Jako tradiční pojem větné ↗prozodie označuje zvukovou prominenci některých slov uvnitř výpovědi. Intuitivní motivace tohoto pojmu vychází především ze zkušenosti uživatele jaz. jakožto mluvčího, že při vytváření projevu některá slova zvýrazňuje. Přesnější vymezení pojmu v.p. a jeho začlenění do rámce systematického popisu zvukové stránky ↗věty patří mezi otevřené otázky větné ↗fonetiky.

Základem nesnází při přesnější specifikaci pojmu je především skutečnost, že se táž zvuková prominence může v proudu řeči objevit z různých příčin a s různým účinkem. Někdy je zdůraznění slova motivováno významově, mluvčí touto formou upozorňuje na určitý aspekt sdělení. Jindy se týž zvukový průběh objevuje jako součást charakteristiky zvukových lineárních jednotek (např. ↗promluvového úseku), obvykle jako signál jejich hranice, a mluvčí ani posluchač ho přímo nespojuje s obsahem sdělení (viz i ↗intonační centrum). Zvuková prominence může také vzniknout jen jako vedlejší produkt techniky řeči (např. po nádechu, jako navyklý stereotyp mluvčího atd.). Rozlišení těchto různých zdrojů prominence na základě popisu, tj. prostřednictvím instrumentální analýzy, není možné. Určující je percepční hodnocení posluchače. Informace, které lze o tomto hodnocení získat, však nebývají uspokojivé. Uživatel jaz. izoluje prominenci z celkového průběhu výpovědi jako samostatný prvek především tehdy, když „něco znamená“. Význam však interpretuje na základě působení celého komplexu řeči, takže často neodlišuje prominenci zvukovou od zdůraznění provedeného jinými prostředky. Např. ve výpovědi Budu velice rád / když přijedete snadno označí jako prominentní slovo velice pro jeho obsah, bez ohledu na podobu zvukového průběhu.

Nejjednodušší, tradiční představu o v.p., opřenou obvykle o materiál krátkých, intonačně dále nečleněných vět, tvořily následující předpoklady: Každá věta obsahuje ve své zvukové charakteristice jednu výraznou prominenci, tj. jeden v.p.; je nejčastěji umístěn na posledním slově (přesněji na posledním ↗taktu); je součástí dynamické modulace řeči, tj. je tvořen především zesílením (tzv. výdechový přízvuk). Použití přízvuku je motivováno záměrem ozvláštnit důležité (nejdůležitější) slovo. Podrobnější výzkum v různých jaz. (včetně č.) ukázal neudržitelnost tohoto pojetí z více hledisek.

Instrumentální analýza a percepční poslechové hodnocení ověřily, že základní lineární jednotkou pro popis prominence není věta (výpověď) sama, ale zvukový intonační celek na strukturní úrovni věty, tj. ↗promluvový úsek. V delší větě nacházíme větší počet v.p. I v promluvovém úseku samém se může objevit více než jedna prominence. Přítomnost prominence na konci jednotky představuje typ častý, ne však jediný. Jde přitom o konec jednotky zvukové, tj. úseku, nikoli věty. Ve vztahu v.p. a promluvového úseku jako pojmů popisu je výchozím pojmem jednotka, tedy úsek.

Zvukový základ větných prominencí tvoří nejčastěji průběh výšky tónu (často označovaný jako pitch accent). Z hlediska popisu to znamená, že je nutno počítat s polyfunkčností intonačních kadencí.

V.p., tj. prominence tvořená zvukovými prostředky, je patrně nejčastější formou zdůraznění slova. K vytčení slova (taktu) v souvislé linii promluvy může však dojít i jinak. Z nezvukových prostředků je v č. časté zejména použití slovosledu (příklady lb, 1c) a lexikálních prostředků (příklad ld). Takty s prominencí jsou označeny tučně.

Poziční n. lexikální významnost slova (taktu) se snadno promítá v hodnocení posluchače jako přítomnost „přízvuku“, nezávisle na skutečné zvukové realizaci.

