Věta obsahující na levé periferii vztažné zájmeno nebo vztažné zájmenné příslovce (Rel), viz dále; prototypická v.v. je vedlejší věta vztažná a vypadá v češtině (a analogicky v mnoha dalších jazycích) takto:

V (1) je skupina obsahující spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména tu košili výrazem, k němuž se v.v. vztahuje (je ↗hlavou), která a jež jsou vztažná slova označující potenciálně totéž co hlava a která/jež se jeho přítelkyni nejvíc líbila je vedlejší v.v. Vztažná slova, tj. Rel, tvoří uzavřenou množinu se dvěma podmnožinami: (a) slov, která jsou formálně stejná jako tázací slova: ↗vztažná zájmena jsoucí formálně stejná jako ↗tázací zájmena (skloňují se: kdo, co, čí, který, jaký) a ↗vztažná zájmenná příslovce jsoucí formálně stejná jako tázací zájmenná příslovce (neskloňují se: kdy, odkdy, kde, kam, proč, jak…); mohou obsahovat ‑ž jako stylistický ↗postfix (Požehnáni ti, kdo // kdož žízní); (b) slov s povinným postfixem ‑ž, která jsou jen Rel, nikoli slova tázací: jenž/jež/jež, jehož/jejíž/jehož, kterýžto a což (příběh chlapce, jenž/*jen i bez končetin dokázal nemožné; Lhal, což // co se mi nelíbilo). Rel spojují (typicky) prostřednictvím konstrukce „hlava, Rel“ dvě samostatné věty a vytvářejí z nich souvětí, mají tedy podobnou funkci jako spojka, ale na rozdíl od spojky jsou ve větě na místě jmenné skupiny n. adverbiální skupiny, a tedy jsou větným členem v.v.; např. v (1) je která // jež podmětem (viz i shodu s přísudkem). Nesklonné výrazy co a jak, které v určitých případech mohou stát na místě Rel který/jenž, se pokládají tradičně za Rel, ač mají vlastnosti spojky (viz níže): tu košili, která // co // jak se jeho přítelkyni nejvíc líbila. Tato školské tradici věrná analýza ovšem nevysvětluje, proč je v.v. větou vedlejší (viz dále). Přesnější je analýza, podle níž je konstrukce „hlava, Rel“ konstrukce, která se typicky objevuje jako část souvětí: [oblek, který/*která mu sluší] → Přišel [v [obleku, který mu sluší]] / Chlubil se [oblekem, který mu sluší] atd.; ale ani ta to, proč je v.v. větou vedlejší, neobjasňuje.

Rozlišování typů v.v. je v klasické mluvnici založeno na různých kritériích: (a) povaha Rel, (b) jaký slovní druh v.v. „zastupuje“, (c) jaký větný člen v.v. „zastupuje“. Přitom se vidí implikační souvztažnost mezi těmito kritérii (a) → (b) → (c), např.: je-li ve větě Rel který (a), je to typicky věta adjektivní (b) a je to věta přívlastková (c); je-li ve větě Rel kdo (a), je to věta substantivní (b) a je to typicky věta podmětová n. předmětová (c). Syntaktické klasifikace, standardní v zahraničí, se opírají o to, jak je vyjádřena hlava (viz dále).

Podle kritéria (a) se rozlišují:

(a₁) V.v. se ↗vztažnými zájmeny (Rel) který, jenž, jaký, v nichž je Rel nositelem stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, jaké má hlava:

O neidentitě čísla Rel a hlavy viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou. Pád získává hlava a skloňovatelné Rel nezávisle na sobě z různých zdrojů: hlava ve větě nadřazené, Rel ve v.v.: v (2) je hlava dívku v nadřazené větě předmětem slovesa políbil a od tohoto slovesa má přidělený akuz., Rel které/jaké/jíž je ve v.v. nepřímým předmětem slovesa nosit a od tohoto slovesa získává dat. Podobně získává hlava a Rel z různých zdrojů sémantickou interpretaci: v (2) je hlava dívku patiens slovesa políbit a které je recipient slovesa nosit. – Mezi Rel který, jenž a jaký existují rozdíly, které se promítají i do vlastností v.v.; viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou.

