1. Speciální jaz. prostředek mající charakter substantiva n. pojmenovacího spojení, jehož funkcí je označovat jedince, jednotlivinu n. jako individuum chápané množství, odlišovat je od ostatních jedinců n. jednotlivin dané třídy a identifikovat je jako jedinečné předměty řeči: Jan, Punťa, Plzeň, Kouzelná flétna. Od ↗obecných jmen (apelativ) se v.j. liší především absencí generického významu (neobsahují pojmové sémy, nýbrž pouze gramémy). Nemají proto (většinou) charakterizační schopnost (srov. však tzv. mluvící v.j.; viz ↗onymická funkce) a k označovaným objektům se nevztahují na základě zobecnělých významových rysů, nýbrž pouze na základě individuální – společensky podmíněné – konvence. (Některé teorie však přisuzují v.j. zvláštní druh významu utvářený variabilní sumou znalostí jednotlivých uživatelů v.j. o konkrétních označovaných objektech; k tomu např. ✍Hansack, 2000, resp. dále ve 2. části hesla.) – Identifikační funkci nejlépe vyhovují v.j. zcela vzdálená od obecných jmen, tj. taková, která synchronně nesouvisejí s žádným apelativem a označují – alespoň v rámci určité třídy – pouze jeden denotát (např. Ohře, název řeky). Většina v.j. však tyto požadavky nesplňuje; jejich fungování to přesto nebrání, protože průhledná motivovanost (z velké části dokonce formální shoda s motivujícími apelativy, srov. Dokoupil, Růžička) je blokována čistě konvenčním vztažením v.j. k označovanému předmětu a vícedenotátovost je zpravidla vyrušena růzností okruhů užívání v.j. (srov. Svratka jako název řeky, vesnice, kina apod.), případně kombinací několika proprií (Karel Jindrák).

Mezi proprii a apelativy není ostrá hranice. Svědčí o tom jednak obousměrné přechody, srov. ↗apelativizaci (Roentgen – rentgen) a ↗proprializaci (písek – Písek), jednak řada nejednoznačných případů. K těm patří např. vlastní názvy (termín vytvořený a později kritizovaný Dokulilem), tj. víceslovná pojmenování ponechávající si popisnost apelativ a zároveň získávající identifikační funkci v.j. (často za spolupůsobení jiného v.j. v nich obsaženého). Týká se to např. názvů společenských institucí, škol, významných dějinných událostí, cen, některých místních určení apod. (např. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Velká francouzská revoluce, Nádražní ulice). K nejednoznačným případům patří též etnická jména (↗etnonyma) a značková pojmenování výrobků (↗sérionyma), vztahující se k celé třídě jednotlivin. V tradicích různých jaz. a v důsledku toho i v jejich pravopisných kodifikacích jsou reflektována nejednotně. V č. se ustálilo jejich psaní s velkým počátečním písmenem, a tudíž přiřazení k v.j. (např. Čech; automobilová značka Fabia; názvy výrobků je však možno užívat i jako apelativa a psát je s malým písmenem, např. jezdím fabií). V opačném směru jsou zvláštním případem apelativa označující jednoprvkové třídy, tzv. unika, u nichž dochází k neutralizaci protikladu mezi třídou a individuem (vesmír, gotika).

Protože se v.j. referenčně spojují v zásadě s jediným objektem, mají specifický vztah ke kategorii ↗čísla. Většina se řadí mezi ↗singularia tantum, některá mezi ↗pluralia tantum (zvláště zeměpisná v.j.: Krkonoše, Čechy, Mokropsy). Sg. i pl. tvary mají etnonyma (příp. též sérionyma), ta však k v.j. pro svou generičnost v podstatě nepatří, viz výše. V.j. mohou být ale užita i v pl.: Do naší třídy chodí hned pět Petrů. V některých specifických kontextech, např. jedná-li se o metonymii, pl. tvary vedou k oslabování propriálnosti: Viselo tam plno Mánesů (též ↗apelativizace). Speciální je užití v.j. při referování k otevřené třídě objektů: (nápis na květinářství) Dnes má svátek Petr (= ‘Dnes má svátek každý takový člověk, který se jmenuje Petr’). – Studiem v.j. se zabývá ↗onomastika. Též ↗vlastní jména – třídění.