Nepřehlednost problematiky větných prominencí má za následek, že v popisech, které se snaží podat komplexní zvukovou analýzu souvislého textu, nepatří v.p. k výchozím pojmům, a pokud se ho užívá, bývá deduktivně zadán jako formální koncept. Přítomnost prominence se hodnotí častěji z hlediska struktury zvukového průběhu výpovědi než z hlediska významu a nehledá se opora v povědomí uživatele jaz. Ve vztahu prominence a intonační jednotky je určující jednotka, popis prominence je řešen jako odvozená součást popisu intonačního celku.

Příkladem je relativně rozšířené užití termínu v.p. (často phrase accent) pro formální označení posledního přízvuku v promluvovém úseku (✍Trager & Smith, 1951; ✍Halliday, 1967; ✍Vanderslice & Ladefoged, 1972). Nacházíme také hierarchické odstupňování, kdy se rozlišuje úsekový přízvuk (phrase accent) jako poslední slovní přízvuk v úseku a v.p. jako poslední úsekový přízvuk ve výpovědi (sentence accent) (✍Gårding(ová), 1983). Formální zavedení kategorie „phrase accent“ pro poslední ↗slovní přízvuk v úseku používá i systém ↗ToBI, podle koncepce popisu anglické intonace Pierrehumbertové (✍Pierrehumbert(ová), 1980). Tento způsob v podstatě kombinuje souvislou intonační analýzu s intuitivním základem tradičního popisu.

K terminologii: Pro pojem větné prominence se v literatuře užívalo a užívá řada různých termínů, jejichž přesný výklad vždy závisí na dané koncepci. Vedle termínů analogických s českým (sentence stress, Satzakzent, phrase accent, frazovoje udarenije atd.) je to nejčastěji nucleus, nuclear stress, tonic accent, primary accent, intonation center ad.

Termín intonační centrum nacházíme také v č. literatuře (✍Daneš, 1957). Proto je třeba upozornit, že se ho ve světovém kontextu užívá opět v různém významu. Někdy je výrazem snahy postihnout různé formy zvukového průběhu v popisu intonace a výslovně se přitom vyhnout tradiční představě zvýraznění daného slova (✍Hockett, 1958). Jinde je termínu intonační centrum užíváno místo termínu v.p. ve výše zmíněném pojetí jako označení poslední prominence v intonačním průběhu (✍Trager & Smith, 1951; ✍Bolinger, 1965; ✍Ladefoged & Vanderslice, 1972; ✍Pierrehumbert(ová), 1980).

1 Větný přízvuk v popisu češtiny

Nehledě na nesnáze s explikací pojmu a na různost pojetí, mluvní praxe nás přesvědčuje o tom, že určité části intonačního průběhu jsou skutečně vnímány uživatelem jaz. jako zdůraznění slova a že tato zvuková prominence může v jaz. vystupovat jako jaz. prostředek. V tom případě je účelné vyčleňovat v intonačním popisu prominenci na strukturní úrovni fráze a výpovědi jako samostatný pojem. Termín v.p. asi nejvíc odpovídá intuitivnímu pocitu běžného uživatele jaz.

Základem vztahu zvukové prominence k jaz. složkám textu je vztah v.p. ke kontextové výstavbě výpovědi. Tento vztah si ovšem nelze představovat jako jednoduchou závislost n. pravidelnou zákonitost. Jen některé prominence jsou pro posluchače relevantní a jen některé výpovědi jsou strukturovány tak, že k tomu dávají předpoklady. Většinou jde o více n. méně zřetelné tendence.

