SEKUNDÁRNÍ ARTIKULACE (doplňková artikulace)
Přidání doprovodného artikulačního úkonu k primární (základní) artikulaci konsonantů. Při s.a. vzniká ↗striktura, která je menšího stupně a jiného druhu než striktura primární, čímž se liší od ↗dvojité artikulace. Rozlišují se čtyři základní typy s.a.: ↗palatalizace (doprovodné přiblížení jazyka k tvrdému partu), ↗velarizace (doprovodné přiblížení jazyka k měkkému patru), ↗faryngalizace (doprovodné vyklenutí jazyka dozadu do hrdla) a ↗labializace (doprovodné zaokrouhlení rtů). S.a. může být v jaz. výsledkem ↗akomodacen. může sloužit k rozlišování významu jako např. v ruštině, která rozlišuje mezi nepalatalizovanými konsonanty (tj. bez sekundární artikulace) a palatalizovanými konsonanty (tj. se sekundární artikulací): [mat] ‘mat’ × [matj] ‘matka’. S palatalizací se setkáme i v některých dialektech č., vyskytovala se i ve staré č. V č. se také objevuje velarizace u /l/.
Palatalizace je typ s.a., při níž dochází k doprovodnému přiblížení přední části jazyka k tvrdému patru (palatu); vznikají tak palatalizované konsonanty. Tento artikulační úkon je podobný úkonu při artikulaci vokálu [i], popř. aproximanty [j]. V transkripci se obvykle zapisuje pomocí [j] v horním indexu (např. [matj] v ruštině) n. apostrofem ([matʹ]), méně často i čárkou za písmenem [mat,]. Palatalizace se někdy označuje jako měkčení, především v dialektologii. Je doložená v mnoha jaz. (ruština, irština, finština), předpokládá se, že byla i ve stč. (✍Lamprecht & Šlosar ad., 1986). V současnosti je v č. doložena v některých dialektech, např. ve valašské nářeční podskupině východomoravských nářečí (tzv. „měkké retnice“, viz ↗valašská nářeční podskupina i s nahrávkami). Schéma 1 zobrazuje rentgenogramy a lingvogramy nepalatalizované a palatalizované („měkké“) bilabiální nazály [m].
Schéma 1 (podle ✍Hály, 1960) | |
Nepalatalizované [m] | Palatalizované [mj] |
Termínem palatalizace se v historické jazykovědě také označuje změna nepalatálních n. nepalatalizovaných konsonantů v palatální n. palatalizované konsonanty; viz ↗palatalizace.
Velarizace je typ s.a., při které dochází k doprovodnému přiblížení zadní části jazyka k měkkému patru (velu), přičemž je tento artikulační úkon podobný úkonu při artikulaci vokálu [u], avšak bez doprovodného zaokrouhlení rtů. Velarizované konsonanty jsou v transkripci zapisovány pomocí diakritického znaménka [ ̴ ] (např. [ł]), v transkripci ↗IPA také znakem [ɤ] v horním indexu (např. [lɤ]). Velarizace je doložená v ruštině n. irštině (u nepalatalizovaných konsonantů). Velmi častá je u laterály [l], kdy je tento konsonant tvořen s doprovodným zvednutím zadní části jazyka. Tato velarizovaná laterála se objevuje např. v angličtině (tzv. „dark l“ ve slovech jako fill), portugalštině n. albánštině. Výzkumy ukázaly, že taková výslovnost je stále častější v současné č. (✍Volín, 2002) a vyskytuje se ostatně v mnoha jejich dialektech, např. ve většině ↗nářečí východomoravských (tzv. „tvrdé ł“, viz příslušné heslo i s nahrávkami). Schéma 2 ukazuje rozdíl u rentgenogramů a lingvogramů u nevelarizované laterály [l] („střední l“) a velarizované laterály [ł] („tvrdé ł“).
