1 Kulturněhistorický kontext polsko-českých jazykových vztahů

Mnohasetleté sousedství polského a českého etnika a vzájemná blízkost polštiny a češtiny umožnily intenzivní kulturní výměnu, která se vepsala také do obou jazyků. O raném vlivu češtiny na polštinu viz ↗vliv češtiny na polštinu. Tento vliv lze konstatovat i pro 15.–16. stol., zatímco v 19. stol. na úrovni standardu převažuje vliv polštiny na češtinu, a to zejm. v lexiku; viz ↗polonismy v českém lexiku. Adaptace polonismů v č. lexiku probíhala snadno, protože v obou jaz. fungují tytéž n. velmi podobné slovotvorné mechanismy a inventář derivačních afixů je po formální i funkční stránce do značné míry obdobný. Také základní lexikum, zděděné z praslovanštiny, se v polštině a češtině liší spíše jen po fonologické stránce. Z 1990 zachovaných lexémů či slovních kořenů se vlivem divergentního vývoje obou jaz. v období po rozpadu psl. jednoty jen asi 120 nevyskytuje zároveň v polštině i češtině ve stejném významu, resp. se v jednom z jazyků nevyskytují vůbec, srov. č. játra – p. wątroba, č. sever – p. północ, č. skvrna – p. plama; viz ✍Kopečný (1981).

Významným uzlem vzájemného intelektuálního a spolu s tím i jaz. kontaktu byla v letech 1397–1622 Kolej královny Hedviky (Collegium Reginae Hedvigis) na pražském Starém Městě, ve které bydleli polští studenti Karlovy univerzity. Poláci byli jedním z jejích čtyř „národů“ a zejm. na právnické fakultě tvořili až třetinu všech studentů. Řada Poláků také trvale působila na farách v č. zemích a v klášterech, takže polština – podle Blahoslavova svědectví podaného v jeho mluvnici dokončené r. 1571 – byla mezi Čechy dobře známým jazykem. Někteří polští spisovatelé 16. stol. svým dílem ovlivnili dějiny č. literatury, ať už přímo (B. Paprocki z Głogoł), n. prostřednictvím překladů svých děl do č. (M. Rej z Nagłowic, J. Kochanowski a anonymní autor dramatu Tragedia żebracza). Polská literatura byla dokonce dávána č. spisovatelům za vzor (M. Konáč z Hodiškova v předmluvě překladu německé hry Judith). Prokazatelně nejstarší ↗polonismy v českém lexiku se objevují právě v 16. stol. – mezi botanickými termíny v č. překladu herbáře P. A. Mattioliho (1563) jsou polonismy rdest, kručinka, vitečky, v č. vydáních děl B. Paprockého je bočan ‘čáp’, mohyla a otčizna ‘vlast’ a ve slovnících D. Adama z Veleslavína pak častovati ‘poskytovat’, flet ‘nádoba’, resp. ‘druh hudebního nástroje’. Roli při vzájemném poznávání a sbližování polštiny a češtiny hrály i slovníky, např. slovník Němce H. Megisera (1603), v němž autor mj. srovnává, ale i z neznalosti mísí slova p. a č. původu, a hlavně slovník P. Lodereckera (1605), obsahující č.‑lat. a p.‑lat. rejstřík. Důležitým prostředníkem vlivu polštiny na češtinu byl J. A. Komenský, který v letech 1628–1656 s přestávkami žil v polském Lešně a v jehož č. díle zanechala p. stopy v podobě slov blankytný, čupřina, náčelník, varle n. výměr a také v podobě slov německého původu, která se v p. užívala dříve než v č. (pantofel, vymordovati, zprubovati).