2. Filozofie jazyka a logika si v souvislosti s v.j. (proper names) klade otázky, jak v.j. referují k osobám či místům v mimojazykové realitě, fikcionálním světě n. minulosti, jaký je jejich vztah k určitým deskripcím či jaký je jejich přínos pro význam věty n. výpovědi, v níž se vyskytují. Jednou z možností jejich vymezení v tomto oborovém rámci je charakterizovat v.j. jako jednoduché symboly (Aristoteles, Praděd aj.), které se vztahují přímo k jedinečným osobám n. místům, jež se chápou jako jejich význam. Ten se v tomto smyslu jeví jako nedeskriptivní, nepopisný, značkový, konstatní a nezávislý jak na významu jiných slov ve větě, tak na kontextu (viz dále S. Kripke). Jiné výklady v.j. zdůrazňují souvislost v.j. a určitých deskripcí (definite descriptions). Ty se od v.j. liší tím, že jde o složené výrazy, které mají v angl. podobu „the + NP“, kde NP znamená ↗nominální frázi, např. the teacher of Alexander the Great (učitel Alexandra Velikého). Významově se určité deskripce od v.j. liší tím, že dílčí významy slov jsou konvenčně definovány a fixovány a že z nich tak „plyne, co máme pokládat za význam popisu“ (✍Russell, 1967b:43n.). K referentu referují tak, že pojmenovávají jeho vlastnosti, přičemž deskripce „největší Platónův žák“ a „učitel Alexandra Velikého“ se k témuž referentu vztahují pojmenováním různých vlastností, jimiž je určen. Na rozdíl od v.j. určité deskripce nepřispívají k pravdivostní hodnotě jednoduché věty, tj. „Věčný zlatý slavík postonává“ a „Interpret písně Lady Carneval postonává“ jsou sice různé věty, jejich pravdivostní hodnota je ale stejná, což nemusí platit u vět vyjadřujících mentální postoje, tj. např. pravdivostní hodnoty „Petr ví, že věčný zlatý slavík postonává“ a „Petr ví, že interpret písně Lady Carneval postonává“ se mohou lišit (srov. ✍Abbott(ová), 2012).

Podle ✍Milla (1843) jsou v.j. slova, která se vztahují přímo k předmětům mimojazykové reality, aniž o nich něco vypovídají, tj. v.j. jsou podle Milla ryze denotativní, což platí i o jménech, která – jako Dartmouth (‘ústí řeky Dart’ > ‘osada ležící v ústí řeky Dart’ > ‘město Dartmouth’) popisný význam původně měla, při proprializaci ale svůj smysl či ↗konotace pozbyla (✍Coates, 2009). ✍Frege (1892) naproti tomu poukazuje na to, že v.j. se mohou vztahovat i k již neexistujícím n. fikcionálním entitám bez ↗denotátu jako Atlantis, Homér n. Ježíšek (vlastní jména fiktivních osob jako Hamlet přitom ✍Tichý (1994) interpretuje nikoli jako jména individuí, ale jako jména individuových rolí). Na příkladu jmen Jitřenka a Večernice Frege dále poukazuje na to, že jména Jitřenka a Večernice sice mají stejný „význam“ (Bedeutung), tj. označují tentýž předmět, nejsou ale plně synonymní, protože mají rozdílný ↗smysl (Sinn), tj. dospívají k tomuto „významu“ (referentu) různými způsoby jeho podání. Frege to vyložil tak, že u v.j. nemůže jít jen o vztah k referentu, a nepřímo se tak dotkl otázky skrytých deskripcí, a tedy toho, „co vlastně říkají slova jako Jitřenka (nejjasnější nebeské těleso ranní oblohy)“ (✍Raclavský, 2001:98n.).

✍Russell (1905), který v návaznosti na Fregeho jako první zformuloval deskriptivní teorii jmen, rozlišoval mezi „běžnými“ a „logickými“ v.j. Za „pravá“, logická v.j. považoval indexikální výrazy či demonstrativa jako toto, jež se bezprostředně vztahují k předmětům a jejichž význam tak není popisný a daný konvenční definicí, ale který čerpá z bezprostřední zkušenosti a je dán ostenzivní definicí (↗ostenze). Přesto je Russell charakterizuje rovněž jako zkrácené určité deskripce (abbreviated definite descriptions). V tomto smyslu by se např. ta v Ta je nádherná při odpovídajícím ukázání na večerní oblohu dalo chápat jako zkratka pro vlastnosti vyjádřitelné určitou deskripcí „nejjasnější nebeské těleso večerní oblohy“. Také běžná v.j. jsou podle ✍Russella (2000:60) zkratkami určitých deskripcí. Už ✍Frege (1892:58n.) přitom zvažuje, že např. jméno Aristoteles vyjadřuje vlastnosti „největší Platónův žák“ a „učitel Alexandra Velikého“. Russell pak v návaznosti na něj vychází z toho, že jméno Aristoteles ve zkratce vyjadřuje vlastnosti, které mluvčí spojuje s referentem a jejichž prostřednictvím lze identifikovat předmět, který je splňuje, přičemž tyto vlastnosti jsou vyjadřitelné určitými deskripcemi, jež jsou aplikovatelné pouze na jedinečnou osobu.