Pozorujeme-li v.p. z hlediska mluvčího, tj. podle toho, jak dalece je jeho použití vázáno na význam sdělení, rozlišíme především tři typy.

a) V.p. je součástí víceméně automatické ↗modulace souvislé řeči. Je v podstatě řečovým jevem a jeho použití je fakultativní. Mluvčí slova (takty) zvýrazňuje především v závislosti na jejich pozici, nikoli na významu. Tento typ přízvuku bývá automatizován na posledním, případně na prvním a posledním taktu v úseku. Přispívá k zřetelnosti rozčlenění na promluvové úseky (dále přízvuk poziční).

b) V.p. je nějak vázán k významu slova, které tvoří základ taktu. Mluvčí může ozvláštnit slovo, kterému přičítá v dané výpovědi důležitost. Patří sem i tendence k umístění přízvuku na superlativech, emocionálních výrazech ap. Vzhledem k textu je tento přízvuk jevem odvozeným, sekundárním a jeho použití je fakultativní. (Dále přízvuk významový, příklady viz níže)

c) V.p. je podmíněn významovou stavbou výpovědi a stává se prostředkem pro vyjádření návaznosti mezi určitými výrazy v textu. V č. platí, že za určitých okolností prominence rozhoduje o hodnocení výpovědi z hlediska jejího zapojení do kontextu. Zde ho označujeme termínem přízvuk kontextový.

Může být prostředkem jediným a jeho užití je pak závazné, získává funkční platnost. Je‑li návaznost textu vyjádřena i dalšími (nezvukovými) prostředky, je užití zvukové prominence fakultativní, ale obvyklé. Z hlediska výraznosti se typ (c) odlišuje od typů ostatních. Sledujeme-li výraznost v.p. pro posluchače, odliší se typ (c) rozhodujícím způsobem od typů ostatních. Jako jediný je v percepčních testech určován s relevantní shodou. Chybné použití kontextového přízvuku bez souladu se stavbou textu je pociťováno jako komunikační lapsus.

2 Větný přízvuk kontextový

Vliv zvukové prominence na kontextové hodnocení výpovědi ukáží dva jednoduché příklady.

Ve výpovědi (2) činíme předpoklad o obsahu předcházejícího kontextu podle toho, na kterém taktu bude realizována zvuková prominence (je označena velkými písmeny).

Naopak ve výpovědi (3) očekáváme v druhém úseku různé pokračování podle místa zvukové prominence v prvním úseku.

Tento typ vztahu mezi zvukovou prominencí a výstavbou výpovědi nacházíme v popisu řady jaz. v rámci výkladu o rozdílu úzkého a širokého fokusu (narrow / broad focus). Uvedené příklady představují realizaci úzkého fokusu (k tomu diskusi z různých hledisek např. ✍Ladd, 1996; ✍Cruttenden, 1997; ✍Gussenhoven, 2004).

V.p. jako prostředek pro vyjádření kontextových vztahů mezi jednotkami textu byl ovšem v nějaké podobě uváděn již v tradičním popisu suprasegmentální zvukové roviny různých jaz., n. také ve výkladech syntaxe. Č. čtenáři lze připomenout různé aspekty výkladů o pojmech „důraz“, „emfáze“, „vytýkání“, „aktualizovaná podoba výpovědi“, „věty druhé instance“.

V příkladech (2) a (3) bylo odkazování k textu minulému (přízvuková anafora) n. následujícímu (přízvuková katafora) navozeno ještě nezvukovými prostředky (především výrazy s významem srovnávání nejen – také, lépe, jiný apod.). Použití v.p. může však být jediným prostředkem kontextové prominence.

Ve variantách (4) vede pouze různé umístění přízvuku k tomu, že posluchač předpokládá odlišný vývoj kontextu.

V empirickém  výzkumu lze prokázat následující tendenci: V.p., který je jedinou prominencí v úseku a nestojí na posledním taktu, je signálem záměrné návaznosti na určitou část předcházejícího kontextu (vysloveného n. předpokládaného).

U variant (b, c, d) posluchač bez velkých pochybností soudí, že se o tématu již před tím mluvilo. Ve variantě (a) není účinek prominence a priori jednoznačný. Pro předpoklad „upřesňujeme program“ je zapotřebí ještě mimořádně výrazná zvuková realizace přízvuku, která posluchače přesvědčí, že zvukové prominence bylo užito záměrně. Bez této výraznosti je přízvuk na posledním místě častěji přijímán jako součást zvukového ukončení jednotky.

