskytuje jako default interpretaci indikativu prézentu (viz ↗prézens): (Já) trpí‑m, (My) trpí‑me… srov. taky Sedí‑m a mlčí‑m s interpretací imperativu, Sedí‑m a najednou se vedle objeví medvěd (s interpretací préterita), n. jako součást tvaru, který na základě významu prefixu po‑ (u několika nedok. sloves pohybu) poskytují interpretaci futura (viz ↗futurum: (Já) po‑letí‑m); (b) jako součást tvaru, který se nazývá imperativ aktiva a který poskytuje jako default interpretaci výzvy (viz ↗imperativ): (Ty) trp‑Ø, (My) trp‑me…; srov. také Dej‑Ø mu do ruky sekeru a pokácí celý les (s interpretací podmínky). Viz také ↗slovesný čas, ↗slovesný způsob. V sekundárních funkcích jiných větných členů se sloveso objevuje ve ↗tvaru neurčitém, podle syntaktické struktury, v níž se objevuje, ve formě ↗infinitivu ([Trpě‑t za druhé] mi dělá radost), ↗přechodníku ([Trpě‑Ø za druhé] pociťoval vnitřní uspokojení; viz ↗doplněk) n. ↗verbálního participia: [Trpící‑ho] kluka /  [Kluka trpící‑ho za druhé] se zastal; viz ↗přívlastek, ↗adjektivum.

(2) Na slovesném ↗auxiliáru tehdy, nemá-li č. pro vyjádření nějakého s verbálností asociovaného rysu k dispozici afix, který by se objevil ve vnitřní struktuře slovesa, a daný rys tedy vyjadřuje verbální komplex [auxiliár – neurčitý tvar slovesa]: (a) Formu VF má gramatický auxiliár: trpěl jse‑m (viz ↗préteritum), trpěl by‑ch (viz ↗kondicionál) – oba auxiliáry jsou ↗klitika, a bud‑u trpět (viz ↗futurum) – auxiliár klitika není. Gramatické auxiliáry jsou finita tantum. (b) Formu VF má lexikální auxiliár, tj. ↗spona, je-li sloveso opatřeno pasivní morfologií a je-li ve větě verbální komplex v pozici přísudku: jse‑m zkoušen, buď‑Ø zkoušen; viz ↗pasivum. Lexikální auxiliár má jiné finitní tvary než auxiliár gramatický (viz ↗auxiliár; tam i o dalších rozdílech mezi oběma auxiliáry).

Tvar VF má klíčový význam v syntaxi věty. Je tomu tak proto, že rysy finitnosti (osoba a číslo), které sloveso získává v relaci subjekt-predikátové shody sdílením s rysy osoba a číslo subjektové pozice (viz výše), jsou ve vztahu s tím, že jen sloveso vybavené finitní flexí má subjekt s nom., a tedy vyjádřitelný slyšitelnou ↗nominální skupinou: Petr trpí‑Ø × *Petr trpě‑t; Petr trpěn je gramaticky ok, jen je-li povrchovou realizací struktury s VF Petr je‑Ø trpěn. Tento evidentní vztah mezi finitností slovesa a nominativem podmětu se tradičně vykládá tak, že rysy finitnosti přidělují subjektu nom.; mainstreamově v klasické generativní gramatice, v rámci ↗MVT ✍Karlík (2000). Není-li sloveso vybaveno rysy finitnosti, subjekt nemůže získat nom., a nemůže být tedy slovně realizován. O jeho přítomnosti ve struktuře svědčí řada dat, průkazně např. reflexivizace: Petr_i mě_j nutil, aby‑ch se_{j subjekt}[i já]_j oholil – Petr_i mě_j nutil _subjekt[   ]_j oholi‑t se_j (viz ↗kontrola) aj. Viz také ↗neurčitý slovesný tvar.