Velmi obecně řečeno, spoluexistence více jazyků. M. bývá často probírán v souvislosti s ↗bilingvismem, který lze analogicky vymezit jako spoluexistenci dvou jaz. V současné sociolingvistice a (jazykové) politice je patrná obecná tendence mluvit o „multilingvismu“ místo o „bilingvismu“. Souvisí to s uvědoměním si toho, že užívání n. znalost více jazyků než pouze jednoho či dvou je v současném světě spíše pravidlem než výjimkou. Souvisí to také s ↗jazykovou politikou Evropské unie v oblasti vyučování jazyků známou pod heslem „mateřský jazyk plus dva další“ (jinak řečeno, každý obyvatel EU by měl vedle svého ↗mateřského jazyka umět alespoň dva další jazyky).

M. může být chápán různě, např. podle toho, zda jde o spoluexistenci více jazyků v jejich praktickém užívánín. z hlediska schopností člověka n. zda jde o spoluexistenci více jazyků u jedincen. na úrovni celé společnosti. M. z hlediska praktického užívání jazyka znamená, že jedinec n. společnost užívají pro každodenní účely více jazyků. Jedinec může komunikovat ve více jazycích různými způsoby – užívá je buď „aktivně“, tj. mluví jimi, popř. píše (v tomto případě jde o produkční m.), n. některé užívá jen „pasivně“, tj. pouze v nich čte n. poslouchá, ale nemluví ani nepíše jimi (receptivní m.). Receptivní m. bývá poměrně rozšířeným jevem u těch jazyků, které jsou si podobné. To je i případ češtiny a slovenštiny: česky a slovensky mluvící osoby spolu obvykle komunikují tak, že každý sice mluví jen svým jazykem, ale víceméně dobře rozumí tomu druhému. Receptivní m. je velmi rozšířený také ve Skandinávii u mluvčích dánštiny, norštiny a švédštiny; v menší míře funguje i u češtiny a polštiny a u některých dalších jazyků (viz ↗semikomunikace).

Za m. se někdy nepovažuje přímo praktické užívání více jazyků, ale i pouhá schopnost je běžně užívat (přičemž tato schopnost nemusí být po jistou dobu uplatňována). Mnohojazyčný člověk umí své jazyky užívat do různé míry. Ve výrazně jednojazyčných společnostech (tj. ve společnostech, v nichž má pouze jeden jazyk mimořádně silné postavení) je někdy rozšířena představa, že mnohojazyční lidé mají schopnost užívat své jazyky stejně. To však není obvyklé. Situace, v nichž m. vzniká, se totiž vyznačují tím, že jednotliví lidé užívají své jazyky různě: jeden jazyk užívají pro jedny účely, např. ve škole či v zaměstnání, druhý jazyk pro druhé účely, např. doma a v kruhu přátel. Z toho plyne, že se mnohojazyčný člověk umí vyjadřovat ve svých různých jazycích různě, tedy o některých věcech se mu lépe komunikuje v jednom jazyce, o jiných lépe ve druhém atd. Tato funkční rozrůzněnost znalostí jednotlivých jazyků je okolnost, kterou je třeba brát v úvahu při školním vzdělávání mnohojazyčných (multilingvních) dětí, které vyžadují jiný typ jazykové výuky než děti jednojazyčné (monolingvní), mluvící ve všech situacích stejným jazykem.

Pokud jde o chápání m. nikoli jako záležitosti jedinců, ale celých společností, můžeme společnosti podobně jako jedince rozdělit na jednojazyčné a mnohojazyčné. Mnohojazyčné společnosti se nemusejí vždy skládat z mnohojazyčných jedinců, ale i z osob jednojazyčných. Například jižní Slovensko je dvojjazyčnou maďarsko‑slovenskou oblastí, avšak žijí v něm také osoby, které užívají pouze slovenštinu, a osoby, které užívají pouze maďarštinu. Platí to i naopak o společnostech jednojazyčných – i v nich žijí mnohojazyčné osoby.

V jednojazyčných společnostech nebývá m. příliš rozvíjen. Mnohojazyční lidé – obvykle imigranti a příslušníci národnostních menšin – proto představují pro takové společnosti velký potenciál. Mohou totiž na rozdíl od jednojazyčné majority komunikovat na velmi dobré úrovni s více lidmi a číst ve více jazycích. Mají tedy širší komunikační záběr, který přesahuje hranice dané společnosti. Z jejich jazykových znalostí může těžit celá společnost, např. v oblasti ekonomiky, kultury a mezinárodních vztahů.

Výzkum m. je podporován Evropskou unií, neboť určitá úroveň m. jejích obyvatel a států je předpokladem jejího dobrého fungování. Výzkum m. v Evropě se rozvíjel zejména v souvislosti s výzkumem jaz. chování národnostních menšin (viz ↗menšinový jazyk); hodně pozornosti se věnovalo m. v institucích EU. V poslední době je m. zkoumán zejm. ve zdravotnictví, na univerzitách a v nadnárodních firmách.

V Česku, resp. č. zemích, se tradičně značná pozornost věnovala spoluexistenci češtiny a němčiny (✍Nekula, 2001) a češtiny a slovenštiny (✍Nábělková, 2008); nověji se zkoumá management mnohojazyčnosti, zejména v souvislosti s analýzou jaz. chování menšin (✍Neustupný & Nekvapil, 2003) a jaz. chování nadnárodních společností (✍Nekvapil & Nekula, 2006; ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2013). K m. jako specifické výzvě pro ↗jazykovou politiku v Česku viz ✍Sloboda (2010).