V tradičním pojetí ↗pád, který stojí v opozici vůči pádům zbývajícím. Z morfologického hlediska je pádem jako pády ostatní: sufix obsahující rys v. se připojuje k jménu na jeho pravé periferii a distribuce sufixů v. je regulována stejnými principy, jakými je regulována distribuce sufixů s rysem jiných pádů nominální flexe: rodem jména (Pavl‑e × Pavl‑o) a číslem (student‑e × student‑i), deklinačním typem jména (mask.sg.: čert‑e × muž‑i × starost‑o × soudc‑e) a rysem hlásky v kontaktním postavení se sufixem: čert‑e × velára: kluk‑u, vrah‑u, hoch‑u; idiosynkrasie: *syn‑e/syn‑u, *boh‑u/bož‑e, *člověk‑u/člověč‑e. Standardní názor je, že na rozdíl od ostatních pádů není v. přidělován jménu žádným jiným výrazem (přesněji: rysem výrazu) v syntaktické struktuře, neboť / a proto jméno s rysem v. stojí z tohoto hlediska mimo syntaktickou strukturu věty (ostatní pády jsou přidělovány něčím, co klasická mluvnice umí popsat, např. jako shodu, n. rekci); s tím souvisí i „školní“ diagnostika pádů: na všechny se ptáme pádovými otázkami: nom. kdo/co, gen. koho/čeho, dat. komu/čemu atd., jen na v. se takto zeptat nelze. Že v. není integrován v syntaktické struktuře věty, pro mluvnice pracující s větnými členy znamená, že nominální skupina s v. není větným členem. (Výjimkou je tzv. v. citovací: Volají na ni Lenko.) Jak jméno rys v. (a tedy flexi vyjadřující tento rys) získává, zůstává pro klasickou gramatiku problémem; východiskem (z nouze) je pak tvrzení, že v. není pád. Podporu získává tato analýza z faktu, že jmenná skupina s v. se vyslovuje s intonační pomlkou: Milá Evo, řeknu ti něco. Naopak shoda panuje v tom, že v. sufix je morfologický prostředek, který vyjadřuje, že jméno s tímto sufixem má rys [Vok], což je funkce diskurzová (a je to specifičnost vokativu jako pádu), srov. i školní definici: „5. pádem voláme“. Podpora pro tuto analýzu přichází z faktu, že v těch slovanských jaz., v nichž flexe u jmen zanikla, mohl proto vokativní sufix u jmen s funkcí vokativu zůstat zachován, např. v bulharštině u některých typů mask. v sg. a u některých typů fem. v sg. (nikoli však u všech mask. a fem., nikoli v pl. a nikoli u neuter): Ivan‑e/Petr‑e/Stojan‑e/Dimitr‑e, koga zaminavaš? (‘odjíždíš’) × Ivan/Petăr/Stojan/Dimităr zaminava utre; Učitelj‑u/săsed‑e, koga zaminavate? × Učiteljat/săsedăt zaminava utre; Marij‑o, Radk‑e, koga zaminavate? × Marija i Radka zaminavat utre.

