Termín tradiční gramatologie pro sloveso označující činnost spočívající v užívání jazyka, tj. řečovou činnost. V klasických mluvnicích se v.d. představovala jako věcněsémantická kategorie sloves. Z hlediska lexikální sémantiky lze za základního představitele skupiny považovat mluvit a ostatní členy charakterizovat ve vztahu k němu jako kohyponyma: (1) „mluvit + způsob řečového projevu“ – breptat, mumlat, koktat, slabikovat aj.; (2) „mluvit + zvuková charakteristika projevu“ – šeptat, volat, křičet, řvát, bručet, syčet aj.; (3) „mluvit + prostředek komunikace“ – telefonovat (v tomto smyslu též volat), telegrafovat, faxovat, substand. mejlovat, chatovat, esemeskovat, textovat; resp. (rovněž substand.) (4) „mluvit + forma komunikace na tzv. sociálních sítích“ – postovat, lajkovat, twittovat; (5) „mluvit + určení fáze komunikačního aktu“ (některá slovesa této skupiny se stávají v.d. sekundárně) – pro/domluvit, rozmluvit se, zahájit, navázat, pokračovat, dodat, odpovědět, reagovat (slovy); (6) „mluvit + určení komunikační funkce projevu“ – říci, oznámit, pomlouvat, poručit, zakázat, varovat, ptát se, slíbit, dovolit, aj.; patří sem rozsáhlá, sémanticky heterogenní množina sloves označujících nikoli výhradně řečovou činnost, nýbrž aktivity realizovatelné verbálně, např. jmenovat, odvolávat, protestovat, povyšovat, chválit, napomínat apod. Oznamovací věty s v.d. (1)–(6), jsou‑li pravdivé, nutně zároveň znamenají (entail) „užít jazyka“; to je jediný rys, který motivuje v.d. pokládat za třídu. Jinak tato třída nemá žádné společné syntakticky relevantní rysy: v.d. jsou netranzitiva (Děda šeptá), tranzitiva (Lékař konstatoval smrt), ditranzitiva (Petr mi sdělil velkou novinku), reciproka (Petr a Pavel se hádali), přemosťovací slovesa (Koho_i Petr říkal, že Karel políbil _—i?) i nepřemosťovací slovesa (*Koho_i Petr koktal, že Karel políbil _—i?) (viz ↗přemosťovací sloveso) aj.; formální gramatiky proto s v.d. jako se třídou nepočítají. Některá v.d., zvl. skupinu (6) a některá ze skupiny (5), lze užít jako performativa: Prohlašuji tímto hry 22. letní olympiády za zahájené; viz ↗explicitní performativní formule; performativně užitá slovesa vykazují tzv. ↗koincidenční nedokonavost (✍Koschmieder, 1934): Povyšuji / *Povýším Vás (tímto) na generála.

Pokusy analyzovat věcněsémantickou kategorii v.d. tak, aby se z hierarchie sémů/primitivů lexikálněsémantické struktury těchto sloves daly odvozovat jejich syntakticky relevantní vlastnosti, vznikaly zvl. v rámci gramatik konstruovaných ze sémantické báze, v č. lingvistice v rámci ↗DVS, viz ✍Daneš & Hlavsa ad. (1987). V takto orientovaných popisech se uvádějí zvl. tyto vlastnosti v.d., které mají v syntaxi: (1) Slovesa vyjadřující řečovou činnost (mluvit), n. řečovou činnost a způsob její realizace (křičet, koktat…): v jejich valenčním rámci je pozice pouze pro autora/produktora (Proč tak křičíš? / Proč Eva tak křičí?; Mluvil pomalu; Eva v dětství koktala). Příjemce může být vyjádřen v pozici adjunktu (směrového prostorového určení): Křičel / Mluvil na Marii. (2) Slovesa vyjadřující řečovou činnost spojenou s předáváním/získáváním informace: v jejich valenčním rámci je navíc pozice pro informaci, která je vyjadřována v syntaktické pozici objektu vedlejší větou: srov. kontrast mezi slovesem ze skupiny (1) Petr mluvil / *Petr mluvil, že přišel pozdě a slovesem ze skupiny (2) *Petr konstatoval / Petr konstatoval, že přišel pozdě. Mezi slovesy skupiny (1) je podskupina sloves vyjadřujících řečovou činnost + další její rys, která se objevují taky ve skupině (2), srov. kontrast: *Petr mluvil, že Regina je kurva × Petr křičel, že Regina je kurva. K distribuci spojek ve vedlejší větě vyjadřující informaci, jak ji ukazují příklady: Petr konstatoval, že / *zda / *aby Pavel přišel večer, Petr se ptal, *že / zda / *aby Pavel přišel večer, Petr radil, *že / *zda / aby Pavel přišel večer, viz ↗obsahové věty. Některá v.d. selektují pro vyjádření informace vedlejší větu a infinitivní skupinu a nominální skupinu / předložkovou skupinu, jejímž lexikálním jádrem je dějové jméno (Petr vyzýval, aby splnili slib / splnit slib / k splnění slibu), n. vedlejší větu a nominální skupinu / předložkovou skupinu, jejímž lexikálním jádrem je dějové jméno (Petr konstatoval, že splnili slib / *splnit slib / splnění slibu); viz ↗nominalizace. Některá slovesa, která selektují infinitivní skupinu, dovolují vyjádřit torzo informace představované strukturou, která zůstane po elizi infinitivu a přijme pád / předložku a jí přidělovaný pád přidělované slovesem: Petr radil Pavlovi vilu Věru (= ubytovat se ve vile Věra / koupit vilu Věru atd. – interpretace je regulována pragmatickými faktory). Některá slovesa selektují jmenné skupiny se jménem označujícím různé hodnoty informace: Říkal pravdu / blbosti / nesmysly.

