Typ ↗kontoidů (souhlásek), při jejichž artikulaci se nevytváří zvláštní rezonanční prostor a jejichž akustická stavba je v důsledku toho převážně šumová; do této skupiny patří většina č. konsonantů. Pokud je potřeba vydělit terminologicky tuto skupinu z celku všech konsonantů, tj. kontoidů, mluví se o obstruentech. Týž typ šumu vznikající dík striktuře (okluzi, semiokluzi n. konstrikci) vytvořené mezi aktivním a pasivním artikulujícím orgánem (viz ↗mluvní orgány) může být doplněn aktivní artikulací v dalším místě mluvního ústrojí. V č. se u v.k. využívá jako doplňkové artikulace znění hlasivek: znělé vlastní konsonanty vznikají doplněním akustické charakteristiky o tón laryngálního hlasu ↗F0, neznělé vlastní konsonanty takový tón nemají. To je však diferencuje jen ve srovnání s obdobným konsonantickým šumem bez sonority. Na základě znělosti – neznělosti se vytvářejí dvojice, souhlásky jsou párové. Většinou jde zároveň o dvojice realizací samostatných fonémů; ↗korelace znělosti je základním vztahem č. konsonantismu. Takové páry souhlásek se při ↗asimilaci znělosti vzájemně nahrazují.

Současná č. má 24 v.k., jež jsou až na neznělé [ř̭], znělé [γ] a [ʔ] (↗ráz) základní realizací samostatných fonémů (viz ↗fonématika češtiny a ↗fonologické slovo). Další rozdíly jsou v napětí mluvidel (neznělý je napjatější).

Přehled konsonantů spis. č.:

Okluzivní vlastní konsonanty // závěrové vlastní konsonanty: bilabiální (obouretné, retoretné) [p] a [b]; prealveolární (předodásňové) [t] a [d]; palatální (předopatrové) [ť] a [ď]; velární (zadopatrové) [k] a [g]; všechny jsou párové. Zvláštní postavení má mezi nimi [g], které se v domácí slovní zásobě vyskytuje jen jako realizace /k/ před znělým v.k. (kdo – [gdo], tak bych koupila – [tagbixkou̯pila]) a schopnost rozlišovat význam slova má pouze v přejaté slovní zásobě (krokem – grogem). Mimo znělostní vztah stojí neznělý laryngální (hrtanový) souhláskový zvuk [ʔ] (↗ráz).

Semiokluzivní vlastní konsonanty // polozávěrové vlastní konsonanty: prealveolární (předodásňové) [c] a [ʒ]; postalveolární (zadodásňové) [č] [ǯ]. V.k. [ʒ] a [ǯ] se v domácí slovní zásobě objeví jen jako výsledek asimilace. Při ↗asimilaci znělosti jsou realizací /c/, /č/ před znělým v.k. (leckdo – [leʒgdo], víc by nedal – [víʒbi nedal], lučba – [luǯba], míč byl vysoko – [miǯbilvisoko]), při asimilaci artikulační způsobem výslovnosti spojení prealveolární okluzivy a znělé sykavky (podzim – [poʒim]/[podzim], nadživotní – [naǯivotňí]/[nadživotňí]). V nověji přejatých slovech však již existuje [ǯ] i mimo tyto pozice a může rozlišovat význam slov (čemu, ale jamu/džemu – [ǯemu], čin, ale gin – [ǯin]); [ʒ] by mohlo být využito podobně, doklady na to, že může rozlišit význam slova, jsou však neprůkazné (zvukomalebné cinká – dzinká). Znělostní páry semiokluziv se tak postupně přehodnocují ze vztahu jen fonetického na fonologický, nové mluvnice již s jejich existencí jako samostatných fonémů počítají.

Konstriktivní konsonanty // úžinové konsonanty vlastní: labiodentální (retozubné) [f] a [v]; prealveolární (předodásňové) [s] a [z]; postalveolární (zadodásňové) [š] a [ž]; velární (zadopatrové) [x] a jeho znělý protějšek [γ]; laryngální (hrtanové) [h]. Zvláštní postavení mezi nimi má [f], které je v domácí slovní zásobě obvyklé jen u slov ze zvukomalebných kořenů (frkat, foukat, funět) a rozlišující platnost má pouze u dvojice slov zouvat – zoufat, event. nadouvat se – nadoufat se, n. ve dvojici slovo domácí – slovo přejaté (varnice – farnice). Také souhláska [v] se vymyká, nepůsobí totiž (podobně jako ↗sonory) asimilaci znělosti (↗asimilace). Párové souhlásky zadní, [x], [γ] a [h], vytvářejí znělostní pár neznělého [x] a znělého [h], který je vztahem korelačním (viz ↗fonématika češtiny): /x/ – /h/ rozlišuje samostatná slova (chlad – hlad, pochází – pohází) a při asimilaci se před neznělým v.k. mění znělé [h] obvyklým způsobem na neznělou párovou (nehet, nehty – [nexti]). Neznělé [x] by se mělo měnit podle tohoto principu v [h], ve spis. výslovnosti tu však často jako dubleta k [h] zaznívá [γ], znělá velární konstriktiva (plech byl rezavý – [pleγbil rezavi:] / [plehbilrezavi:]). V.k. [h] je zajímavý i svým tvořením (viz ↗mluvní orgány) a má zvláštnosti při asimilaci znělosti.

Vibrantní konsonanty // kmitavé vlastní konsonanty: prealveolární souhlásky znělé [ř] a neznělé [ř̭] jsou realizací fonému /ř/. Se sonorním [r] je sbližuje vibrantnost. Hlásky [ř] a [ř̭] jsou párové jen na fonetické úrovni, netvoří však korelaci: základní je znělé [ř], neznělé [ř̭] vzniká progresivní i regresivní asimilací znělosti v sousedství neznělých v.k. n. na konci před pauzou (keře – [keře], ale keř – [keř̭], křoví – [kř̭oví]; dveře – [dveře], ale dvířka – [dvíř̭ka]). Vibranta [ř] je artikulačně nejobtížnější č. souhláska, její neortofonická výslovnost (rotacismus bohemicus) je dosti rozšířená (↗poruchy řeči). K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.