Zdaleka největší vliv polštiny na češtinu je patrný v době národního obrození, kdy byla polština vzorem a v lexikální rovině i hlavním zdrojem pro posílení a rozšíření komunikačních funkcí č. Řada raných poetických děl v č. vznikala pod přímým polským vlivem (kruh básníků kolem A. J. Puchmayera). Sám Puchmayer se při překládání Chrámu gnídského Ch. L. Montesquieua (1804) přidržoval překladu J. Szymanowského a řadu poetismů polského původu uvedl do č. prostředí svými překlady básní F. Karpińského, I. Krasického a F. D. Kniaźnina. J. Jungmann při překladu Ztraceného ráje J. Miltona (1811) využíval překlad J. Przybylského, a nadto přeložil (s patrnou závislostí na předloze) Dumu o Stefanu Potockém od U. J. Niemcewicze, část z Dworzanina polského od Ł. Górnického a kázání biskupa J. Kossakowského. Vliv polštiny na češtinu se hojně projevuje i v původní poezii J. Kollára, K. H. Máchy, F. L. Čelakovského a V. Hanky, jehož polonofilství se odrazilo nejen v překladech polské lidové poezie a děl A. Mickiewicze a A. E. Odyńce, ale zejm. v Krakoviácích (1835), psaných skutečně kompromisním polsko-českým jazykem. Nejvíce byly polonismy využity při budování č. vědecké terminologie. Koordinátorem a hlavním tvůrcem tohoto projektu byl J. Jungmann, který od r. 1816 s širokým kruhem spolupracovníků připravoval vydání velké č. encyklopedie. Dílčí studie k ní, obsahující řadu polonismů, vycházely jednak v nově založených vědeckých časopisech Krok (od r. 1821) a Časopis Českého muzea (od r. 1827), jednak v řadě knižních příruček a pojednání. Sumou lexikologického úsilí J. Jungmanna a jeho spolupracovníků byl pak pětidílný Slovník česko-německý (1834–39). V období po vydání Slovníku význam polštiny pro obohacování č. lexika postupně slábl, i když řadu obrozenských polonismů zachycuje ještě slovník F. Š. Kotta (1878–1893). Kontakty mezi oběma etniky a jazyky byly však ve 2. pol. 19. stol. udržovány úspěšnými mluvnicemi polštiny pro Čechy, zejm. mnohokrát vydávanou mluvnicí D. A. Špachty (1837), upravenou později J. Gebauerem, mluvnicí V. Hanky a později i mluvnicemi J. Polívky (1883), F. Vymazala (1884) a J. Paulíka (1891). Význam pro polsko-české jazykové a literární vztahy mělo i založení časopisu Slovanský přehled (od r. 1898), zřízení stolice polonistiky na Univerzitě Karlově v r. 1923 a později i na dalších č. univerzitách a v neposlední řadě tematizace Polska a polštiny v č. literatuře (P. Bezruč, A. Stašek, J. Hašek aj.).

Samostatnou kapitolou vlivu polštiny na češtinu jsou proměny češtiny mimo území, na kterém se v současnosti užívá č., především v č. enklávách ve Slezsku (Ratibořsko, Hlubčicko), v Kladsku, které před r. 1742 patřilo k českým zemím (viz ↗český jazyk ve Slezsku), a v emigrantské osadě Zelów v Lodžském vojvodství, založené r. 1802 (✍Marešová, 2003).

2 Užívání spisovné polštiny v České republice

V České republice žilo podle doposud posledního sčítání lidu v r. 2011 celkem 33 597 obyvatel s mateřským jazykem polským – jejich zastoupení mezi všemi obyvateli státu je tedy 0,3 % (✍Škrabal ad., 2013). Na rozdíl od jiných národnostních menšin České republiky je polsky mluvící menšina soustředěna poměrně kompaktně na území Moravskoslezského kraje, v bývalých okresech Frýdek‑Místek a Karviná, kde žije 72 % z uvedeného počtu mluvčích polštiny. Uvedené okresy leží na území někdejšího Těšínského knížectví (Księstwo Cieszyńskie), které bylo k č. zemím správně přičleněno až relativně pozdě (r. 1327) a jehož předchozí kulturní vývoj (knížectví bylo předtím součástí Polského království) směřoval ke kulturnímu a jazykovému splynutí místního obyvatelstva se sousedícím polským etnikem. Polská (a kdysi i německá) orientace kultury a jazyka byla v této oblasti posílena také přistěhovalectvím v době industrializace ve 2. pol. 19. stol. (✍Raclavská, 1998; ✍Raclavská, 2001). Daleko menší množství příslušníků polské národnostní menšiny v okresech Frýdek‑Místek a Karviná žije dnes ve Středočeském kraji (4,9 % z celkového počtu), v Praze (4,4 %) a v Libereckém kraji (3,5 %). Při srovnání s údaji z r. 2001, kdy polštinu jako svůj mateřský jazyk uvedlo 50 738 lidí (0,5 % z celkového počtu obyvatel České republiky), se ukazuje, že počet rodilých mluvčích polštiny mezi obyvateli České republiky klesá (✍Škrabal ad., 2013). Jeví se to i při srovnání v rámci časové řady údajů z posledního století – např. v r. 1921 se k polské národnosti hlásilo více než dvakrát tolik obyvatel českých zemí než dnes (bylo to 1 %). Pokles osob hlásících se k polské národnosti nezastavila ani historicky první přesvědčovací kampaň Sázka na polskost (Postaw na polskość), kterou před sčítáním lidu r. 2011 zorganizovala hlavní polská menšinová organizace Kongres Polaków w Republice Czeskiej.

