Výklad vývoje českých stálých ↗klitik je ztížen faktem, že jde o slovní formy funkčně značně heterogenní, které se v stálá klitika mnohdy proměnily až během historického vývoje č.; klasifikaci stálých a nestálých klitik v nč. viz ↗klitikon, o možnostech a mezích zkoumání klitičnosti ve starších vývojových fázích viz ✍Kosek (2011:44‒45). Viz též ↗enklitické částice. Vývoj k. je možno klasifikovat na základě dvou kritérií: (A) původu a (B) funkce.

(A) Z hlediska původu lze česká k. dělit následovně: (a) K. zděděná z psl.: diskurzivní částice ž (že), ť (ti/tě), determinátor neurčitosti si (s), dativní formy osobních zájmen mi, ti a reflexiva si (existence formy si ve stč. je ovšem sporná). (b) Slovní formy, jejichž klitičnost se konstituovala až během historického vývoje č., tj. výrazy, které měly ve stč. status k. nestálých: částice li (l), formy ↗auxiliáru préterita a kondicionálu, pronominální jednoslabičné tvary mající své „dlouhé“ (přízvučné) protějšky: sě (‒ sebe), tě (‒ tebe), ho (‒ jeho), mu (‒ jemu). Volně by bylo možno do kategorie (b) řadit také diskurzivní částice pak, však a determinátor neurčitosti koli, nicméně jejich status stálých k. je ve vývoji č. sporný. Podobně by za kandidáty skupiny (b) mohly být chápány pronominální neslabičné formy, které ovlivnil zánik lichého ↗jeru: (⁺čь >) ‑č, (⁺jь >) ‑ň, (⁺tъ >) ‑t, (⁺sь >) ‑s. U těchto neslabičných forem sice není pochyb o tom, že nemohly být nositeli slovního přízvuku, avšak na rozdíl od ostatních klitických forem v kategorii (a) a (b) se jejich distribuce vyznačovala podstatným omezením: vyskytovaly se jen v předložkové skupině, a to zpravidla bez dalšího doplnění: na‑č, po‑č, pro‑č, ve‑č, v‑ni‑ve‑č, za‑č; na‑ň, přede‑ň, skrze‑ň, pro‑ň, ve‑ň (t a s zůstaly zachovány ve stč. adverbializovaných formách ve‑t‑čas ‘včas’, dne‑s / den‑s, leto‑s, večero‑s ‘tento večer’). Řada takových spojení byla frazeologizována a během vývoje č. zanikla, jen některé z nich se dochovaly do nč., a to jako prostředky knižního jazyka (o‑č, za‑č), popř. jako elementy vnitřní struktury některých nč. adverbií (pro‑č).

U slovních forem náležejících do skupiny (b) můžeme během historického vývoje č. pozorovat postupnou ztrátu projevů původní neklitičnosti, tj. proměny nestálých k.v k. stálá. Pozůstatky původní přízvučnosti jednoslabičného li se snad zjevují v několika starobylých (a nepříliš průkazných) stč. případech, v nichž je li umístěno do iniciální klauzální pozice, jak ilustruje následující doklad :

Podobně se mohly ve stč. na začátku klauze příležitostně objevovat také formy auxiliáru préterita, které se (ne příliš často) stávaly opěrným slovem enklitických částic ť, li (2) anebo se kombinovaly s prefixem negace (3):