Souvislost jmen a určitých deskripcí Russell rozvíjí mj. také v souvislosti se jmény již nežijících n. fiktivních osob, u nichž dospívá k názoru, že to, „co se nám jeví jako jméno, je ve skutečnosti [skrytým] popisem. Má přece smysl zkoumat, zda Homér existoval, což bychom jinak nemohli učinit, kdyby Homér bylo jméno“ (✍Russell, 1967b:49), zatímco (pravá) v.j. na rozdíl od určitých deskripcí váže na existenci jednotliviny. „Tážeme-li se tudíž, zda Homér existoval, používáme slova Homér jako zkráceného popisu: můžeme ho nahradit (dejme tomu) výrazem ‘autor Illiady a Odysseje’. Tytéž úvahy se vztahují téměř na všechna užití slov, která vypadají jako vlastní jména“ (✍Russell, 1967b:50).

Na jiném místě chápe ✍Russell (2004:171) jméno Bismarck jako ekvivalent určité deskripce „první kancléř Německé říše“, neboť i ten, kdo ho nikdy nepotkal, by ho mohl znát jako „prvního kancléře Německé říše“ a jeho výroku, že „Bismarck byl bezohledný politik“, by se pak rozumělo tak, že „První kancléř Německé říše byl bezohledný politik“. V.j. se tak jeví jako významově identické s určitou deskripcí, není ale tautologické, tj. výrok „Bismarck je první kancléř Německé říše“ se liší od tautologického výroku „Bismarck je Bismarck“. Na druhé straně: má-li pravdu Frege, že jméno Aristoteles vyjadřuje vlastnosti „největší Platónův žák“ a „učitel Alexandra Velikého“, pak by věta (1) „Aristoteles byl největší Platónův žák“ měla mít stejný význam jako věta (2) „Největší Platónův žák, který byl učitelem Alexandra Velikého, byl největší Platónův žák“, a nejen druhá, ale i první věta by měly být analytické, což očividně neplatí.

Netautologičnost věty „Bismarck byl první kancléř Německé říše“ lze vysvětlit tím, že vlastní jméno je zkratkou celého „trsu“ (clusteru) určitých deskripcí, tj. Václav Havel je nejen zkratkou pro vlastnost vyjádřitelnou určitou deskripcí „první český prezident“, ale – postupem času – také pro vlastnost „syn Boženy a Václava Havlových narozený 5. října 1936 v Praze“, „manžel Olgy Havlové, rozené Šplíchalové“, „autor Zahradní slavnosti a Vyrozumění“ nebo „spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem první mluvčí Charty 77“. Podle clusterové teorie, která se spojuje mj. se ✍Searlem (1958) a navazuje na deskriptivní teorii jmen, se s v.j. asociuje „trs“ určitých deskripcí, ne všech je ale třeba pro určení denotátu. Pro to, aby jméno referovalo, stačí, aby byla pravdivá jen jedna z nich.