(a₂) V.v. s ↗přivlastňovacími vztažnými zájmeny (PřivlRel) jehož, jejíž, jejichž; jehož a jejichž jsou (tradičně řečeno) nesklonné, jejíž se skloňuje. PřivlRel jsou nositelem dvou rysů rodu a čísla: jednak stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, jaké má hlava; tuto identitu vyjadřuje PřivlRel slovním základem (3). Jednak stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla (a pádu), jaké má jméno ve v.v., k němuž se vztahují; tuto identitu vyjadřuje explicitně (koncovkou s fonetickou realizací) jen PřivlRel jejíž pro mužský a střední rod (4); viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou:

(a₃) V.v. s Rel kdo, co, čí; Rel kdo je nositelem rysu [+člověk], Rel co je nositelem rysu [–člověk]:

Požadavek shody rysů Rel a hlavy vede k tomu, že existují pouze korelace „ten – kdo“ a „to – co“. Různost popisu těchto v.v. je důsledkem zvl. toho, jak se chápe rozdíl mezi spojením (i) bez zájmenného korelativního výrazu (5) a (5') a (ii) s  korelativním výrazem (5a)–(5c); viz ↗věta vztažná bez hlavy, ↗věta vztažná s lehkou hlavou (= zájmennou):

(a₄) V.v. s relativními příslovci kde, kdy, odkud, jak, kolik…; jsou rozebírány analogicky jako v.v. s kdo a co (typ (a₃)); viz ↗věta vztažná bez hlavy, ↗věta vztažná s lehkou hlavou (= zájmennou):

Požadavek shody rysů Rel a hlavy vynucuje korelace jako „tam – kde“ [+místo], „tehdy – kdy“ [+časový úsek]; „tak – jak“ [+způsob]; „tolik – kolik“ [+kvantita].

Navíc jsou tyto v.v. možné i v konstrukcích, jejichž hlavu tvoří substantivum s rysem místo, čas, příčina apod.; Rel i zde vyjadřuje identické významové rysy, jaké má hlava: „místo/hospoda/Praha, kde/kam/odkud…“; „doba / den / 24. prosince, kdy“; „způsob, jak“ atd.; viz ↗věta vztažná bez hlavy.

(a₅) V.v. s Rel. což (pro což / pročež…); je to jediné Rel, které se může vztahovat k hlavě různé kategorie: (i) k větě (7), struktuře větší než věta (8), n. struktuře menší než věta, tj. k přísudkovému adjektivu (9), jmenné skupině (10), adverbiu (11) apod. Vzhledem k tomu, že v.v. tohoto typu vždy spadají do kategorie ↗vztažných vět neomezovacích, jsou podrobněji rozebrány tam:

Podle kritéria (b), tj. podle toho, jaký slovní druh věta zastupuje (tj. podle distribuce), se rozlišují v.v. substantivní ([Kdo se bojí], nesmí do lesa // [Bázlivec] nesmí do lesa), adjektivní (Člověk [který je starý] zapomíná // [Starý] člověk zapomíná), adverbiální (Rád bývám [kde je mi nejlépe] // Rád bývám [doma]).

Podle kritéria (c), tj. větněčlenské platnosti, se standardně rozlišují v.v., které jsou větným členem (a₁)–(a₄), a v.v., které nejsou větným členem (a₅).

(i) v.v. typu (a₁), (a₂) jsou analyzovány jako věty přívlastkové, neboť mají – s výjimkou pozice vzhledem k hlavě u shodných přívlastků nerozvitých n. málo rozvitých – stejnou distribuci jako shodný přívlastek: student, [který propadl] // [hloupý] student / ^Příznak.student [hloupý]. Paralela mezi (i) student, [který se učí na tu zkoušku celé dva měsíce] a (ii) student [učící se na tu zkoušku celé dva měsíce] se v novějších popisech někdy projevuje v analýze [učící se…] v (ii) jako ↗redukovaná vztažná věta. Věty (a₄) s jmennou hlavou mají stejnou distribuci jako přívlastek neshodný: Polož to na místo [odkud jsi to vzal] // [u okna]. O pojímání vztahu v.v. typu (a₁) a shodného přívlastku tvořeného skupinou, jejímž jádrem je adjektivum tvořené od stejného slovesa, jaké je ve v.v. (o studentovi [který se učí všechno nazpaměť] // o studentovi [učícímu se všechno nazpaměť] v č. jazykovědě viz ↗nominalizace.