Je‑li informace vyjadřována vedlejší větou se spojkou selektovanou v.d., resp. gramatickými rysy na slovese; informace je úplná: Petr řekl, že včera pozval Marii; Petr radil, abychom zítra pozvali Marii. K‑slovy v pozici spojky je nějaká část informace vyjádřena bez reference a bez výzvy k doplnění reference: Petr řekl, koho včera pozval / Petr řekl, kdy pozval Marii; Petr radil, koho máme zítra pozvat (elipsa modálního slovesa navíc odstraňuje určitost reference subjektu slovesa pozvat: Petr radil, koho pozvat). Informace vyjadřovaná vedlejší větou je neúplná; viz ✍Daneš & Hlavsa ad. (1987).

U sloves typu (2) vyjadřujících řečovou činnost spojenou se snahou docílit informací u příjemce / zdroje nějakého efektu se v jejich valenčním rámci navíc objevuje pozice pro vyjádření příjemce / zdroje; je vyjádřitelný jako dativní předmět, a získává tím interpretaci adresáta (Petr nabídl Evě růžové víno, Petr objednal Evě růžové víno), n. předložkovou skupinou s předložkou pro přidělující akuz., a získává tím interpretaci beneficientu (Petr nabídl *pro Evu růžové víno, Petr objednal pro Evu růžové víno), n. jako akuzativní předmět, a získává tím interpretaci patientu (Petr přemlouval Evu, aby mu koupila růžové víno); u reflexivních sloves nemůže být akuzativ, nýbrž genitiv (Ptal se Evy, jestli pije růžové víno). U sloves, která jsou homonymní mezi (1) a (2), je příjemce informace vyjádřen předložkovou skupinou s předložkou na přidělující akuzativ: Osopil se na Evu, že přišla pozdě.

(3) V.d. jsou citlivá vůči vyjádření informace z hlediska distinkce (i) „o kom (o čem) se mluví / čeho se informace týká“ a (ii) „co se o tom říká“; ✍Daneš & Hlavsa ad. (1987) a ↗DVS pro (i) užívají termín syžet a pro (ii) termín diktum; ✍Kettnerová (2009) a FGP pro (i) užívá termín téma. Typická forma pro vyjádření syžetu je předložková skupina s předložkou o přidělující lokál. Pouze syžet je možný u sloves skupiny (1): Mluvil / bavili se / diskutovali o Petrovi. Rozložení informace na syžet a diktum (✍Kettnerová, 2009 mluví o konstrukci s rozpadem tématu a dikta) je možné jen u skupiny (2): jeden člen obsažený v diktu se vyjádří ještě jednou jako syžet: Je‑li syžet identický se subjektem dikta, je v diktu jeho pozice lexikálně prázdná (empty, e) (O Petrovi_i říkal, že e_i dal Evě pusu), n. je vyjádřena pronominálně, např. je‑li koordinovaná (O Petrovi_i říkal, že on_i a Jan_j dali Evě pusu), je‑li s restriktorem / aditorem (O Petrovi_i říkal, že jen / taky on_i dal Evě pusu). Je‑li syžet identický s jiným členem obsaženým v diktu, je v diktu vyjádřen osobním zájmenem koreferentním se syžetem: O Evě_i říkal, že jí_i Petr dal pusu. Syžet tedy u skupiny (2) – na rozdíl od skupiny (1) – předpokládá diktum: *O Petrovi říkal dobře × O Petrovi mluvil dobře. Při rozložení informace na syžet a diktum v konfiguracích, je‑li syžet koreferentní se subjektem maticové věty, musí být syžet vyjádřen zájmenem n. reflexivem (k jejich distribuci viz ↗teorie vázání: *O Petrovi_i / O sobě_i řekl Petr_i Marii, že e_i ji miluje / O Petrovi_i řekl e_i / on_i Marii, že e_i ji miluje. Zčásti podobné vlastnosti má i vyjádření členu předložkovou skupinou s předložkou na přidělující akuzativ: Prozradil nám, že Petr se stýká s Eliškou – Na Petra_i nám prozradil, že se e_i stýká s Eliškou. Rozklad informace na syžet a diktum není vlastností jen v.d., ale objevuje se taky u sloves zpracovávání informace; viz ↗verbum sentiendi.

(4)  Typickou vlastností v.d. je to, že se vyskytují v maticové větě syntaktických konstrukcí obecně nazývaných termínem ↗reprodukce prvotních výpovědí, a to zvl. v ↗přímé řeči: (říká dr. Banková): V rozhlase dnes hlásili: „Doktorka Banková příští týden neordinuje.“ a v ↗nepřímé řeči: V rozhlase dnes hlásili, že doktorka Banková příští týden neordinuje / že příští týden neordinuju. V nepřímé řeči bývají v.d. elidována: Ptal jsem se ho, kdy přijede, a on že až dvacátého. Začal bušit pěstí do stolu, že tohle nepřipustí. Tzv. uvozovací věty nepřímé řeči mohou mít rovněž formu tzv. slifting construction (✍Ross, 1973): V televizi hlásili, že víkend bude deštivý – Jak hlásili v televizi, víkend bude deštivý. V č. je z funkčního hlediska analyzoval např. ✍Karlík (1999). Viz také ↗slifting.

V období tzv. performativní analýzy / hypotézy (zejm. ✍Ross, 1970) se u konstativních (prostě sdělovacích) vět počítalo s tím, že jsou komplementem „neviditelné“ (hloubkové) performativní klauze, v níž je subjektem já, adresátem ty a predikátem performativně užité nespecifikované v.d.: I hereby SAY, STATE to you; viz ↗performativní hypotéza.