VOKOID (vokalický zvuk, samohláska, vokál)
Poměrně nový termín; dříve se mluvilo o vokálech, přičemž se tím myslely jednoduché samohlásky, ↗monoftongy, termín v. zahrnuje i složitější ↗diftongy a polyftongy. Jako v. označujeme hlásky, jejichž artikulační podstatou je ↗apertura (otevřenost mluvidel); mají tónovou stavbu a v řeči jsou vždy jádrem ↗slabiky. Artikulační práce i tónová stavba je v průběhu jednoduchého vokálu stálá, plynulý přechod od jedné vokalické pozice k jiné v rámci jedné slabiky je typický pro diftongy. Složitější kombinace v č. nejsou, např. blízká slovenština má na fonetické úrovni i triftongy.
Pro přehled č. samohlásek viz ↗monoftong a ↗diftong.
Vztah mezi jednotlivými vokalickými zvuky lze pro č. znázornit takto (podle ✍Volína (2010), ve schématu je užita transkripce ↗IPA; viz též ↗kardinální vokály):
Č. je jazyk s poměrně vysokou vokaličností, což bývá spojováno s eufonií mluvy. V textech mají v. různou frekvenci. Především krátké jsou mnohem častější než dlouhé (78 % krátkých : 22 % dlouhých). Kvantitativní údaje ukazující podíl jednotlivých vokálů (přesněji vokalických fonémů) na textu ukazují, že nejfrekventovanější jsou [e] (9,79 % textu), [o] (6,91 %), [a] (6,66 %) a [i] (6,0 %), malou frekvenci má [u] (2,76 %), zatímco u dlouhých je nejčastější [í] (4,0 %) a [á] (2,4 %), mnohem méně je využito [é] (1,25 %), malou četnost má [ú] (0,59 %) a minimální [ó] (0,05 %). Diftongy jsou málo využívány, pro české [ou̯] se uvádí jen necelé 1 %. Jednotlivá měření četnosti, i když vycházejí z různých typů textů, se ve zjištěních – alespoň pokud jde o relace – shodují. Některá starší měření však vycházejí z psaného jaz. a dávají tak informaci spíše o četnosti písmen. Pokud jde o distribuci, odpovídá spojitelnost typu: krátké v. mají větší kombinační možnosti než dlouhé, na počátku morfému není v domácích slovech [e] n. [i], z dlouhých je tu jen [ú]. Údaje o četnosti v. včetně srovnání údajů různých badatelů viz ✍Palková (1997:193–199), starší údaje ✍Hála (1962:382–385). Úplnější přehled českých v. včetně jejich dialektových typů viz i ✍Krčmová (2008:127–138). Viz také ↗monoftong, ↗diftong, ↗akustické vlastnosti českých vokálů.
- Ashby, P. Speech Sounds, 2005, 25–34.
- ČM, 1988, 20–23.
- Duběda, T. Jazyky a jejich zvuky: univerzálie ve fonetice a fonologii, 2005, 47–64.
- Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 123–198.
- Krčmová, M. Fonetika a fonologie. In PMČ, 1995, 28–33.
- Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 127–138.
- Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 53–59, 79–84 (http://www.is.muni.cz/).
- Laver, J. Principles of Phonetics, 1994, 269–314.
- Ladefoged, P. Vowels and Consonants, 2001, 158–168.
- Ladefoged, P. & I. Maddieson. The Sounds of the World’s Languages, 1996, 281–327.
- Lodge, K. A Critical Introduction to Phonetics, 2009, 38–81.
- MSČ 1, 1948, 28–76.
- Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 170–190.
- Volín, J. Fonetika a fonologie. In MSoČ 1, 2010, 43–45.
- Přehled referenčních hodnot českých vokálů.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VOKOID (poslední přístup: 3. 12. 2024)
Další pojmy:
fonetikaCzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka