V tradiční lingvistice reprezentace morfologického paradigmatu, tj. souboru tvarů ohebného slova představujících systém jeho gramatických kategorií. Různé mluvnice volí různá vzorová slova, v různých popisech morfologické roviny jaz. se podle typu popisu (statický popis, algoritmický popis) a orientace k uživateli (rodilý mluvčí, cizojazyčný uživatel) rozlišuje různý počet v. (jemnější klasifikace) a odpovídajících vzorových slov. Školská praxe vychází z ✍ČM (1981). ✍MSoČ 1 (2010) vychází při volbě vzorových slov z kvantitativních charakteristik č. získaných z korpusů a navrhuje, aby vzorová slova byla ta, která reprezentují v., popřípadě podvzor, a zároveň mají vysokou frekvenci v korpusu, ✍AGSČ (2013) se drží tradice. U subst. se rozlišuje 14 základních v., klasifikačním kritériem je gramatický rod a zakončení základu (s koncovkou × bez koncovky, tvrdé × měkké) a opěrný tvar gen. sg. Adj. rozlišují podle typu skloňování v. tvrdý × měkký pro složené skloňování, v. otcův × matčin (podle derivačního sufixu spojovaného se základy diferencovanými na bázi přirozeného rodu) pro skloňování smíšené a zbytky skloňování jmenného, u něhož se v. neuvádějí. U zájmen se uvádějí v. pro zájmenné skloňování tvrdé (ten, kdo), měkké (nás, co) a smíšené (všechen). Systém slovesných vzorů je založen na propojení členění sloves podle ↗kmenotvorné přípony ↗kmene minulého s členěním sloves podle kmenotvorné přípony ↗kmene přítomného; viz ↗slovesná třída.

Kolísání mezi v. u domácích slov, zejm. u subst. a sloves, je dáno historickým vývojem č., u slov cizích existuje v případě, že slovo nelze jednoznačně zařadit k některému z existujících v. Existují případy morfologicky odlišných regionálních, stylových i naprosto neutrálních variant téhož lexému, které se řadí k různým vzorům, např. kedluben/kedlubn‑a, brambor/brambor‑a, kop‑0‑ou/kop‑a‑jí. Podrobný popis tvarů sloves a jejich řazení ke slovesným třídám a vzorům poskytuje Internetová jazyková příručka.