Vlastní jméno utvořené deminutivním sufixem z jiného vlastního jména; viz ↗deminutivum. Hlavní funkcí propriálních deminutivních sufixů je odlišit od sebe dva podobné a zároveň podobně nazvané objekty (pole Díly, Dílce, Dílky, Dílečky, osoby Bednář a Bednařík). Jejich užití je motivováno (a) menším rozměrem n. významem pojmenovávaného objektu ve srovnání s podobnými a zároveň podobně nazvanými objekty (pole Niva, Nivka), n. (b) jeho vztahem k jinému objektu; např. citovým vztahem pojmenovatele k pojmenované osobě (Filípek). Na pozadí těchto skutečností nabývají deminutivní sufixy zvláštních funkcí.

1. V antroponymii (↗onymie) mají sufixy pravou deminutivní funkci pouze v případech, kdy jméno jimi utvořené vystihuje fyzickou malost dětí n. dospělých osob k odlišení od vzrostlejších osob se stejným základním jménem: např. v pracovním kolektivu Pavel a Pavlík. V převažujícím spojení s funkcí expresivní nabývá deminutivní sufix funkce hypokoristické (↗hypokoristikum Pavlíček, Karlík), po ztrátě emocionálního zabarvení zase funkce formálněhypokoristické (příjmení Pavlíček, Karlík, ↗rodné jméno Radek – původně d.v.j., popř. hypokoristikum). Na vztahu otce a syna se zakládají starší, ne příliš četná pojmenování synovská (laš. Šrámek – otec, Šrámeček – syn, podle ✍ÚOO, 1999:17, 91), na vztahu pojmenovávaného k nadřízené osobě v rámci určitého povolání byla založena jména tovaryšská, místy užívaná od 15. stol., např. Alšík řečený Kovářík (podrobněji ✍Beneš, 1962:216–217; ✍Pleskalová, 2012).

2. V toponymii mají deminutivní formu ↗oikonyma / vlastní jména místní i ↗anoikonyma / jména pomístní. Podle ✍Šrámka (1970) patří většina deminutivních oikonym osadám, které se teprve během svého vývoje staly malými, a to buď postupným zmenšováním rozlohy n. počtu obyvatelstva (ves Selutice ˃ Seloutky), n. srovnáním s okolními osadami, narůstajícími rozlohou, lidnatostí n. významem (Němčice – Němčičky), popř. na základě příslušnosti k jinému, nezřídka významnějšímu objektu (ves Kamýk a její pozdější osada Kamýček). Případů, kdy deminutivní podoba souvisí s doloženou původní malostí, je méně: např. v blízkosti obce Drslavice byly později založeny Drslavičky. Deminutivní formy anoikonym, popř. jména utvořená z deminutiv (Rybníček < rybníček), většinou označují objekty vnímané pojmenovatelem jako malé (malá část obce zvaná Ulička, malý rybník zvaný Rybníček) n. jako objekty menších rozměrů či významu ve srovnání s podobnými a podobně nazvanými objekty (pole Kusy, Kousky, Kousíčky na katastru jedné obce, místní část Jestřebíčko, kdysi samostatná obec Jestřebí). V kombinaci s expresivní funkcí vyjadřují citový vztah pojmenovatele k pojmenovanému objektu či jeho části (Hanička – místo u rybníka, kde se utopila Hanička, U Floriánka – místo v okolí sošky sv. Floriána).

3. V ↗chrématonymii je deminutivní funkce sufixu většinou spojována s funkcí expresivní (brněnská tramvaj Zuzanka, brněnská zastavárna Zlatíčko atd.).