S deskriptivní teorií jmen polemizuje a k Millovu postulátu, že v.j. jsou nepopisná, se vrací tzv. kauzálně-historická teorie jmen, již zformuloval ✍Kripke (1972) a ✍Kripke (1980). Ten poukázal mj. na to, že lidé mohou používat jména pro individua, i když neznají jejich specifické vlastnosti. Když např. někdo zaslechne jméno Anaximandros, může ho zopakovat, aby se na něj užitím v.j. zeptal a něco se o něm dozvěděl, jakkoli o něm v daném okamžiku ví jen to, že to byl „starořecký filozof“, a jakkoli by o něm nedovedl zformulovat jedinou určitou deskripci, která by ho jedinečně vymezila, čímž Kripke podle ✍Abbott(ové) (2012:310) vyvrací základní postulát clusterové teorie. Mluvčí navíc podle Kripkeho mohou k určité osobě referovat, i když vlastnosti, které s ní asociují a které jsou vyjádřitelné určitými deskripcemi, neodpovídají pravdě, tj. když si např. o Kolumbovi myslí, že byl první, kdo si myslel, že je Země kulatá, a tak vyrazil z Evropy do Indie a jako první dorazil do Ameriky. Proti deskriptivní teorii jmen ✍Kripke (1972:48) argumentuje také tím, že v.j. jsou na rozdíl od určitých deskripcí rigidní designátory (rigid designators), tj. že ke stejné entitě odkazují ve všech možných světech, což je dáno tím, že nevyjadřují vlastnosti, a nemohou tak dle okolností změnit referent, zatímco určité deskripce, které takové vlastnosti popisují, fungují jinak, tj. zatímco referent výrazu Aristoteles zůstává stále stejný, obrat „největší Platónův žák“ by při jiném stavu antických pramenů mohl referovat k jiné osobě než Aristoteles. Kripke proto nabízí jiné řešení než deskriptivní teorie, tj. v.j. jsou podle něho na referent napojena a determinují ho nikoli tím, že vyjadřují jeho vlastnosti, ale tím, že jsou s ním spojena „křtem“ („Budeme jí říkat Jana“). Ten, kdo nebyl při původním „křtu“, osvojuje si pak jméno od těch, kdo u křtu byli, n. od těch, kdo si ho osvojili od účastníků původního křtu, atd. atd. Jméno tak lze v určitém komunikačním společenství prostřednictvím historického či kauzálního řetězce sledovat od aktuálního užití v interakci až k původnímu „křtu“ n. představení, aniž se tak při následných interakcích pokaždé znovu děje. Při prvotní interakční „synchronizaci“ je v.j. při představování zaváděno ostenzivní definicí („To je Petr a já jsem Marek“), popř. lze jméno zavést i nepřímo pomocí určité deskripce („Moje žena se jmenuje Jana“).

Na Kripkeho navazoval mj. ✍Sainsbury (2001), který ale eliminoval „pokřtěný“ objekt, neboť jméno podle něj může být smysluplně zavedeno, i když je na počátku jen publicistický či literární konstrukt a v.j. nic nepojmenovává, jak je tomu např. u Járy Cimrmana. Ne pro všechny je ale Kripkeho teorie přesvědčivá. ✍Abbott(ová) (2012:311n.) kritické přístupy ke Kripkemu dělí do tří skupin: (1) metalingvistické přístupy, (2) přístupy vycházející ze skryté indexikality, tj. z předpokladu, že věty, které obsahují v.j., mají skryté konstituenty navíc, které určují ne/správný modus prezentace obsahů výpovědí (✍Schiffer, 1992), kdy např. věty vyjadřující se o muzikalitě nositele jména Paderewski jsou ne/pravdivé podle toho, zda je „Paderewski“ prezentován jako hudebník nebo politik, a (3) pragmatické přístupy, které upozorňují na problém „neviditelnosti“ těchto konstituentů a subjektivity daného výkladu i na s nimi spjatý posun v.j. z oblasti sémantiky do oblasti pragmatiky.

Lingvistické reflexi v.j. jsou nejbližší metalingvistické přístupy. Ty mj. s odkazem na záměny osobních jmen a proměny dosahu platnosti geografických jmen poukazují na obskurnost představy řetězového předávání značkového jména, které jen denotuje. Zásadní je námitka ✍Evanse (1982:65), že jméno není tradovanou „fotografií“ objektu, tj. že o objektu označeném v.j. nelze uvažovat n. mluvit bez předpokladu jeho existence a alespoň elementární „rozlišovací představy“ (discriminating conception) o něm. Jiní autoři zase kauzální řetězce zapouští do speciálního druhu deskriptivního významu pro vlastní jméno (srov. ✍Searle, 1983; ✍Lewis, 1997; aj.). Toto řešení je ale podle ✍Abbott(ové) (2012:212) problematické mj. tím, že mluvčí zpravidla nemají povědomí o historickém řetězci užití jména, který je většinou (po)zapomenutý. Přesto v.j. bez problému užívají a metalingvistickou informaci o něm nepostrádají. Podobně problematický je předpoklad, že v.j. má význam „entita zvaná v.j.“ n. „nositel v.j.“ (srov. ✍Katz, 1977, ✍Katz, 2001; ✍Bach, 1987, ✍Bach, 2002; aj.). Problematičnost tohoto přístupu spočívá v cirkularitě (Aristoteles referuje k „entitě zvané Aristoteles“) i jeho nepřenosnosti na obecná jména, neboť lexikografický výklad, že kavka znamená „věc zvanou kavka“, se nejeví být příliš uspokojivý.