Auxiliár kondicionálu se objevoval v iniciální pozici tehdy, jestliže nabýval další gramatické funkce: (a) subjunktoru (viz ↗spojka) kompletivních a adjunkčních klauzí typu jě sě s pláčem prositi, by mu to bóh odpustil ‘aby mu to bůh odpustil’ DalL (✍Bauer, 1960:175), (b) výrazu uvozujícího stč. zvolací věty (auxiliár pak často následoval po citoslovci ó): by mi to kto ráčil pověděti DalV ‘kéž by mi to ráčil někdo povědět!’ (✍NMV, 1976:137); více viz ↗kondicionál ve starší češtině. Pronominální formy sě, tě uchovávaly po dlouhou dobu některé vlastnosti, které jsou typické pro přízvučná slova: ve stč. bývaly umístěny v iniciální pozici klauze n. se stávaly součástí předložkové fráze (mezi sě, mimo sě, na sě, pro sě, přěd sě, v sě, pod sě…). Některé z těchto případů se ve frazeologizované formě dochovaly do současné č.: Tě boha chválíme, nemohl se na tě vynadívat; v některých případech se tyto frazeologizované kontexty staly objektem ↗gramatikalizace: přěd sě > před‑se > přece.

(B) Podle funkce ve stč. a střední č. lze k. dělit následovně: (a) Větná/klauzální/operátorová k.: ž(e), ť (ti/tě), si (s), li (l). Tato k. se klitizovala jako enklitika. (b) Slovní/verbální k., mezi něž patří pronominální formy a tvary auxiliáru préterita a kondicionálu ‒ směr klitizace těchto klitik byl a je v č. nerozlišený: i když se prototypicky chovají jako enklitika, za jistých okolností mohou proklitizovat (viz ↗klitikon).

K. typu (A–a) se zpravidla objevovala v postiniciální pozici, tj. v pozici C 2 (viz ↗klitikon). Některá z těchto stč. k. se vyznačovala distribučními omezeními, nejspíše vyvolanými faktem, že se stávala objektem n. prostředkem gramatikalizace: ž(e) již ve stč. tíhlo k formám imperativu (buď ‒ budi‑ž; viz ↗imperativ ve starší češtině), k spojovacím výrazům, zejména subjunktorům (jeho ‒ jeho‑ž, kdy ‒ kdy‑ž) n. k tvarům identifikačních zájmen (tý‑ž). Již ve stč. lze sledovat proces, v němž se ž stávalo pevnou součástí některých spojek či relativ (jen‑ž, kdy‑ž). Podobně se již ve stč. stal determinátor neurčitosti si (s) součástí neurčitých zájmen. Naproti tomu částice ť a li si po velkou část vývoje č. uchovávaly značnou distribuční autonomnost, což nejspíše souviselo s jejich autonomností funkční: ť bylo silně asociováno s ↗aktuálním členěním větným, neboť se jeho opěrným slovem stával fokus (réma) či kontrast (✍Toman, 2010; ✍Kosek, 2011), li signalizovalo ilokuční potenciál věty (její otázkový status) a v této funkci se pak proměnilo v kompletivní a podmínkový subjunktor. Obě enklitika se zpravidla vyskytovala v postiniciální (C 2) pozici, která byla definována prozodicky: následovala vždy první slovo, i když to mělo znamenat rozštěpení rozvité iniciální fráze (tzv. pozice 2 W, viz také níže), jak ukazují (4) a (5):

Ačkoli se tato klitika prototypicky vyskytovala v pozici postiniciální, ve stč. textech se příležitostně nacházela také v mediální pozici, jak ilustruje (6); viz také ✍Kosek (2011):

Teprve v období střední č. byl zahájen proces jejich zřetelného ústupu: ť se proměnilo v archaický jazykový prostředek, jehož frekvenci v moderní č. nepovzbudily ani obrozenské pokusy o oživení, li se stalo knižním prostředkem, který se distribučně váže k formám určitého slovesa (✍Nekula, 2010; ✍Kosek, 2011).

Pro výklad vývoje slovosledu k. typu (B–b) je kromě pozice k. v klauzi také důležité zohlednit jeho pozici vůči výrazu, se kterým k. tvoří analytický tvar n. který je k. syntakticky nadřazen (tj. který je nejen rytmickým, ale také syntaktickým hostitelem k., srov. ↗klitikon; z instrumentálních důvodů je zde tento výraz nazýván regent klitika; viz ✍Toman, 2000): v případě auxiliárních klitik jde o participiální formu, v případě pronominálních klitik o slovesný tvar, verbální substantivum či adjektivum.