Průměrný věk mluvčích polštiny je mírně vyšší než průměrný věk mluvčích češtiny a mírně zvýšená je u polsky mluvících osob i míra jejich dosaženého vzdělání (vysokoškolsky vzdělaných je 16,8 % rodilých mluvčích polštiny v České republice – celostátní průměr byl v r. 2011 12,5 %). Vysoce nadprůměrná je u příslušníků polské národnostní menšiny míra deklarované religiozity – zatímco polsky mluvící obyvatelé České republiky se k některé z konfesí, nejčastěji římskokatolické, hlásí z 59,9 %, česky mluvící většina se k některému náboženství hlásí jen z 22,5 %. Mezi mluvčími polštiny, žijícími na území České republiky, je při porovnání s Čechy i s ostatními menšinami nejnižší nezaměstnanost (7,7 % proti 9,3 % u obyvatel s mateřským jazykem českým).

Uvedené demografické údaje do značné míry určují ráz polsko-českého jazykového kontaktu. Ten je přirozeně nejsilnější v oblasti s vysokou koncentrací polského etnika – v Moravskoslezském kraji, kde je podíl příslušníků polské národnostní menšiny na celkovém počtu obyvatel kraje 2,3 %. Charakteristické pro zdejší jazykovou situaci je, že zde fungují celkem tři různé kódy (✍Bogoczová, 1996; ✍Bogoczová, 2003; ✍Muryc, 2010):

(a) Nejrozšířenějším kódem, vnímaným zároveň jako přirozený a první, jsou místní dialekty a interdialekty (viz ↗slezská nářeční skupina), tvořící plynulý přechod mezi českým a polským národním jazykem (s převahou rysů, které se vyskytují v polštině).

(b) Spisovná čeština, která se uplatňuje v psané komunikaci a také v mluvené oficiální komunikaci, zejm. ve školách a na úřadech – užívanost a prestiž spisovného jazyka (n. „spisovně zamýšleného“ – ✍Bogoczová, 1997) je v Moravskoslezském kraji vyšší než na většině českého jazykového území.

(c) Spisovná polština, která se také (v menší míře než č.) uplatňuje v psané a oficiální mluvené komunikaci a její funkce jsou především symbolické, totiž etnoidentifikační a sjednocující.

Mimo Moravskoslezský kraj je vliv polštiny na češtinu nevýrazný. Češi se s polštinou setkávají spíše náhodně (např. při čtení popisků na výrobcích, zejm. potravinářských a kosmetických), ale vzestupnou tendenci má v posledních letech účast polských kněží v životě českých katolíků. Např. v r. 2004 působilo ve všech č., mor. a slez. diecézích 187 kněží-Poláků (tvořili tedy asi 10 % z počtu všech kněží v duchovní správě obou č. církevních provincií). Kromě kněží polské národnosti v Diecézi ostravsko-opavské, kteří při pastorační práci užívají (někdy téměř výhradně) polštinu a kteří v této diecézi tvoří asi 25 % duchovních, užívají kněží-Poláci rozptýlení na zbytku č. území ve své službě češtinu, která nutně v různé míře interferuje s polštinou (✍Muryc (ed.), 2012). Pro šíření povědomí o polštině a polské kultuře v České republice má význam Polský institut v Praze a zejm. pak polonistická pracoviště na č. univerzitách v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci aj.

Role spisovné polštiny je v Moravskoslezském kraji (a zejm. v okresech Frýdek‑Místek a Karviná) podporována také institucionálně, zejm. školstvím, církví, regionálními médii a menšinovými organizacemi. V regionu funguje 25 základních škol s polským vyučovacím jazykem a 3 školy střední – polské školy navštěvuje v průměru kolem 2 000 žáků a studentů. Největší část maturantů odchází na č. vysoké školy. Velká část vysokoškolsky vzdělaných rodilých mluvčích polštiny původem z ČR se tedy odklání od p. k č. jako k základnímu komunikačnímu kódu. Vzhledem k relativně vysoké religiozitě polsky mluvících obyvatel Moravskoslezského kraje mají pro podporu a udržení spisovné polštiny jako etnoidentifikačního činitele význam polsky sloužené katolické mše, které se konají v mnoha z 276 farností Diecéze ostravsko-opavské, i bohoslužby ve Slezské evangelické církvi augsburského vyznání (paralelně polsky a česky se konají pravidelné bohoslužby téměř ve všech 21 sborech této církve). Hlavním polským periodikem je Głos Ludu, který vychází 3x týdně asi v 5 000 exemplářích, dále kulturní měsíčník Zwrot a řada menších periodik (např. bilingvní měsíčník Přítel – Przyjaciel, vydávaný slezskými evangelíky). Ročně vychází několik desítek polských n. polsko-českých knižních titulů. Ostravské studio Českého rozhlasu pravidelně vysílá polské zprávy a příspěvky o kultuře a historii regionu (Wydarzenia; 5x týdně 30 min.), Česká televize pak v rámci regionálních zpráv vysílá 1x týdně zprávy v polštině (Wiadomości w języku polskim). Polský kulturní život a široké spektrum uměleckých a vzdělávacích aktivit koordinuje Polský kulturně-osvětový svaz v České republice (Polski Związek Kulturalno-Oświatowy w Republice Czeskiej), který je součástí hlavní polské menšinové organizace Kongres Polaków w Republice Czeskiej. Polsko-český charakter Těšínska je signalizován dvojjazyčnými nápisy, jejichž užití v obcích s více než 10% zastoupením příslušníků polské menšiny stanovuje Zákon o obcích (č. 128/2000 Sb., § 29). V regionu jsou časté silniční tabule s českými i polskými variantami jmen obcí (např. Dětmarovice – Dziećmorowice, Karviná – Karwina, Třinec – Trzyniec), dvojjazyčné jsou nápisy na nádražích ležících v hlavním železničním koridoru mezi stanicemi Ostrava a Mosty u Jablunkova, dále cedule na úřadech (Městský úřad – Urząd Miejski), školách (Základní škola – Szkoła Podstawowa ) a knihovnách, ale také vývěsní cedule některých obchodů (Uzeniny – Wędliny).

3 Polsko-české jazykové interference

Specifičnost češtiny rodilých mluvčích polštiny žijících v Moravskoslezském kraji (příp. jinde v České republice) může mít zdroj jednak v polských dialektech, které plní roli hlavního kódu v běžné komunikaci uvnitř menšiny, jednak ve spisovné polštině. Rozhodnout, zda je konkrétní odchylka od č. normy důsledkem interferencí s dialektem, n. se spisovnou polštinou, bývá často těžké n. vůbec nemožné, protože struktura obou kódů se do značné míry překrývá. Také tradiční č. (lašské) dialekty na polsko-českém pomezí mají řadu rysů, které je sbližují s polštinou, a mohou tedy působit na podobu č. textů a promluv příslušníků polské národnostní menšiny. Jde tedy o jazykový kontakt substrátového typu. Mezi nejčastější polsko‑české interferenční jevy, které ve své monografii shrnul (✍Muryc, 2010), patří tyto:

(a) frekventovaná mezijazyková homonyma (zrádná slova): přijďte i s dědečky ‘s oběma prarodiči, tj. s dědečkem a babičkou‘ (< p. z dziadkami); dobrý humor ‘dobrá nálada’ (< p. dobry humor); samé kořisti ‘výhody’ (< p. korzyści); zajímavá mysl ‘myšlenka’ (< p. myśl interesująca); zdravím všechny obecné ‘přítomné’ (< p. witam wszystkich obecnych); podstava ‘základ’ (< p. podstawa); pozná skutky ‘pozná následky’ (< p. pozna skutki); společenstvo ‘společnost (v obecném významu)’ (< p. społeczeństwo); pochválí těsto ‘hotové pečivo’ (< p. ciasto); den výjezdu ‘odjezdu’ (< p. dzień wyjazdu). Patří sem i mnoho sloves: obudit se ‘probudit se’ (< p. obudzić się); popírám jeho názory ‘souhlasím s nimi’ (< p. popieram jego poglądy); skvěle si radíš ‘dovedeš si poradit’ (< p. świetnie sobie radzisz); utěšit se ‘zaradovat se’ (< p. ucieszyć się). Mezi adverbii jsou zrádnými slovy např. časem sním ‘někdy sním’ (< p. czasem); sledoval jsem pořad vlastně o filmu ‘právě’ (< p. właśnie); byl nepozorně položen na podlaze ‘nenápadně’ (< p. niepozornie); nespalo se tam výhodně ‘pohodlně’ (< p. wygodnie);

(b) slovotvorné formace, které se v češtině obvykle nevyskytují a které jsou kalkovány z polštiny, resp. jejích dialektů. Objevují se zejm. u sloves s prefixem: odpsat ‘odepsat’ (< odpisać); podolat ‘zvládnout’ (< p. podołać); povětšit ‘zvýšit’ (< p. powiększyć); přeminout ‘pominout’ (< przeminąć); přemoknout ‘promoknout’ (< przemoknąć); vybírat se ‘chystat se’ (< p. wybierać się); vzbohatit se ‘obohatit se’ (< p. wzbogacić się); zrozumět ‘rozumět’ (< p. zrozumieć). Časté jsou p.-č. interference i u deverbativních substantiv: vyjezd ‘odjezd’ (< wyjazd); uzbrojený ‘ozbrojený’ (< uzbrojony). P. má na č. vliv i ve volbě sufixů, resp. jejich variant: dokumentální ‘dokumentární’ (< dokumentalny); modlitva ‘modlitba’ (< modlitwa); vyčerpující ‘vyčerpávající’ (< wyczerpujący); Čižkove ‘manželé Čížkovi, příp. i jejich děti a další příbuzní’ (< Čižkowie);

(c) přímé lexikální přejímky z polštiny: dochody ‘příjmy’ (< p. dochody); lektura ‘povinná četba’ (< p. lektura); byl jsem podekscitovaný ‘rozrušený’ (< p. byłem wciąż podekscytowany); kvůli jeho přesondu ‘kvůli jeho předsudkům’ (< p. ze względu na jego przesąd); z přimusu ‘z donucení’ (< p. z przymusu); školnictvo ‘školství’ (< p. szkolnictwo); v záležnosti od situace ‘v závislosti na situaci’ (< p. w zależności od sytuacji);

(d) frazeologismy: jsou v sumě lepší ‘celkem vzato’ (< p. w sumie); přijít na dobré ‘vyplatit se’ (< p. wyjść na dobre); vyskočit na rovné nohy ‘rovnýma nohama, energicky, např. ráno’ (< p. zerwać się na równe nogi); zavírat oči na něco ‘zavírat před něčím’ (< p. zamykać oczy na coś);

(e) v syntaxi jsou nápadné odlišné vazby předložek: jsou otevření na turisty ‘k turistům’ (< p. są otwarci na turystów); zajdu po kamaráda ‘pro kamaráda’ (< p. po przyjaciela); závislý od svých rodičů ‘na rodičích’ (< p. zależny od swoich rodziców). Č. předložka k pod vlivem p. často chybí a je nahrazena předložkou do: budík jde do hodináře (< do zegarmistrza); došel bych do úplně jiných výsledků (< do zupełnie innych wyników); promluvila do svého obrazu v zrcadle (< zwróciła się do swojego obrazu);

(f) rozdíly ve valenci predikátu: rozumět všechno ‘všemu’ (< p. rozumieć wszystko); spoléhat na někom ‘na někoho’ (< p. polegać na kogoś); svíjet se ze smíchu ‘smíchem’ (< p. ze śmiechu); zajímat se politikou ‘o politiku’ (< p. interesować się polityką). Častěji se vyskytuje též gen. záporový: nerozumím takových lidí ‘nerozumím takovým lidem’ (< nie rozumiem takich ludzi); svět ji toho nemůže dát (< świat jej tego nie może dać); takže jsem neměla velkého problému ‘velký problém’ (< nie miałam dużego problemu). Objevuje se i gen. na místě akuzativu plurálu u životných maskulin: poznáváme nových lidí ‘nové lidi’ (< poznajemy novych ludzi);

(g) odchylky ve fungování spojovacích výrazů: na chodbách se stalo najednou hlučno, bo z každé třídy šlo několik osob ‘protože’ (< p. bo; spojka bo, která svou stručností vyhovuje potřebám operativní esemeskové, chatové aj. komunikace, expanduje výrazně i za hranice polsko-české příhraniční oblasti do běžně mluveného jazyka rodilých Čechů); chtějí vidět borce, kterých snem vždy bylo ‘jejichž snem bylo’ (< p. których); jsou napsané srozumitelným jazykem, čeho si já především cením ‘čehož’ (< p. czego); dveře nebylo lehké otevřít, jednak jsem je otevřel ‘ale přesto’ (< p. jednak);

(h) rozdílný slovosled, zejm. u ↗klitik se, si, by, např. v tomto okamžiku jedni se trochu uklidní (< p. w tym momencie jedni się trochę uspokoją); na přípravu do školy musím si nechat více času (< p. na przygotowania do szkoły muszę sobie przeznaczyć więcej czasu); pro peníze udělali by všechno (< p. dla pieniędzy zrobiliby wszystko), a jiné slovosledné odchylky, např. děj se odehrává v 1945 roce ‘v roce 1945’ (< p. akcja toczy się w 1945 roku);

(i) ve flexi jmen je nápadným rysem častá nesklonnost přejatých substantiv, např. voda v akvarium ‘v akváriu’ (< p. w akwarium); je čtvrtým rokem na gymnázium ‘na gymnáziu’ (< p. w gimnazjum). Vyskytují se též rodové rozdíly: barok ‘baroko’; citronka ‘citron’ (< cytrynka); gest ‘gesto’; jeli sme tramvajem ‘tramvají’ (< tramwaj, mask.); v kremačním peci (< pec, gen. pecu, mask.). Jméno Morava se pravidelně vyskytuje jako pomnožné: na Moravach ‘na Moravě’;

(j) často se objevuje p.‑č. interference v koncovkách: už mělo majitela ‘majitele’ (< p. miało właściciela); mezi lidmi různých barv pleti ‘barev’ (< p. wśród ludzi różnych barw skóry); hrdinami knihy jsou ‘hrdiny knihy (instr.pl.)’ (< p. bohaterami książki są); odvezli ji do nemocnice kvůli předávkování práškami ‘prášky’ (< p. praszkami); v noveli ‘v novele’ (< p. w noweli); dva časopisma ‘časopisy’ (< p. dwa czasopisma). Nápadné jsou také odchylky ve tvarech deiktických slov, např. do tych škol ‘do těch’ (< p. do tych szkół); problem je v tym že ‘v tom, že’ (< p. w tym); v příštím mojem zaměstnáni ‘v příštím mém’ (< p. w moim); kdybych byl ním ‘jím (instr.sg.)’ (< p. gdybym był nim); hram ‘hraju’ (< p. gram);

(k) interference ve fonologii jsou v běžně mluvené č. u Poláků velmi časté (podporuje je též obdobná situace v místních č. dialektech). Jde zejm. o kladení přízvuku na předposlední slabiku, např. fanďim čechum f hokeji; tanečni soubor; kamaraďi. Všeobecný je nedostatek kvantity: muj bracha; nejbliši cil; českemu i polskemu;

(l) užívají se fonémy a jejich varianty, které se vyskytují v p. (na rozdíl od spis.č.), a to v pozicích obvyklých v p. (nebo analogických k nim). Obvyklé je zejm. tvrdé y (myślim; byli zvyhodňeňi; tagže ty napisy tady by mjeli byt), tvrdé ł a měkké ľ (vedle „českého“ středního l: tag to by było; napřikład; słova; a pag zme se pohadaľi; robiľi; poľitologije) a měkké varianty k a g (tak´i ‘takový’; g´impel ‘gymnázium’). Tupé sykavky se vyslovují tvrdě jako v p. (česky; po našymu; že), asimilace znělosti ve skupinách s v je progresivní (kfuli tomu; přesfjetčeny; obyvatelstfo) a výslovnost skupin di, ti, ni v přejatých slovech je změkčená jako v p. (miňimalňi; techňicki);

(m) v pravopisu se někdy odrážejí návyky získané na školách s p. vyučovacím jazykem a četbou p. textů, např. psaní předložky z i na místě českého s (z prvním manželem, z úctou), rozdílné psaní i/y ve slovech přejatých (piramidy, pižamo, ale dyplom, tryumfálně), psaní j místo i (specjální) n. vynechávání j mezi vokály (kreslí krainy ‘krajiny, díla tohoto výtvarného žánru’), fonetické rozepisování písmene x (kodeks, egzotický), psaní velkých písmen podle polského úzu (ve Spojených Státech < p. w Stanach Zjednoczonych), grafické oddělování záporky ne u sloves (ne jsou < p. nie są) n. naopak spojité psaní volných morfémů sloves (mělibychom < p. mielibyśmy). Podle p. pravopisu se též v češtině absolventů p. škol zjednodušuje zápis konsonantických skupin na morfematickém švu (bohactví < p. bogactwo; šesnáct let < p. szesnaście lat; nejvyžší místo < p. najwyższe miejsce).

Viz také ↗polonismy v českém lexiku, ↗vliv češtiny na polštinu, ↗bohemismy v polštině, ↗čeština ve Slezsku.