Existence plurality jazyků v lidském světě se projevuje v jazykovém chování jedince, v sociální komunikaci a ve výstavbě textů. V.t., tj. fakt, že si lidé osvojují a v komunikaci užívají různé jaz., představuje komplexní fenomén, který se uplatňuje v mnoha oblastech. Lidé jsou často schopni – byť většinou s různou mírou zvládnutí – naučit se více jazyků (viz ↗bilingvismus) a vytvářejí texty v jaz. osvojených sekundárně (naučených); viz ↗osvojování druhého jazyka. Výrazně to platí pro vědecké texty (zvláště v současnosti publikace v angl.), ale také pro texty umělecké; např. v tvorbě M. Kundery n. V. Linhartové byla č. vystřídána francouzštinou, O. Filip či L. Moníková publikovali svá díla v něm. (✍Forster, 1974; ✍Kremnitz, 2004; ✍Richterová, 2004). V komunikaci dochází ke kontaktu nositelů různých jaz. a její účastníci někdy přecházejí z jednoho jaz. do jiného (↗střídání kódu). Charakteristické je to zvláště pro oblasti s jaz. smíšeným obyvatelstvem (viz např. ✍Bogoczová, 2000; ✍Lanstyák, 2000) a pro současná multikulturní a multijazyková společenství či organizace a firmy. V některých komunitách navíc získávají určité jazyky pozici prostředku pro specifické jazykové domény či funkční oblasti (jaz. úředního styku, odborná komunikace, náboženství, společenské konverzace), na druhé straně se ve funkci ↗lingua franca prosazují jaz. s nadnárodní platností (dříve uplatnění lat., v současnosti angl.).

Různé aspekty vícejazyčnosti lidského světa se promítají do struktury textů a podílejí se na utváření jejich smyslu; možnost kombinovat a propojovat elementy několika jaz. přitom patří k podstatným charakteristikám textu (✍Coseriu, 1994:50). Jako standardní součást vědeckých textů vystupují cizojaz. abstrakty a résumé, obvyklé je také uvádění dokladů a citátů v původních jaz. V minulosti se ve vědeckých textech někdy objevovaly pasáže v lat., jaz. vzdělanosti, jako projev tzv. kulturní vícejazyčnosti, nazývané též kulturní diglosie (např. Gramatika česká J. Blahoslava (1571); k tomu ✍Čejka, 1998). Zvláště na přelomu 19. a 20. stol. byla lat. v lékařských, zejména sexuologických, pracích využívána jako jaz., který měl výklady učinit nepřístupnými pro laiky. Nápadně proniká vícejazyčnost do textů reklamních, kde zvýrazňuje mezinárodnost nabídky produktů, spojuje propagované zboží s prestiží použitých jazyků v příslušné oblasti a stává se zdrojem hry se slovy, která se snaží zaujmout recipienty (✍Čmejrková, 2000:79–87).

Nejvíce a s největší mnohotvárností se ale vícejazyčnost prosazuje v umělecké literatuře (✍Schmitz‑Emans(ová), 1997:49–105; ✍Schmeling & Schmitz‑Emans(ová) (eds.), 2002; ✍Mareš, 2003; ✍Schmitz‑Emans(ová) (ed.), 2004; ✍Mareš, 2012 aj.). Je to dáno jednak faktem, že literatura rozsáhle modeluje a znázorňuje lidskou verbální aktivitu (↗formy podání řeči), jednak tím, že v souvislosti s dominancí estetické funkce obrací pozornost na výrazové i významové možnosti jaz. V.t. se vyskytovala už ve starověké literatuře, ve středověku a raném novověku se pak rozšířila především v podobě tzv. makaronismu (viz ↗makaronština), jenž byl primárně podmíněn napětím mezi lat. a rozvíjejícími se národními jaz. (✍Skwarczyńska, 1937; ✍Ristow, 1965). Už z 10. stol. jsou doloženy verše, v nichž se střídají různojaz. úseky (slova, verše), v č. prostředí je tato podoba básní spjata se žákovskou poezií 14. stol.:

Qui suevimus sepe radi, / jedli bychom často rádi / sed ubi cibaria?

‘My, kteří jsme zvyklí třít bídu, / […] / ale kde je něco k jídlu?’

