Ve statickém pohledu případ neexistence vzájemně jednoznačného zobrazení (tj. 1:1) mezi prvky množiny forem a prvky množiny významů/funkcí, tedy existence více forem pro jeden význam, n. více významů pro jednu formu. Vývojově je to jev proměny jaz. forem a významů skrze stále nově vznikající varianty; je to hlavní zdroj proměny a vývoje jaz. Jev, který žádnou v. nevykazuje, se vyskytuje v jedné formě, které je přiřazen jeden význam. Formální v. je proto synchronně možné chápat jako mnohost forem ve vztahu k jednomu významu, v. významová se projevuje přiřazením jedné formy několika významům (homonyma, polysémní slova). V realitě se objevují i vztahy složitější, kombinující v. formální i významovou mezi několika jednotkami. Přitom vztahy ↗synonymie a ↗homonymie je třeba (zejména ve světle korpusových dokladů) chápat jako svého druhu popisnou zkratku (žádná dvě slova nejsou ve všech aspektech plně synonymní, o homonymech můžeme mluvit pouze v souvislosti s izolovanými a dekontextualizovanými výskyty jednotek). V., tedy možnost výběru při formulování textu, je nezbytným předpokladem pro existenci stylů. V. se proto zkoumá právě v komparaci různých žánrů, textových typů n.jaz. forem (mluvený × psaný jaz.).

Z hlediska ↗korpusové lingvistiky je v. možné chápat především jako mnohost forem a různorodost kontextů. V. forem v korpusu je na úrovni morfologie řešena ↗lemmatizací (všem variantám – pravopisným i morfologickým – je ideálně přiřazeno stejné ↗lemma). V. významů se projevuje v různorodosti kontextů jednotky, tedy v počtu různých slov a jejich distribuci v textovém okolí zkoumaného slova.