1 Morfofonologie

Unikátní morfologické vlastnosti českého v.: (a) Speciální sufix v. mají jen substantiva (nom.: vrah ‒ vok.: vrahu, nom.: žena ‒ vok.: ženo), nikoli adjektiva (nom.: mladý (chlapec), mladá (dívka), vok.: mladý (chlapče), mladá (dívko)), ani nominální posesiva, jinak ukazující i flexí v sg. (kromě instr.) vlastnosti jmen (nom.: Petrův vrah ‒ vok.: Petrův vrahu, nom.: Petrova žena ‒ vok.: Petrova ženo); (b) speciální sufix v. mají substantiva jen v sg.: nom.sg.: vrah ‒ vok.sg.: vrahu × nom.pl.: vrazi ‒ vok.pl.: vrazi; (c) speciální sufix v. nemají neutra: nom.neutr.: děvče ‒ vok.neutr.: děvče × nom.fem.: dívka ‒ vok.fem.: dívko. Dále platí: (d) nemá‑li jméno speciální sufix v., je sufix v. synkretický se sufixem nom. příslušného čísla: nom.sg.mask.: krutý vládce ‒ vok.sg.mask.: krutý  vládce (// vládč-e = vok. jako slepč-e), nom.sg.fem.: svatá Marie ‒ vok.sg.fem.: svatá Marie. ‒ Z (b) a (d) vyplývá, že všechna jména mají v pl. sufix v. identický s nom.pl., z (c) a (d) vyplývá, že všechna neutra mají v sg. sufix v. identický s nom.sg. a v pl. mají sufix v. identický s nom.pl. Zájmena nemají speciální morfém v. vůbec: platí pro ně (d), navíc jsou s rysem [Vok] k dispozici jen zájmena 1. a 2.os., neboť jejich referenty jsou aktivní participanti diskurzu: pragmaticky motivovaná je komplementární distribuce osobních zájmen a přivlastňovacích zájmen ‒ pro oslovení adresáta je především osobní zájmeno s rysem 2.os. ty/vy: Ty / Ty, Petře / Ty Petře mi řekni, kdo to rozbil? × *Já, Petře, kdo to rozbil?, zatímco posesivní zájmeno s rysem 1.os. můj/náš: Můj příteli, řekni mi, kdo to rozbil × *Tvůj příteli, řekni mi, kdo to rozbil. Jiná zájmena se ve vokativní skupině nemohou objevit: Ten kluk lže × *Ten kluku, lžeš. Když se vezme v úvahu empiricky ověřený fakt, že zájmeno ty má rys 2.os. (*Já // Ty // *Petr čteš) a všechna substantiva mají rys 3.os. (*Já // *Ty // Petr čte), pak distribuce [Petře // Ty], kdo to rozbil? × [Petře // *Já], kdo to rozbil? × [Petře // *On], kdo to rozbil? vede k závěru, že ve vokativní skupině dochází ke změně hodnoty rysu substantiva: 3.os. > 2.os.

U některých substantiv, zvl. dvouslabičných fem., může být ‒ vedle pravidelného sufixu ‒ sufix v. ‑i‑ (známý i z jiných jaz., např. v ital. právě jen u jmen ve vokativní skupině: Lucì/Lucia, vieni qua ‘Lucie, pojď sem’ × *Lucì/Lucia viene qua ‘Lucie jde sem’), přičemž takové vokativní skupiny jsou interpretovatelné jako ↗hypokoristika: mám‑o ‒ mam‑i, tát‑o ‒ tat‑i, báb‑o ‒ bab‑i, sestr‑o ‒ sestř‑i; Jan‑o ‒ Jan‑i, Pavl‑o ‒ Pavl‑i. U jmen víceslabičných dochází při tom ke krácení kořenu tak, aby byl dvouslabičný, takže sufix ‑i‑ se připojuje k speciálnímu zkrácenému tvaru jména: nom.: Marcela ‒ vok.: Marcelo/Marci, nom.: Jaroslava/Jarka ‒ vok.: Jaroslavo/Jari.

Neočekávaný v. sufix u jmen bůh/Bůh a člověk (srov. vrah‑u × boh ˃ ž‑e, kluk‑u × člověk ˃ č‑e) lze dát do souvislosti s tím, že tyto výrazy ukazují i jiné unikátní vlastnosti: V „normálních“ vokativních skupinách tvořených dvouslovnými výrazy jsou obě jména opatřena sufixem v. (otče biskupe / otče *biskup, bratře Petře / *bratře Petr), ale ve spojení s jménem pan je u druhého jména možný sufix v. i nom. (pane učiteli / pane učitel, pane Karlíku / pane Karlík, ale pane *učitel Karlík / pane učiteli Karlíku) a jen jméno bůh/Bůh v této konstrukci musí být opatřeno sufixem v.: pane bože / *pane bůh. Jméno člověk asi do této konstrukce vůbec nemá přístup: *pane člověče / *pane člověk. Jinou zvláštností výrazů bože a člověče je to, že mohou být interjekcemi. ‒ Jako nezdvořilost se interpretuje, když je ve vokativní skupině jméno n. příjmení v nom.: Petr, sedni si; Novák, sedněte si.

