V tradiční č. gramatologii syntaktický útvar bez verba finita (zpravidla nerozsáhlý), který je jakožto komunikát interpretovatelný pouze v návaznosti na aktuální kontext a komunikační situaci (✍Horálek, 1976; ✍Horálek, 1977). Souvisí s rozlišováním ↗věty a výpovědi. ✍Hausenblas (1977) v těchto případech mluví o výpovědních ekvivalentech. Lze u nich rozlišit formu konstatační (Filozofická fakulta MU; Potraviny; Nádhera; Nesmysl; Miroslav Komárek; Velmi zajímavé; Dopita, kolmá přihrávka, a zase ofsajd), imperativní (Vodu! Dvě piva! Bez mléka! Dvakrát zpáteční Přerov; Čelem vzad!), interogativní (Tenhle? Čtyři? Zase ten zub? Ano?) a optativní (Šťastnou cestu), exklamativní (Jaká krása!). Komunikační funkce v.e. bývají indikovány zcela specifickými prostředky (např. specifická intonace v jedinečné komunikační situaci u v.e. Večerní Praha s funkcí nabídky kamelota, n. jsou odvoditelné na základě ↗kooperačního principu: v.e. Olomouc, pokud je napsán na výkresu, který drží stopař na dálnici v Brně, má jinou komunikační funkci než tentýž v.e., který je napsán na modré dopravní značce.

Při vzniku v.e. se počítá s potencializací predikátů na základě toho, že u adresáta je předpokládána znalost identifikační n. charakterizační relace (Filozofická fakulta MU – [Tato budova je] Filozofická fakulta MU; Nesmysl! – [To, co říkáte, je] Nesmysl), a rovněž potencializací predikátu a komplementu, kdy se v.e. stává kvalitativní adverbiále: Dobře; Správně. – [Splnil jste úkol] Dobře; [Odpověděl jste na otázku] Správně. Jako hlavní argument pro chápání v.e. jakožto samostatného syntaktického útvaru, nikoli výsledku aktuální ↗elipsy standardní struktury s verbem finitem, uvádí ✍MČ 3 (1987) pragmatickou motivaci, totiž že v dané komunikační situaci by doplněním na struktury syntakticky explicitní vznikaly výpovědi redundantní: jejich autor by se tedy prohřešoval proti komplexu maxim kooperačního principu, a pronesením větné výpovědi Objednávám si u Vás jedno světlé pivo mající teplotu 8–10 stupňů, nezvětralé, zavazuje se přitom zaplatit by tedy buď jednal nekooperativně (a riskoval příslušné perlokuční efekty), n. by takto docílené nápadné porušení maxim adresát nutně interpretoval jako výzvu k reinterpretaci výpovědi. Ani ✍MČ 3 (1987) ovšem nepopírá, že u v.e. s formou adverbiálního určení (Marně; Do lékárny) n. předložkového genitivu (Bez komentáře) jde o přechod k útvarům eliptickým. Evidentní je eliptický charakter v.e. obsahující výrazy, jejichž morfologická forma musí být nutně přidělována jiným, leč v povrchové struktuře nepřítomným výrazem: Vodu! (= podle situace: přineste n. potřebuji n. vylijte tam apod. vodu).

Jako závažný se pro uznání samostatné existence v.e. jeví argument Grepla (v ✍SČ, 1998), že o ↗predikaci (akt predikační v jeho pojetí, srov. ✍Searle, 1969) jde v případech, kdy objekt, jemuž se predikuje, není n. nemůže být identifikován prostředky jazyka, nýbrž jen gestem n. jako bezprostřední či představovaný vjem. Pak výrazy jako Nádherné, Hrůza predikují vnímanému objektu vlastnosti dané pojmovým obsahem příslušných lexikálních jednotek, podobně nápis Čekárna na dveřích predikuje o vnímaném objektu (místnosti), že jde o „čekárnu“, nikoli např. „ordinaci“. V tomto chápání tedy v.e. představují speciální případy predikace vyjádřené jinak než verbem finitem. Na druhé straně je ovšem nemožné stejně vykládat v.e. typu Miroslav Komárek, třebaže k tomu metodika svádí (Já jsem/se jmenuji Miroslav Komárek), pokud se přijme teorie, že propria nejsou predikáty ani v lingvistickém, ani v logickém smyslu.