Empirickým výzkumem lze prokázat následující tendenci: V.p., který je jedinou prominencí v úseku a nestojí na posledním taktu, je signálem záměrné návaznosti na určitou část předcházejícího kontextu (vysloveného n. předpokládaného).

Je to patrně jediný typ, kdy je vztah mezi přízvukem a jeho hodnocením ze strany posluchače do té míry pevný, že ho lze ověřit percepčními testy (např. ✍Palková, 1993, ✍Palková, 1998). Zvukovou realizaci textu, která by tento vztah nerespektovala, pociťuje posluchač jako chybnou.

3 Vztah větného přízvuku a promluvového úseku

Základem vztahu v.p. a ↗promluvového úseku je skutečnost, že úsek představuje pro v.p. relevantní omezující kontext, jak z hlediska formy, tak i platnosti.

a) Promluvový úsek vymezuje tu část textu, v jejímž rámci posluchač intuitivně n. i vědomě porovnává zvukový průběh jednotlivých slabik a na základě toho pociťuje některé takty jako prominentní. Toto srovnávání zřejmě nepřekračuje hranici úseku. Svědčí o tom zkušenost z poslechových testů, že blízko za sebou následující zvukové prominence s velmi odlišnou výrazností mohou mít na posluchače stejně výrazný účinek, jsou‑li odděleny do různých úseků.

b) Také významové důsledky přízvuku hodnotí posluchač v rámci textu ohraničeného úsekem. Dokládají to případy, kdy umístění úsekové hranice vymezuje platnost přízvuku odkazujícího ke kontextu (viz ↗kontextový přízvuk). V následujícím příkladu obě výpovědi obsahují kontextový přízvuk na témž taktu ("), liší se však úsekovým členěním (//). V závislosti na tom se pak liší aktuální obsah zdůrazněného slova otec.

Potřeba realizovat v textu určité v.p. a vymezit rozsah jejich působení se tak stává jedním z faktorů pro umístění úsekových hranic. Tímto způsobem může významová stavba výpovědi ovlivnit realizaci frázování v textu. Je to působení nepřímé, v reálném projevu však časté. Zejména při čtení složitějších textů je s ním nutno průběžně počítat (podrobněji např. ✍Palková, 1974, ✍Palková, 1978, ✍Palková, 1992).

4 Větný přízvuk a pojmy aktuálního členění – diskuse

Vazba mezi větnou zvukovou prominencí a výstavbou kontextu na straně jedné a rozpracování lingvistického popisu výstavby výpovědi (zahrnujícího ovšem i zmíněné kontextové hledisko) na straně druhé dávají předpoklad k tomu, abychom hledali podrobnější příčinné vztahy mezi pojmy popisu ↗intonace a pojmy teorie tzv. ↗aktuálního členění větného.

Pro zvukový popis se nabízí možnost určovat místo v.p. ne pouze formálně (pozicí), ale vazbou k významově charakterizovaným částem výpovědi. Projevem takového postupu je teze, že „v.p. klademe na jádro výpovědi“.

Pro teorii aktuálního členění se nabízí možnost použít při rozkladu výpovědi na rozlišované části (základ – jádro, základ – přechod – jádro atd.) jako kritéria také informace o rozložení v.p. V rozboru konkrétních příkladů nacházíme pak např. konstatování, že „jádro výpovědi poznáváme podle v.p.“.

Úspěšnost pokusů o podobně propojený popis je zatím slabá. V teoretické rovině lze tímto způsobem formulovat některé obecné tendence, rozbor konkrétního materiálu snadno selhává a hrozí nebezpečí kruhu. Příčinou je zřejmě jak vágnost pojmů lingvistického popisu, tak polyfunkčnost zvukové formy, protože stav výzkumu v různých jaz. je obdobný.

