V generativní gramatice syntaktická operace spojující dva nezávislé syntaktické objekty do jednoho nového; jeden ze dvou základních prvků budování struktury v ↗TGG období ↗minimalismu (druhým je generalizovaná ↗transformace saturující neinterpretovatelné silné ↗rysy). Při v. dochází k jednoduchému spojení dvou jednotek, tj. k zapojení nového prvku do již existujícího frázového ukazatele. Vnořovaný prvek pochází z lexikonu z předem zvolené ↗numerace (external merge) n. ze stávající struktury (při posunu) a připojuje se (zpravidla zleva) k horní hranici stromu (internal merge). Připojením (v.) se strom buď přímo rozšiřuje (proces adjunkce), n. nový prvek substituuje nejvyšší strukturní pozici již existujícího stromu. V soudobém ↗minimalismu je adjunkce preferovanou verzí v. a substituce je chápána jako její verze. Podle teoretických předpokladů je v. (tj. spojení dvou jednotek se vznikem jednotky třetí) podstatou univerzální gramatiky; viz ✍Hauser & Chomsky ad. (2002).