Jeden z prostředků vyjádření úcty nebo formálního vztahu vůči adresátovi výpovědi užitím tvarů gramatického plurálu se singulární referencí, u zájmena vy, váš v grafice signalizováno velkým V: Ukážu _vykáníVám Prahu × Ukážu _tykánívám Prahu. V č. je to bezpříznakový způsob označení adresáta, pokud je cizí, starší n. společensky výše postavená dospělá osoba (✍Patočka, 2000; ✍Špaček, 2008; ✍Hebal-Jezierska & Kaczmarska, 2013). Bývá spojeno s užitím zdvořilostních obratů a oslovením pomocí titulu, případně i příjmení n. jiného pojmenování (Paní doktorko, nemohla byste mne prosím Vás vzít už dnes?; Dobrý den, pane Zemane, jak se vám daří?; Co tomu říkáte, paní kolegyně?), ale může být i vyjádřením formálního vztahu n. odstupu (Vnikl jste na soukromý pozemek, okamžitě odejděte!). Protipólem v. je tykání: Ukážu ti/vám Prahu; viz výše. Nevhodné využití tykání může být příznakové (velmi nezdvořilé), n. dokonce porušující protokol: Dobrý den, pane prezidente, jak se Ti daří? Jako kompromis mezi v. a tykáním se někdy užívá kombinace v. a oslovení křestním jménem: Věruško, přineste mi prosím kávu. V. je signalizováno transpozicí kategorie čísla, konkrétně posunem primárního významu plurálu k vyjádření uctivého n. formálního vztahu vůči adresátovi. Projevuje se užitím gramatického plurálu osobních a přivlastňovacích zájmen druhé osoby i v případě, že mají singulární referenci. Při plurálové referenci se v. od tykání nijak neliší. Je-li osobní zájmeno v plurálu se singulární referencí podmětem věty, vykazuje přísudek obsahující některé jmenné tvary tzv. hybridní shodu: finitní sloveso, vyjadřující osobu (včetně imperativu), je v plurálu, zatímco trpná i činná příčestí, přechodníky a adjektiva jsou v singuláru: Byl jste někdy šikanován finančním úřadem? Hybridní shoda je i ve vztažných větách typu A jak Vy, který jste ročník 80, tohle výročí vnímáte?, kde vztažné zájmeno v singuláru odkazuje na osobní zájmeno 2. osoby v plurálu. Hybridní shoda se uvádí jako argument pro zavedení morfologické kategorie honorativu (✍Rosen & Saloni, 2006).

Teoreticky orientovanou analýzu morfosyntaktických vlastností v. lze najít např. v rámci ↗MT (✍Veselovská, 2002), ↗LFG (✍Wechsler, 2004), ↗HPSG (✍Wechsler & Zlatić(ová), 2003; ✍Rosen, 2007), n. ↗FGP (✍Panevová, 2009). Transpozice čísla n. osoby, někdy spojená s hybridní shodou, je prostředkem vyjádření vztahu k adresátovi výpovědi i v jiných jazycích (viz ✍Corbett, 2000) (také v č. např. styku se zákazníky zdvořilostní forma 3.os.sg. s jménem pán: Co si bude pán přát?), často pod vlivem latiny, v níž se však začalo vykat až raně středověkým vládcům na základě úzu z pozdního římského císařství, kdy se takto oslovovali jednotliví členové císařského kolegia s cílem zdůraznit jeho jednotu (✍Bednaříková, 2003). V češtině se v. objevuje v 15. stol. a rozšiřuje se ve stol. 16. (✍Gebauer, 2007).