Zvuková podoba úseků s kontextovým přízvukem dobře vyhovuje představám, z nichž vycházejí různé koncepce aktuálního členění, berou-li v úvahu zvukové vlastnosti výpovědi. Úseky, které mají tuto stavbu, se člení pro uživatele jaz. skutečně na dvě části s různou platností. Nepřízvučnou část úseku posluchač hodnotí jako připomenutí textu, na nějž se navazuje, tedy jako něco, co lze snadno zařadit k tzv. „základu výpovědi“. Obsah sdělení neseného taktem, na němž stojí přízvuk, lze charakterizovat nejspíše jako to, „co má být v dané souvislosti řečeno“. Jeho charakteristika je vágnější, opět však srovnatelná s tzv. „jádrem výpovědi“.

U jiných druhů úseků však nelze počítat s tím, že případná zvuková nerovnováha jednotlivých taktů bude mít nutně odezvu v pocitu posluchače, ani že bude posluchačem pravidelně a stejným způsobem interpretována jako nerovnováha významová. Umisťování přízvuku na konci úseku samo o sobě často nelze hodnotit jako významovou prominenci a nelze z něho usuzovat na komunikační závažnost výrazu pro mluvčího. Nelze ani předpokládat, že by tak pravidelně činil posluchač. Proto se nedaří pracovat při popisu zvukových prominencí s pojmovým aparátem některé koncepce aktuálního členění.

Z hlediska popisu zvukových textů je užitečné rozlišovat výpovědi, v nichž je ohled k aktuálnímu kontextu n. k aktuální situaci zřetelně vyjádřen, pomocí nějakého formálního prostředku n. aspektu, a výpovědi, v nichž taková záměrnost není patrná. V prvním případě jsou souvislosti mezi aspekty významové stavby a v.p. i úsekovým členěním těsné. V druhém případě je nutno počítat s širokou tolerancí v interpretaci na straně mluvčího i posluchače.

5 Zvuková podoba větného přízvuku v češtině

V.p. se v č. tvoří různými zvukovými kvalitami, podobně jako ↗přízvuk slovní. Mohou působit v komplexu n. jednotlivě a jejich základem je především kontrast v rámci konkrétního kontextu. Uplatňují se většinou rozloženě na celém taktu, nikoli jen na první, tzv. přízvučné slabice. Rozdíly v jejich využití závisí na typu projevu i osobě mluvčího.

a) Nejčastějším prostředkem v projevu čteném i spontánně mluveném je použití některé příznakové melodické kontury na daném ↗přízvukovém taktu (viz ↗větná intonace). V neutrálním projevu bez emocionálního zabarvení může být prostředkem jediným. Rozdíly v typu melodického průběhu n. ve velikosti melodických kroků mohou však také odlišit přízvuk emocionálně zabarvený od neutrálního.

Výškové rozdíly jsou většinou výraznější, než je tomu u melodických kontur, které zajišťují celistvost zvukového slova. Lze soudit, že posluchač bere v úvahu nejen bezprostřední kontext, ale i základní hlasovou hladinu mluvčího. Přesnější údaje zatím nejsou k dispozici. Z množství variant se vyčleňuje typ melodického průběhu, který lze charakterizovat jako „stoupavo-klesavý“. Spočívá v tom, že určitá slabika taktu je melodicky zvednuta proti slabikám, jež předcházejí i následují. Bývá to první slabika u jedno- a dvouslabičných taktů a první n. druhá slabika u taktů delších. Ze souboru kontur ↗melodémů k tomuto typu patří různé formy tzv. příznakové kadence a polokadence klesavé.

Následující příklady ukazují dvě schematizované varianty. Značka | označuje hranici taktů, relativní výšku slabik zobrazují úsečky. Schémata naznačují prominence na prvním a třetím taktu.