Vývoj slovosledu slovních klitik je pak možno vyložit jako soupeření tří slovosledných konstelací:

(i) K. je umístěno v postiniciální (C 2) pozici, viz (7) a (8):

Z citovaných dokladů je patrné, že ve stč. nebylo pojetí postiniciální pozice ustáleno: oscilovalo mezi striktně fonologickým umísťováním k. za první přízvučné slovo do pozice W 2 (7) a za první frázi klauze do tzv. pozice D 2 (8); srov. ✍Halpern (1995). Tato konkurence je známá i z jiných slovanských jaz. (chorvatštiny a srbštiny), nicméně je možné, že její výskyt v č. textech podporovala lat., v níž se běžně užívalo interpozic (jako prostředku rétorických figur zahrnutých pod souborný termín ↗hyperbaton). Nicméně i tyto případy byly nejspíš motivovány faktory fonologické povahy, např. mohly být ovlivněny fonologickou váhou k.: redukovaná forma 2. os. sg. s se v textech ↗barokní češtiny vyskytuje pouze v pozici W 2 (✍Kosek, 2011):

Ve stč. i středněčeských textech se zřídka objevují doklady jako (10) a (11), v nichž se slovní k. nacházejí bezprostředně po konjunktorech a, ale, i (✍HiMČ III, 1956:150; ✍Kosek, 2011); termín konjunktor viz ↗koordinační spojka. Podle dosavadních znalostí se zdá, že tato slovosledná konstelace byla možná jen u výrazů, které se v k. stálá proměnily až ve stč. období (✍Prejzová, 2011; ✍Prejzová, 2013). Je tedy otázka, zdali pozici těchto k. po konjunktorech hodnotit jako symptom změny slovosledu k., anebo spíše jako symptom proměny k. nestálých v k. stálá:

(ii) Pozice k. v bezprostřední blízkosti svého regenta, tj. v pozici kontaktní / VA pozici, je vývojovým konkurentem pozice postiniciální. V některých slovanských jaz. představuje základní slovosledný model klitik (✍Franks & King(ová), 2000). Ve stč. a střední č. se lze setkat jak s případy postpozice, viz (12)–(15), tak také antepozice, viz (16)–(18); doklady (12), (14) a (17) pocházejí ze stč., (13), (16) a (18) ze střední č.:

Jednotlivé typy kontaktní (VA) pozice souvisí zejména s tím, v jaké klauzální pozici se nachází regent k.: (a) Postpozice se uplatňuje především tehdy, nachází-li se regent k. uprostřed klauze, tj. v mediální pozici, viz (12), (13). (b) Naproti tomu antepozice se uplatňuje zpravidla tehdy, nachází-li regent k. na konci klauze, tj. ve finální pozici, viz (17), (18). Dosavadní znalosti naznačují, že ke kontaktnímu (VA) slovosledu inklinují ve vývoji č. více jen některá k.: zejména reflexivní zájmeno se a formy auxiliáru préterita (✍Kosek, 2011).

Případy kontaktní pozice jsou výsledkem kooperace gramatických a rytmických faktorů: k. je umístěno v bezprostřední blízkosti svého regenta, avšak tak, aby obsazovalo pozici definovanou převážně fonologicky. To ukazují doklady  a  z textů č. střední doby, ve kterých k. následuje po slově umístěném za pauzou, kterou v originále signalizuje čárka (o pauzovém principu interpunkce viz ↗bratrský pravopis). Fonologicky je patrně také řízena antepozice k. před regentem umístěným ve finální pozici: v této prefinální pozici k. totiž předchází slovu nacházejícímu se před pauzou, což lze demonstrovat na příkladu klauze Generál… jej (místa), ačkoli nepřítel velmi udatně se bránil, se zmocnil z dokladu (18). Zdá se, že pauza na konci klauze byla natolik zásadní bariérou postavení k., že mohla způsobit proklitizaci klitika. Možnou proklitičnost ukazuje úsek se zmocnil v (18), kde reflexivum se následuje po interponované klauzi ačkoli nepřítel velmi udatně se bránil oddělené od se čárkou (jak již bylo řečeno, signálem pauzy). Ve starších č. textech je řídce doložená také finální pozice k., tj. postpozice klitika za jeho regentem na konci klauze. Tyto případy, viz (14), (15), lze chápat jako porušení prefinální pozice motivované faktory stylové povahy ‒ jsou prostředkem slavnostního stylu (✍Kosek, 2011).

