Věta, která uvozuje (případně i komentuje) různé ↗formy podání řeči – tj. hlavně řeč přímou a nepřímou, někdy i formy další. Podle ✍Hrbáčka (1994) je u.v. důležitou součástí obou hlavních typů složených promluv: složené promluvy s citátem a složené promluvy epické. V prvním typu explicitně začleňuje, inkorporuje do textu citát a obvykle více n. méně přesně udává jeho původ (zdrojový text). V typu druhém, tj. v epickém narativním textu, je u.v. součástí promluvového pásma vypravěče, prostředkem explicitního zapojení promluvy postavy do promluvy vypravěče; signalizuje mluvní (n. myšlenkovou) aktivitu postavy. Jejím jádrem je ↗verbum dicendi (sloveso mluvení či pravení), případně ↗verbum sentiendi/cogitandi (sloveso myšlení). Jeho levointenčním participantem je mluvčí (podavatel, původce označené řečové činnosti) a pravointenčním participantem je obsah označené řečové činnosti („diktum“), vyjádřený řečí přímou, neznačenou přímou, polopřímou nebo nepřímou. Mezi verba dicendi v širším smyslu jsou zde zahrnována i slovesa vyjadřující komunikační funkci reprodukované výpovědi (↗slovesa ilokuční, event. perlokuční; srov. ↗reprodukce prvotních výpovědí). Dále může u.v. obsahovat identifikaci příjemce (adresáta) a různé adverbiální výrazy, které determinují verbum dicendi (… řekl nenávistně, … pomyslel si s radostí). U.v. může být ve vztahu k podávané řeči postavy různě umístěna; ✍Mistrík (1997) soudí, že anteponování u.v. naznačuje klidný průběh dialogu a dodržuje perspektivu „východisko – jádro“; postponování u.v. doprovází dynamickou, expresivní přímou řeč (n. jinou formu podání řeči) a představuje subjektivní perspektivu s pořadím „jádro – východisko“; vložení u.v. do přímé řeči pak přináší nepřímé zdůraznění jádra, které následuje po „přestávce“ vyplněné u.v.

Podle Mistríka měly ve starších prózách u.v. téměř „administrativní“ charakter; v prózách současných jsou různě modifikovány, redukovány, často vynechávány. ✍Hrbáček (1994) uvádí, že promluvy v dialogu bývají často uvozeny ex post n. vůbec ne, aby u.v. nerušily bezprostřední vztah promluv; u.v. jsou ale nutné k identifikaci mluvčího, jestliže jde o dialog s větším počtem účastníků n. pokud se promluvy účastníků pravidelně nestřídají. Hrbáček zdůrazňuje, že funkci u.v. mohou splnit i výpovědi, které vyjadřují uvozovací vztah jen implicitně, svým obsahem a strukturou u.v. neodpovídají, neobsahují sloveso mluvení: Popošla k němu a dotkla se jeho ruky: „Pojď se mnou, prosím.“ Proto se někdy místo termínu u.v. používá širší termín ↗rámcová věta (srov. ✍Adam, 2003).

✍Šoltys (1983) zdůrazňuje soudržnost věty uvozovací a „citátu“ (přímé řeči a dalších forem), jež spolu vytvářejí svébytný celek. Zabývá se syntaktickým obsazením u.v.: zda má podobu věty jednoduché, věty jednoduché rozvité polovětnou vazbou, souvětí podřadného či souřadného. Mezi výše uvedenými informacemi, kterými u.v. doplňuje „citát“ (podání vlastní/cizí řeči), rozlišuje informace obligatorní, potenciální a fakultativní; k fakultativním patří hlavně údaje o prostředí, situaci, informace o chování, gestikulaci a mimice komunikujících, atd. I obligatorní informace může být ovšem substituována informací jinou – v případě, že je zřejmá, že vyplývá z kontextových či pragmatických vztahů. Substituováno tak může být i verbum dicendi: „Jste dlouho v Praze?“ přerušil hostitel mlčení. Autor se při vymezování sloves pravení opírá o práci ✍Danešovu (1973), ale např. i o klasifikaci ↗performativních sloves u Austina a Searla. Chápe verba dicendi jako nositele metajazykové funkce a rozlišuje verba dicendi centrální (říkat, mluvit, hovořit) a periferní (např. divit se, oddechnout si, přikyvovat, vzpomenout si; některá slovesa patří do této kategorie jen jedním ze svých okrajových významů).

Při reprodukci cizí/vlastní řeči/myšlení v mluveném projevu bývají u.v. rozmístěny náhodně, chaoticky, n. jsou elidovány či potlačeny na minimum (jde pouze o jejich zautomatizované náznaky, jakási pseudouvození: a von …). Funkci signálu reprodukce řeči tu samozřejmě mohou splnit i prostředky parajazykové (pauza, intonace, barva hlasu aj.). Reprodukce cizí/vlastní řeči/myšlení vykazuje v mluveném projevu určité tendence a slabé pravidelnosti, týkající se distribuce u.v. Při reprodukci dialogu mluvčí obvykle své vlastní repliky předznamenává u.v. s verbem dicendi (nejčastěji ve zpřítomňujícím prézentu: já řikám, já povidám), zatímco u replik partnera u.v. buď (a) úplně chybí, n. (b) má podobu zkratkovitých náznaků, sloveso je elidováno (a von; von prej; resp. pouze prej), n. (c) obsahuje určité sloveso v čase minulém: von prej co budeme mít k vobědu / řikám no tak co chceš / a von já nevim / pak řikal tak prej třeba guláš. Částice prý / prej / pré se tu uplatňuje dvěma základními způsoby: (a) u.v. je reprezentována pouze osobním zájmenem (případně substantivem označujícím mluvčího), sloveso mluvení je elidováno, prej je součástí reprodukce v „diktum“; (b) prej je naopak součástí u.v., resp. ji samo zastupuje, supluje funkci verba dicendi. Srov. rozdíl a von / abych prej jel hned – a von prej / abych jel hned; viz ✍Hoffmannová (1999), ✍Hoffmannová & Kolářová (2008).