V užším chápání je makaronismus charakterizován sloučením lexikálních prostředků jednoho, zpravidla domácího, jaz. a gramatických prostředků jiného jaz. (nejčastěji lat.). Tato forma básnictví, především komického a satirického rázu, se rozvinula v 15. a 16. stol. v Itálii (Mazzam, Falchette, reponas „skloň svůj kyj, Falchetto“; T. Folengo, 1521) a poté i v dalších zemích. V pozdější době se makaronismus využíval zvláště k zesměšnění pseudovzdělanosti a povýšenosti (J. B. Molière), ale byl také pěstován jako učenecká zábava. K satirickému efektu využil makaronské střetnutí mezi jaz. Jezovitský marš v Havlíčkově Křtu svatého Vladimíra (vyd. 1877):

Te rogamus, audi nos – / ten Vladimír, to je kos! / Gloria in excelsis Deo – / držme my se jeho.

Ve starším období bylo střídání jaz. v literárním textu určováno hlavně konvencemi spjatými s jeho žánrem, tématem a funkcí; stávalo se také dokladem autorovy jaz. a tvůrčí virtuozity. Proces utváření novodobých národů a zdůraznění jaz. jako národního atributu vedl ke zdůraznění hierarchie mezi bázovým jaz. textu a jinými, včleněnými jazyky. Do popředí vystoupil hodnotový protiklad mezi vlastním („naším“) a cizím; ✍Moser (1996) označuje jaz. prvky, jež do textu vnášejí rys cizosti, jako ↗xenismy. Jaz. cizost vystupuje jako signál jinakosti, může však také podněcovat k setkání s odlišností a pluralitou jako obohacujícím činitelem (✍Schmitz‑Emans(ová), 1997:103). Zároveň se mezi jazyky v literárním textu profilují opozice jako srozumitelnost – nesrozumitelnost, oficiálnost – neoficiálnost, prestižnost – neprestižnost, vznešenost – obyčejnost, stálost – módnost, sakrálnost – profánnost apod.

Vícejazyčnost se v literárních textech vztahuje k různým ↗subjektům textu. Postavám bývá přisuzováno vyjadřování v cizím jaz., pro jehož reprezentaci bylo vyvinuto několik postupů: prezence v.t. (formulace je uvedena v příslušném cizím jaz.), evokace v.t. (do promluv se vkládají jednotlivé výrazy a obraty, např. pozdravy a společenské fráze, které vyvolávají představu daného jaz.: Bez disciplíny, mein Lieber, by naše armády nikdy nedosáhly takových úspěchů na frontách), signalizace v.t. (o jaz. informuje metařečový údaj, nejčastěji umístěný v rámcové větě: odvětil francouzsky), eliminace v.t. (chybí expl. poukaz, je ale zřejmé, že ve znázorněné komunikační situaci postava používá cizí jaz.). Subjekt vypravěče (podavatele) získává pozici instance, která rozhoduje o jaz. podobě literárního textu; podle ✍Uspenského (2008:65) působí ve vztahu k uplatňování různých jaz. ve vyjadřování postav buď jako pozorovatel (registrátor), n. jako redaktor, který řeč postav zpracovává. Vypravěč ale také často přejímá cizojaz. prvky z řeči postav do svého projevu a sahá k těmto prvkům i bez vazby na postavy (např. cizojaz. citáty a sentence). Subjekt adresáta je z hlediska v.t. diferencován podle toho, zda se u něho předpokládá, či nepředpokládá znalost cizích jaz. v textu. Pro případy, kdy adresát vystupuje jako subjekt, který jaz. zahrnuté do textu neovládá a současně by měl porozumět cizojaz. pasážím, byly vyvinuty různé postupy sloužící ke zpřístupnění jejich významu, např. paralelně uváděný vnitrotextový překlad (Eine Schriftstellerin. Spisovatelka) n. shrnutí obsahu promluvy v myšlenkách postavy.

Mnohosti podob v.t. v literatuře odpovídá široká škála jejích funkcí. Ve vztahu k textovým subjektům často získává funkci národnostně zařazovací a individuálně n. skupinově charakterizační. Dále přispívá k budování obrazu specifiky národního a kulturního prostředí (funkce atmosférotvorná) a spoluutváří strukturu hodnot reprezentovaných textem (funkce hodnotová). Může mít také funkci utajovací (znemožňuje či omezuje přístup k určité informaci), komikotvornou a herní (např. komolení jaz., neporozumění a jeho důsledky), výrazovou (zaměření na formální kvality cizojaz. prostředků), kreativní (představení a průzkum možností jaz.) či obecně kult. (vřazení textu do kulturní tradice).

V č. literatuře existuje mnoho textů, jejichž struktura a smysl jsou v.t. zásadně determinovány, např. Fidlovačka J. K. Tyla, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války J. Haška, Příběh inženýra lidských duší J. Škvoreckého n. Sestra J. Topola.