Většinu citovaných stč. a středněčeských dokladů kontaktní pozice (zde (12)–(17)) lze interpretovat jako případy tzv. clitic third. Podle tohoto pravidla klitizuje klitikon až za druhý klauzální ↗konstituent, jestliže rozměr prvního konstituentu způsobuje mezi prvním a druhým konstituentem pauzu (srov. ✍Franks & King(ová), 2000:229). Tak by bylo možno vyložit i nepříliš časté případy mediální antepozice k. demonstrované v (16): podle pravidla clitic third se k. klitizuje jako enklitikon, které nemůže stát po pauze nacházející se po první frázi a tyto šaty (pauza je opět indikována čárkou), a proto se jeho prozodickou oporou stalo slovo více (o tomto pravidle viz oddíl (iii)). Některé stč. doklady kontaktní pozice však principem clitic third vysvětlit nelze, buď proto, že se klitikon může výjimečně objevit za třetím nebo čtvrtým konstituentem, anebo proto, že rozměr prvního konstituentu je tak krátký, že není důvod ke klitizaci na třetím místě. Clitic third ve starší č. je tedy nutno chápat spíše jako tendenci než jako pravidlo.

(iii) Za určitých okolností se klitikon může ocitnout uprostřed klauze bez kontaktu se svým regentem, viz stč. (19)–(20) a (21) ze střední č. Tato pozice je dobře známá z nč. (viz ↗klitikon; k tomu také ✍Ertl, 1924; ✍Franks & King(ová), 2000:114‒117), ve starší č. se však objevuje sporadicky. Tato izolovaná mediální pozice klitika patrně koresponduje s ↗aktuálním členěním větným (✍Franks & King(ová), 2000:112‒114; ✍Kosek, 2011; viz ↗klitikon). Klitikon má v této pozici nejspíš status enklitický, tj. umísťuje se za první přízvučný výraz promluvového úseku (srov. ↗členění souvislé řeči) ‒ velká část takových stč. a středněčeských dokladů by opět mohla být interpretována jako případ tzv. ↗clitic third.

Všechny slovosledné konstelace (i)‒(iii) se vyskytují ve stč. a střední č., nicméně liší se svou frekvencí. Jak již bylo řečeno, slovosledný model typu (iii) má okrajový charakter. Pozice postiniciální a kontaktní se vedle sebe běžně vyskytují po celé období vývoje č., a lze tudíž předpokládat, že jejich konkurence byla jedním ze zásadních vývojových procesů č. Ve stč. je zvlášť patrné soupeření postiniciální a mediální postverbální pozice. Jak napovídá stav ve stsl. a ostatních slovanských jazycích, byly oba slovosledné modely zastoupeny již v psl. a v každém současném slovanském jazyce dospěly k poněkud odlišným výsledkům (✍Ertl, 1924:266–267; ✍Večerka, 1989:47; ✍Pancheva, 2005; ✍Avgustinova & Oliva, 1997:26; ✍Toman, 2004:74; ✍Kosek, 2011:315‒317; ✍Migdalski, 2013). Podle dosavadních poznatků se zdá, že těmto dvěma pozicím začala v jazyce některých žánrů střední č. velmi silně konkurovat pozice prefinální (✍Kosek, 2011). Podle ✍Grepla (1959) se konkurence prefinální antepozice a mediální postpozice objevuje ještě v jazyce starší tvorby J. K. Tyla, nicméně v jeho mladší tvorbě je prefinální antepozice nahrazována pozicí postiniciální, kdežto mediální postpozice se nadále zachovává. Jak již bylo řečeno, mediální postpozice je definitivně nahrazena postiniciální pozicí až v č. 20. stol. ✍Jelínek (1957:154) dokládá ojedinělé případy pozice W 2 ještě v ↗obrozenské č.: je tedy nutno předpokládat, že pojetí postiniciální (C 2) pozice jako D 2 pozice se ve spis. č. definitivně ustálilo až v průběhu 19. stol.