Schéma 2 (podle ✍Hály, 1960) | |
Nevelarizované („střední“) [l] | Velarizované („tvrdé“) [ł] |
Faryngalizace vzniká doprovodnou strikturou v hrdle (farynx), tedy snížením hřbetu jazyka a sevřením hrdla (posunem kořene jazyka dozadu). Z jiného hlediska může být chápána jako přidání artikulačního úkonu podobného nízkému zadnímu vokálu [ɑ] (srov. ↗kardinální vokály). V transkripci ↗IPA se značí stejně jako velarizace pomocí diakritického znaménka [ ̴ ], jelikož mezi velarizací a faryngalizací je jen malý artikulační a percepční rozdíl a v žádném známém jaz. není rozdíl mezi nimi rozdílem významotvorným. V případě potřeby se však může značit pomocí diakritického znaménka [ˁ] (např. [tˁuːb] ‘cihly’ v jordánské arabštině). V č. není doložena, ale faryngalizované konsonanty se vyskytují v mnoha dialektech arabštiny, kde jsou označovány jako emfatické konsonanty.
Labializace znamená přidání artikulace rtů (labia), tedy jejich doprovodné zaokrouhlení, k jakému dochází při artikulaci vokálu [u], popř. aproximanty [w]. Patří mezi nejčastější s.a., poněvadž zaokrouhlování rtů není závislé na postavení jazyka při artikulaci. Labializaci je tudíž možné přidat ke každému konsonantu, a to dokonce i k labiálním konsonantům jako [p] nebo [b], pokud jsou tvořeny s dodatečným zaokrouhlením a vyšpulením rtů. Obvykle se značí pomocí [w] v horním indexu (např. [àkwá] ‘(říct) nepřímo’ v jaz. twi), v historické jazykovědě také pomocí [u̯] v horním indexu (např. [ku̯]). V č. se labializace vyskytuje jen jako výsledek ↗koartikulace, ale v mnoha jaz. existuje významotvorný rozdíl mezi nelabializovanými a labializovanými konsonanty, např. v jazyce twi (Ghana) n. v severokavkazských jaz. Předpokládá se, že labializované veláry (labioveláry) měla i praindoevropština.
S.a. je nutné odlišovat od dvojité artikulace, u které je na rozdíl od s.a. stupeň a druh striktury stejný. Vznikají tak konsonanty s dvojím místem artikulace, např. okluzivy, konstriktivy n. aproximanty. U okluziv dochází k současnému vytvoření závěru na dvou místech (např. v jaz. eggon v Nigérii pomocí rtů a kontaktem jazyka s měkkým patrem, [k͡pu] ‘zemřít’; toto slovo je odlišné od slova [kpu] ‘kleknout’ s počáteční skupinou dvou okluziv). U konstriktiv nastává současné zúžení artikulačního prostoru ve dvou místech (např. ve švédštině v oblasti tvrdého a měkkého patra, schall [ʃ͡xal] ‘šála’). U aproximant dochází k aproximaci (přiblížení artikulačních orgánů) na dvou místech. Typickým příkladem je labiální‑velární (labiovelární) aproximanta [w] známá např. z angličtiny (will). Při jejím tvoření se současně zaokrouhlují rty a zadní část jazyka se přibližuje k měkkému patru. Výslovnost [w] (přepisované obvykle jako [u̯]) se objevuje v dialektech č. místo tvrdého ł (byu̯ tam místo był tam) n. místo labiodentálního [v] (dříu̯ místo dřív, oba příklady z východočeských nářečí). Předpokládá se, že [w] měla i stč. (✍Frinta, 1916).
- Ashby, M. & J. Maidment. Úvod do obecné fonetiky, 2015.
- Bělič, J. Nástin české dialektologie, 1972.
- Duběda, T. Jazyky a jejich zvuky, 2005.
- Frinta, A. Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky „v“ ve slovanštině, 1916.
- Hála, B. Fonetické obrazy hlásek, 1960.
- Ladefoged, P. & I. Maddieson. The Sounds of the World’s Languages, 1996.
- Ladefoged, P. & K. Johnson. A Course in Phonetics, 2014.
- Lamprecht, A. & D. Šlosar ad. Historická mluvnice češtiny, 1986.
- Volín, J. Čtyři scénáře vývoje české laterály. Čeština doma a ve světě 1, 2002, 7‒13.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SEKUNDÁRNÍ ARTIKULACE (poslední přístup: 23. 11. 2024)
Další pojmy:
fonetikaCzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka