Jazykověgeografická hypotéza vysvětlující mechanismus vývoje indoevropských jazyků; viz ↗indoevropské jazyky. Podle jejího tvůrce ✍Schmidta (1872) se jaz. změny vedoucí k diferencovanosti ie. jazyků šíří formou vln z různých center k periferiím a se vzrůstající vzdáleností od středu slábnou, až zcela zanikají (termín v.t. vznikl jako metafora podle kamene hozeného do vody a soustředných kruhů šířících se od místa jeho dopadu). Tato hypotéza vznikla jako projev nesouhlasu s genealogickou hypotézou Schleicherovou (viz ↗rodokmenová teorie) a ovlivnila mj. Schuchardta při formulování ↗metody Wörter und Sachen. Měla pozitivní význam i pro vznik a vývoj lingvistické geografie a dialektologie, zvl. tím, že poprvé rozlišila centrum a periferii jaz. oblasti.