Stoupavo-klesavý průběh melodie je v č. pro posluchače často spojen s představou v.p., zejména může-li se realizovat uvnitř taktu. Ve variantě (a) záleží ještě na velikosti výškového rozdílu, zda posluchač bude první a třetí takt pociťovat jako prominentní. Ve variantě (b) je to velmi pravděpodobné. K stoupavo-klesavé intonační kontuře viz ↗větná intonace (podrobněji ✍Palková, 2008).

b) Dalším prostředkem může být změna dynamiky, nejčastěji zesílení. Obvykle se vyskytuje v komplexu s prostředky melodickými. V řeči neškoleného mluvčího, zejména spontánně mluvené, je častější v projevu emocionálně příznakovém než v neutrálním a v postavení na začátku zvukové jednotky (po nádechu) než v jejím konci. V projevech profesionálních (např. hereckých) bývá prostředkem vědomé stylizace.

Kdysi tradovaný předpoklad, že koncové slovo ve větě n. větném úseku je pravidelně zesilováno, byl popřen již výsledky experimentu A. Skaličkové (✍Skaličková, 1956) a pozdější rozbory materiálu to potvrzují.

c) Další zvukové prostředky pro realizaci v.p. jsou již méně časté a pro posluchače méně výrazné. Je to např. zpomalení tempa řeči, osamostatňování jednotlivých taktů, zvýraznění výslovnosti hlásek tvořících takt apod.

6 Zřetelné tendence v použití větného přízvuku (souhrn)

Zde uváděné poznatky se opírají především o zkušenosti získané ze zvukových textů čtených n. souvislých textů mluvených do značné míry „zpaměti“ (tedy např. jevištních monologů či dialogů).

Tendence v zacházení s v.p., které lze pozorovat v souvislém textu, jsou do značné míry výsledkem pozitivních n. negativních vztahů mezi požadavky jaz. stavby a následky uplatnění zvukových markerů (prominencí).

Obecně je přitom třeba rozlišovat text, v němž není zřetelně vyjádřeno kontextové zapojení výpovědi n. její části nějakým nezvukovým prostředkem, a text, který takové prostředky (lexikální, slovosledné apod.) obsahuje.

V prvním případě je zvuková realizace jediným prostředkem, který rozhoduje o tom, zda kontextová návaznost je či není vyjádřena. Výběr závisí na celkovém průběhu významové stavby textu, ta však často připouští více interpretací. Z tohoto hlediska má mluvčí jistou volnost. Naopak zvuková forma obou typů musí být vyhraněná, aby je dostatečně odlišila.

Je-li ve stavbě textu návaznost určitých částí výpovědi nějak navozena n. dokonce vyjádřena, musí s tím být umístění v.p. v souladu. Naopak výraznost konkrétní formy bývá méně stabilní, protože je přítomen další (jaz.) prostředek.

Následující přehled uvádí několik výraznějších tendencí obojího druhu a není vyčerpávající.

l) V textu není formálně vyjádřeno kontextové zapojení výpovědi n. její části a významová návaznost není motivována ani obsahem sdělení.

Při neutrálním a málo výrazném projevu bývá v tom případě nositelem v.p. automatický poslední takt úseku, přízvuk tvoří součást charakteristiky úsekové hranice. Jeho použití je fakultativní, záleží na mluvčím, zda zvýrazní dané slovo. Určujícím jevem je samo rozdělení na úseky. Změní-li se úseková segmentace v textu, změní se i počet potenciálních pozičních přízvuků. (// označuje hranici úseku, takty nesoucí fakultativní větný přízvuk jsou označeny velkými písmeny).

Ochota posluchače přičítat těmto přízvukům také významovou platnost závisí ponejvíce na důležitosti slov, jednotlivě i ve vzájemném kontrastu. Úseky tohoto typu mívají ve výrazné řeči více přízvukových vrcholů. Častá je především podoba s přízvukem na prvním a posledním taktu v úseku.

2) Úseky s dvěma v.p., na prvním a posledním taktu, představují za určitých okolností základní zvukovou formu. Pro posluchače nabývají oba vrcholy snadno platnost významových přízvuků. Je tomu tak především tehdy, má-li být významově zdůrazněn první takt, aniž by vznikla kontextová návaznost. Typickým příkladem jsou doplňovací otázky, výpovědi začínající příčinnými spojkami apod.

