Výrazy vyjadřující negativní a zároveň emotivní postoj mluvčího k člověku či věci, nesoucí ↗expresivní odstín hrubosti či obhroublosti. Jejich užití je ve většině komunikačních situací považováno za nevhodné a narušující jazykovou etiketu. Jsou pokládány za jeden z prostředků verbální agrese, a to přímé, objevují‑li se jako prostředek nadávání, urážení, proklínání apod., nebo nepřímé, objevují‑li se jako „neslušná“ expresivní varianta pojmenování neutrálního; viz časopis Maledicta (http://sonic.net/~maledicta/).

V. lze dělit na výrazy: (a) související se sexuálním aktem či lidskými genitáliemi (mrdat, čurák, teplouš); (b) urážející ženu n. její (obzvláště sexuální) chování (běhna, kurva, vykopávka); (c) související s vylučováním (hovno, sračka, vychcánek); (d) označující původně toaletu (hajzl); (e) označující podle zvířat, včetně fiktivních (vůl, svině, prase, prasopes, koňomrd); (f) označující podle odumřelých částí rostlin (pařez, stará větev); (g) mající původ v náboženství (hergot, krucifix, sakra, ježišmarjá); (h) rasistické n. odkazující k jiným národům (negr, tatar, křovák); (ch) šovinistické (židák, čobol – označení Slováků, původ ve frázi „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!“ majora Halušky ze Švandrlíkova románu Černí baroni); (i) označující zastánce obecně negativně vnímaných či amorálních názorů (komouš, nácek, bolševik); (j) označující tělesné n. duševní vady (idiot, kretén, mrzák, kripl); (k) související s výraznými vzhledovými rysy (špekoun, kostra, plešoun); (l) související se zvláštní negativně vnímanou vlastností (držgrešle, vlezdoprdelka, smraďoch); (m) ↗neologismy, včetně vzniklých obměnou již existujících (vlezdoprdelista, vlezdobruselista). Do poslední skupiny v. lze zařadit rovněž ↗okazionalismus pasy – podle angl. pussy (v angl. v. označující ženský pohlavní orgán n. zbabělce), užitý ve veřejném projevu prezidentem Zemanem.

Užívání v. zařazuje jejich uživatele obecně mezi mluvčí s nižší společenskou kulturou. Návyk na vulgarizovanou řeč vede často k tomu, že uživatelé v. přestávají jejich užívání vnímat jako ↗příznakové a vřazují je automaticky do svých projevů místo výrazových prostředků nevulgárních. Některé v. tak v určitém prostředí získaly či získávají charakter výrazů parazitních (tzv. slovní vycpávky), nemají již vliv na význam či expresivitu sdělení (Šel jsem tam, vole, ne, normálně, vole, jako by nic, a vona tam nebyla, ty vole!). Vulgární prvky se tak stávají pro některé skupiny mluvčích (zejm. pro skupiny mládeže) řečovým znakem, jehož expresivnost je při vysoké frekvenci oslabena. Nezřídka se dnes v. dostávají též do projevů mluvčích jinak zachovávajících řečovou etiketu, a to zejm. jako prostředky ↗aktualizační, avšak zároveň pod vlivem emocí (politici a zejm. bulvární novináři). Postupem doby se stále více oslabuje ↗tabuizace těchto výrazů (✍Daneš, 1954) a z konverzace dnes již běžně pronikají také do umělecké literatury, zvl. do stylizovaných výpovědí literárních postav (Těm, které měly převahu od pasu dolů, říkal jako paní hraběnce: prdeláč, a těm, které od pasu nahoru měly krásné poprsí: ceckounek; Hrabal), a především do filmů (Dědictví aneb Kurvahošigutentag) a televizní produkce obecně. Ve veřejnoprávní televizi jsou v. v pořadech vysílaných před 22. hod. nahrazovány pípáním, v privátních televizích jsou vysílány i v této době. Viz také ↗dysfemismus.