2 Sémantika

Č. patří mezi flexivní jazyky, které rys [Vok] vyjadřují sufixy, řada flexivních jaz. rys [Vok] sufixy nevyjadřuje (např. slovenština: Peter/Mária, požičaj mi bicikel) a jazyky bez flexe přirozeně také ne (např. angl.: Peter, lend me your bike). Rys [Vok] ovšem zajišťuje strukturní pozici vokativní skupiny (VokS) v rámci nějaké struktury (viz dále) a z ní odvozenou interpretaci, že referent VokS je adresátem věty, jíž je součástí, aniž by měl v události, kterou tato věta vyjadřuje, nutně přidělenu nějakou roli. Tím se VokS liší od zájmen 2.os., která taky referují k adresátovi, ale v jiné pozici než ve VokS současně poskytují interpretaci, že adresát je účastníkem události, kterou věta vyjadřuje: Ty, Petr lže × Ty lžeš. V diskurzu může být tedy VokS interpretována buď jako faktický adresát, a pak má funkci „oslovení adresáta“ (1), n. „oslovení a hodnocení adresáta“ (2), anebo jako fiktivní adresát, a pak má funkci „exklamace“ (3); k interpretaci přispívá lexikální sémantika VokS: vytváří světy, v nichž je referent VokS interpretován jako partner diskurzu s rolí adresáta (např. svět pohádky viz (1b)). Samostatně stojící VokS s jménem interpretovatelným jako hodnotící predikát má proto interpretaci prézentní predikace oné vlastnosti adresátovi, srov. (4a) × (4b):

Jakožto jeden z prostředků navazování n. udržování či potvrzování kontaktu mluvčího s adresátem, resp. nastolování různých sociálních vztahů mezi mluvčím a adresátem, se VokS do centra pozornosti dostává v pragmaticky orientované jazykovědě. V tomto rámci se VokS zpravidla analyzuje jako jeden z prostředků zdvořilosti, n. naopak verbální agrese. Srov. škálu s klesající nezdvořilostí: Novák ‒ Nováku ǀ Františku Nováku ǀ pane Novák / Nováku, sedněte si.

V č. existují kontexty, v nichž jména s v. sufixem (např. bože, člověče, ježíši kriste, kriste pane, hrome, holenku aj.) mají jiné syntaktické vlastnosti, než mají jména s v. sufixem ve VokS obsahující rys [oslovení adresáta]. Pokládají se s určitými rozpaky často za ↗citoslovce: Bože / Bože můj / Pane bože / Člověče, event. kontaktové partikule vole. Srov. jejich distribuci citoslovcí: Bože / Bože můj / Pane bože / Člověče / Proboha / Sakra / Hergot, ta holka má krásné vlasy. Např. na rozdíl od VokS nedovolují koindexaci (tj. koreferenci) se subjektem či objektem věty, srov. (5a) × (5b), mají jinou distribuci než VokS, takže se s nimi mohou kombinovat, srov. (6a) × (6b) aj.:

3 Syntax

VokS je nominální referenční fráze, která není součástí valenčního rámce věty (není tedy aktantem/argumentem) a ani není adjunktem. Jakožto speciální syntaktická fráze se VokS vyznačuje taky speciálním syntaktickým chováním. S jejím statusem referenční fráze souvisí to, že v jazycích se členem zpravidla ve VokS člen být nemůže; srov. příklady z němčiny: *Der Freund, komm herein × Der Freund kommt herein.

VokS sdílí některé syntaktické rysy se standardní DP, zvl. to, že jméno s v. může být modifikováno zleva i zprava (Svatý Antoníne, pomoz mi; Antoníne z Padovy, pomoz mi), že jmenné skupiny uvnitř VokS mohou být koordinovány (Moji drazí přátelé a příznivci, děkuji vám) a také aponovány (Petře, otče mých dětí, pomoz mi). VokS ovšem ukazuje taky řadu syntaktických rysů, které jsou specifické jen pro ni, např. jí může předcházet partikule jako hej n. ó: Hej Petře, zavřels to okno? × *Hej Petr zavřel okno. VokS musí mít referenční strukturu. Tak lze vysvětlit, že ve VokS nemůže být jmenná skupina s kvantifikátorem, aniž by v ní nebylo osobní zájmeno 2.os.: *Pět chlapců, běžte se umýt // Vás pět chlapců, běžte se umýt. Další vlastnosti VokS: (a) VokS může stát na levé periferii věty (Petře, můj starší bratr přijde večer), uvnitř věty mezi konstituenty (Můj starší bratr, Petře, přijde večer) a na pravé periferii věty (Můj starší bratr přijde večer, Petře), jestli může stát uvnitř nominální skupiny, je Čechy hodnoceno nejednotně, v každém případě je to řazení příznakové: Můj, Petře, starší bratr, přijde večer; (b) VokS není viditelná pro ↗klitiky, takže pro ni neplatí pravidlo o druhé pozici klitik: Petře, podařilo se mu zmizet / *Petře, se mu podařilo zmizet × Petrovi se podařilo zmizet / _{velmi příznak.}Petrovi podařilo se zmizet.

Zcela specifickou vlastností VokS plynoucí z toho, že jejím rysem je [oslovení adresáta], je to, že člen věty, který je s VokS koreferentní, musí obsahovat rys [adresát], tedy to musí být zájmeno 2.os.n. 1.os.pl. s interpretací „já + ty“. Ve větách s indikativem n. kondicionálem může být VokS v koreferenčním vztahu se subjektem (7a), n. s jiným argumentem/adjunktem, než je subjekt věty (7b). Pokud ve větě není člen s rysem [adresát], VokS je bez koreferenčního vztahu (7c):

Ve strukturách s imperativem naproti tomu VokS musí být koreferentní se subjektem, buď ve smyslu identity referentů (8a), n. inkluze (8b); imperativy se subjektem s rysem 3.os. se chovají jako indikativy (8c):

Podporu pro to, že u imperativu je nutná koreference VokS a subjektu imperativu, kdežto u indikativu nikoli, přináší kontrast využívající toho, že zájmeno my, popř. nulové pro s rysem 1.pl., může být v indikativních a kondicionálových větách interpretováno jako „já + ty“, ale nemusí, kdežto v imperativních větách musí:

V gramatických teoriích, které vysvětlují, jakým elementem a jakým mechanismem je jménu vokativ přidělován, jsou navrhovány analýzy, které to vysvětlují včetně toho, jak je VokP integrována do struktury. Použití standardní minimalistické teorie (viz ↗minimalismus), podle níž jsou pády přidělovány jednotným principem agree v relaci „Specifikátor‒Hlava“, vede k analýze, že v. je přidělován nějakou funkční hlavou, jejímž obsahem je (kromě jiných rysů) „oslovení adresáta“, nějaké DP v pozici specifikátoru funkční hlavy Voc°. Možným kandidátem pro povrchovou realizaci takové vokativ přidělující funkční hlavy je v č. slovo jako hej (srov. Hej Petře_i, pro_i nekuř tu / Hej pro_i, pro_i nekuř tu). Jiný vhodný kandidát je zájmeno obsahující rys [+adresát], tj. ty/vy a my, jejichž kořeny jsou podle všech analýz vkládány do struktury v D‑hlavě, a pak může mít v. v pozici komplementu či specifikátoru NP. Nebo může zůstat hlava bez fonetického materiálu (Ø Petře_i, pro_i nekuř tu). Takové řešení je teoreticky dobře možné, ale vyvolává kromě jiného jednu základní otázku: je hlava VokP funkční hlavou v doméně věty, tj. součástí hierarchie C° ˃ T° ˃ vP°…, a je‑li tomu tak, tak patrně je funkční hlavou v C‑doméně v Rizziho hierarchii projekcí asi pod ForceP (Petr říkal, *[Pavle, abych se nebál] × Petr říkal, [abych se, Pavle, nebál]. Nebo je nejvyšší funkční hlavou v doméně nominální, tj. součástí hierarchie Voc° (˃ D°) ˃ N° ˃…?