3) V daném textu je žádoucí vyjádřit kontextovou návaznost výpovědi n. její části na předcházející kontext. Tato návaznost není navozena jazykovými prostředky. V tom případě se objeví přízvuk kontextový. Tvoří ho jediný přízvukový vrchol v úseku, část připomínající předcházející kontext zůstává bez výrazných prominencí. Rozsah platnosti kontextového přízvuku omezují hranice úseku. Jeho použití je závazné. Jako kontextový přízvuk se jednoznačně hodnotí prominence v nekoncové pozici.

Někdy je použití kontextového přízvuků závislé na intenci mluvčího, na tom, zda si přeje připomínat posluchači souvislost textu, n. ji naopak pomíjí. V příkladech (10) a (11) je kontextový přízvuk realizován ve variantách (b).

4) Slova, která se v textu vyskytuji vícekrát za sebou (ve stejném významu), nenesou již při opakování v.p. (V dalších příkladech je pro přehlednost větný přízvuk zobrazován jen v relevantním úseku, označeném tučně.)

Tato tendence je do značné míry podmíněna formální shodou opakovaných výrazů, např. použití opisu ji oslabí n. i zruší. V př. (13a) by přízvuk na slově kůň působil jako chyba. Ve variantě (b) je přízvuk na zvíře dosti častý.

5) Týž základ mají případy, kdy opakování je navozeno použitím nějakého lexikální prostředku, např. jiný, další apod. V tom případě stačí, opakuje-li se přibližný význam.

V příkladech (14)–(16) je naznačené umístění přízvuku možné jen tehdy, obsahoval-li předcházející text odpovídající informaci (písničku, názor, informaci o akci).

6) Výrazy, na něž se v dalším textu přímo navazuje, nesou obvykle významový přízvuk. V tom případě většinou nepostačuje pouhé umístění slova na posledním místě v úseku a objevuje se skutečná zvuková prominence. Tato tendence, naznačující kataforu, stojí v protikladu k tendencím (4)–(5). Její vliv se projeví zejména tehdy, začne-li jim konkurovat (viz příklady 17–18).

7) Výrazy, které označují velkou míru vlastnosti, výrazy expresivní apod. často získávají významový přízvuk. Často vznikají úseky s více než jedním přízvukovým vrcholem.

8) Použití významového (někdy i kontextového) přízvuku motivují výrazy, které v textu stojí ve vztahu srovnání n. kontrastu. Větný přízvuk se klade na slova, která v textu vytvářejí paralelu. Opět často vznikají úseky s více než jedním přízvukovým vrcholem.

Tendence k použití přízvuku je silnější a více podřízena textu, naznačuje‑li srovnání n. kontrast nějaký lexikální prostředek, např. lépe, více – než, čím – tím, nikoli – nýbrž apod. Přízvuk mívá výraz, který odkazuje, a téměř pravidelně slova, která jsou předmětem srovnání.

V (19) jsou motivovány pro potenciální prominenci (přízvuk) významy všech slov nesoucích takty. Zřetelná nerovnováha ve výraznosti významů je tudíž nežádoucí. Realizace má možnost zvýšit zvukovou výraznost (expresivitu) všech taktů, n. naopak žádného z nich. Zachována zůstane neutrální podoba melodémů na konci obou úseků, případně se uplatní (slabý) přízvuk poziční.

Pojem zvukové prominence je ovšem na nerovnováze výraznosti založen. Příklad (17) je názorným příkladem vágnosti, která doprovází aplikaci pojmu v.p. při analýze reálných zvukových textů, s výjimkou variant přízvuku kontextového.

Viz také ↗prozodické jednotky v popisu češtiny, ↗prozodická struktura v doméně slova, ↗prozodická struktura v doméně větné fráze, ↗větná intonace.