Výrazová dichotomie // Dichotomie formy je vztah (podíl) mezi užitím spisovných a nespisovných výrazových prostředků ↗národního jazyka v textech. Termíny spisovný a nespisovný jsou v tomto vztahu antonymy a vztah mezi nimi je kontrární, tj. mezi krajními body existuje reálně množství situací, kde se jazykové prostředky mísí a výsledek není totožný s jedním z pólů, ale je mu jen více n. méně blízký. Existence dané dichotomie vede k hledání odpovědi na otázku, co o užití jazykových prostředků konkrétního komunikátu mezi krajními body rozhoduje. To je vyjádřeno termínem vyjadřovací dichotomie // funkční dichotomie; míní se jimi soubor dichotomických vztahů odpovídající v podstatě soustavě ↗objektivních stylotvorných faktorů, pojatých ovšem dynamicky, kde jsou sice zaznamenatelné krajní póly, ale vždy existují také nejrůznější mezistupně. Tento princip vytkl ✍Chloupek (1980), ✍Chloupek (1986), když spojil vztah dichotomie spisovnosti a nespisovnosti s dichotomií psanosti (spisovný jazyk se zrodil v psaných textech) a mluvenosti a dichotomií vyjadřování veřejného až oficiózního a soukromého. V návaznosti na to (naposledy ✍Chloupek, 2003) obrací pozornost na dichotomii vyjádření modelového n. nemodelového, přičemž model chápe jako stylovou normu určitého okruhu textů; modelovost limituje volnost v užití výrazových prostředků, zatímco nemodelovost ji umožňuje v plné míře, tedy včetně jakkoli výrazné nespisovnosti; tento vztah předpokládá existenci stylových norem (většinou nepsaných a existujících spíše ve formě tendencí) a míru závaznosti jejich uplatnění. V návaznosti na to můžeme počítat také s dichotomií vyjádření monologického a dialogického, připraveného a spontánního, vyjádření s přímým a nepřímým kontaktem s příjemcem, situačně nezakotveného a zakotveného, racionálního a emocionálního nebo dichotomii nesociativnosti a sociativnosti ve vztahu k příjemci; soubor takto pojatých vztahů samozřejmě není uzavřený. Platí přitom, že první z dvojice souvztažných pojmů směřuje ke spisovnosti, druhý naopak k nespisovnosti. Dichotomický vztah, který v sobě už ze své podstaty zahrnuje i mezistupně, lze dobře ukázat u vztahu psanost a mluvenost: pečlivě předčítaný text, memorovaný, předem napsaný a čtený jen částečně, text promluvený podle poznámek, mluvený text využívající hotových frází, skutečně živý projev; podobně jsou i různé stupně intimnosti, připravenosti atd. Zdánlivě jde v tomto pojetí jen o opakování již známých n. intuitivně vnímaných věcí, ve skutečnosti však shledáváme, že u konkrétních textů je možná kombinace jednotlivých pozic ve vyjadřovacích dichotomiích (např. připravený intimní text – třeba žádost o ruku; spontánní veřejný text – např. vystoupení v živé diskusi v parlamentu; text s nepřímým kontaktem, ale situačně zakotvený, pokud produktor nebere v úvahu možnou situaci příjmu sdělení atd.) i různě uplatněný vztah mezi krajními body v nich (text formou psaný, ale výrazně sociativní a emocionální – např. replika v chatu), event. i jeho proměny v rámci jednoho komunikátu (začátek textu je oficiózní, ale postupně dochází k zintimnění, což má za následek i růst podílu prvků mimo spisovný jazyk).

Soubor dichotomií lze vztáhnout i na charakteristiku tradičních ↗funkčních stylů: stylizace odborného textu nepochybně tenduje k levému pólu (ve výrazu k přísné spisovnosti), sdělení prostěsdělovací k pravému (ve výrazu k nespisovnosti). Zajímavé je s využitím těchto vztahů postavení publicistického sdělování, které je sice veřejné, připravené atd., ale vzhledem k persvazivní funkci využívá prostředků stylizované intimnosti, kontaktové prostředky atd. Pro umělecké texty je pak typické to, že zobrazuje oba póly dichotomií podle záměru autora. Další dnes uváděné funkční styly (rétorický a žurnalistický/publicistický) jsou z tohoto hlediska smíšené.

Dichotomické vztahy lze velmi vhodně využít při popisu textu a jeho stylu: jednotlivé jazykové a textové prvky jsou ve výsledku signálem toho, jak má příjemce sdělení chápat: např. uvolněnost větné stavby a množství větných ekvivalentů signalizuje, že text byl málo připravený, je součástí dialogu, předpokládá situační zakotvenost atd. Jediný prvek přitom může být prostředkem realizace více dichotomických vztahů, např. nepropracovanost celkové stavby textu svědčí jak pro spontánnost, tak pro nemodelovost n. emocionalitu. Tento přístup uplatnili pak autoři kapitol o jednotlivých funkčních stylech v cyklu stylistik (✍Chloupek a kol., 1991; ✍Čechová & Chloupek a kol., 1997; ✍Čechová & Chloupek ad., 2003; ✍Čechová & Krčmová ad., 2008) a osvědčil se i při konkrétních analýzách.