Někteří autoři se domnívají, že vítězství postiniciální (C 2) pozice nad pozicí kontaktní (VA) souvisí v č. se zánikem jednoduchých minulých časů ↗aoristu sigmatického, ↗aoristu asigmatického a ↗imperfekta (viz ✍Migdalski, 2013:151). Proti této hypotéze hovoří dva fakty: (a) postiniciální pozice je základní pozicí již ve 14. stol., tj. v době, kdy jednoduché minulé časy byly ještě součástí stč., (b) pozice kontaktní je konkurentem postiniciální pozice až do konce 19. stol., tj. ještě dlouho po okamžiku, kdy jednoduché minulé časy v č. přestaly existovat.

Zcela specifický je slovosled pronominálních k., jejichž regentem jsou infinitiv, přechodník, (verbální) adjektivum a (verbální) substantivum. S výjimkou ↗šplhání klitik, které ukazuje (22), nemohou tato k. opustit hranice fráze svého regenta (✍Franks & King(ová), 2000:241‒247). Pokud se regent k. nenachází v iniciální n. postiniciální pozici klauze, kladou se taková k. (✍Toman, 2000) do nekanonických pozic (viz ↗klitikon). Tato oblast vývoje českých k. patří mezi nejméně probádanou, nicméně podle dosavadních znalostí lze konstatovat, že slovosled k. zde podobně jako v předchozích případech osciloval mezi dvěma modely; pro střední č. viz ✍Kosek (2011:257‒267) a v poněkud odlišné interpretaci také ✍Lešnerová (2002:325): (a) k. v bezprostředním kontaktu se svým regentem, a to jak v antepozici (23), tak postpozici (24), (b) k. izolováno od svého regenta, v těchto případech tíhne k. v rámci fráze svého regenta k postiniciální pozici, která může mít podobu W 2 (25), n. D 2 pozice, viz (26) z střední č.:

Jestliže se v klauzi vyskytovalo více k., tvořila ve stč. zpravidla tzv. ↗klitický trs; viz ↗klitikon; srov. (13)–(15), (23) a (27), (28):

Pořadí jednotlivých k. je zde převážně gramatikalizováno, a to v následujícím pořadí: li + ž + ť + auxiliár préterita/kondicionálu + zájmenný dativ + reflexivní zájmena se / ^?si + ostatní zájmenné formy. V rámci klitického trsu kolísala pozice determinátorů neurčitosti koli(v(ěk)) a diskurzivních částic pak, tedy, však; viz kontrast (28) × (29):

Jak je z předchozího výkladu zřejmé, stč. k. skupina se od nč. lišila v posloupnosti některých prvků: (a) pořadí zájmenného dativu a akuzativu bylo opačné než v nč., viz (30) a (31); (b) postavení auxiliáru préterita kolísalo (viz (30) a (31)), včetně posloupnosti neslabičné formy auxiliáru 2. os. sg. s a reflexiva se (32), (33):

Pro starší vývojové fáze č. je také příznačné, že klitický trs se vyskytoval v rozličných klauzálních pozicích: mediální (13), prefinální (34) a finální (14), (15):

Pro starší č. texty je rovněž typické, že k. nemusí klitický trs nutně tvořit, viz (35), (36):