(ii) v.v. (a₃) a (a₄) mají stejnou distribuci jako různé větné členy: věty podle kritéria (b) substantivní mohou být tím větným členem, jímž může být substantivum, tj. jsou to věty podmětové ([Kdo se bojí,] // [Bázlivec] nesmí do lesa), předmětové (Vrať mi, [co jsi nalezl] // [nález]), jmenné části přísudku (Petr není [čím byl jeho otec] // [učitelem]) apod. Věty podle kritéria (b) adverbiální mohou být tím větným členem, jímž může být adverbium, tj. typicky jsou to věty příslovečné (Šel, [kam ho nohy nesly] // [domů]). Na určení větněčlenské platnosti v.v. s korelativem (typu Dopis tomu, koho miluješ) je typ klasické mluvnice slabý, neboť stejná distribuce v.v. s korelativem a větného členu s ukazovacím zájmenem vynucuje různý význam: [Ten [kdo se bojí]] nesmí do lesa ≠ [Ten [bázlivec]] nesmí do lesa.

Za v.v. se nepokládají věty (12), považované za tzv. ↗nepřímé otázky, a (13), považované někdy taky za nepřímé otázky:

V typu (13) – na rozdíl od nepřímých otázek (12) – mohou být netázací spojky že/aby, srov. kontrast:

Proto se věty typu (13) často nepokládají za nepřímé otázky, nýbrž za formu pro speciální strategii umožňující vyjádřit část obsahu vedlejší věty neexplicitně: tázací slovo je jakoby na místě spojky, která je vypuštěna (srov. (13) a z ní odvozené (13a)), a jakožto výraz s rysem [–určitost] dává informaci, že člen vedlejší věty, který vyjadřuje, je nespecifikován; ✍Daneš & Hlavsa a kol. (1981:157) mluví o ↗suplementu a ↗náměstce (tam i diskuse o tom, zda náměstka je Rel, či tázací slovo, či ještě něco jiného); viz také ↗věta obsahová. K syntaktickým rozdílům mezi v.v. a nepřímými otázkami viz ↗věta vztažná bez hlavy. Za Rel se zprav. nepokládají ani tázací slova v infinitivních konstrukcích typu Tuším, koho pozvat, Radil mi, koho pozvat, neboť jsou interpretovatelné jako struktury s vynechaným slovesem mít z vět s náměstkou (Tuším, koho mám pozvat).

Různé názory jsou taky na věty s tázacím slovem a povinným podmiňovacím způsobem, které stojí po větě se slovesy mít a být a jsou nahraditelné konstrukcí „tázací slovo – infinitivní skupina“ (14a):

Tázací slovo se v obou případech analyzuje buď jako skutečné tázací zájmeno/příslovce, n. jako Rel, n. jako neurčité zájmeno/příslovce; viz ↗modální existenciální věty, ↗infinitiv.

Různé názory (viz diskusi v ✍SSČ, 1972:101) jsou taky na status tázacích slov v tzv. ↗důrazově vytýkacích konstrukcích:

Korelace Dobrovský – kdo ukazuje, že nejde o Rel, protože taková korelace je ve v.v. vyloučena (pro neidentitu rysů Rel a hlavy): Vím to od Dobrovského, který/*kdo se o to nejvíc zajímal. Varianta Kdo položil základy slavistiky, (to) byl Dobrovský taky není v.v., protože korelace kdo – to je ve v.v. vyloučena taky a ze stejných důvodů: Kdo se bojí, *to nesmí do lesa. Viz ↗ důrazově vytýkací konstrukce.

Sémantické klasifikace v.v. rozlišují ↗věty vztažné omezovací (restriktivní), např. (16), a ↗věty vztažné neomezovací (nerestriktivní), např. (17); u obou typů se rozlišují různé podtypy (viz tamtéž):

Z typologického hlediska ukazují struktury obsahující v.v. (dále R(elativní)V(ěty)) značnou variantnost (✍Downing, 1978; ✍Keenan, 1985; ✍Lehmann, 1984; ✍de Vries, 2002, ad.). Standardně se mluví o těchto parametrech: (i) RV s externí × interní hlavou, (ii) RV s externí hlavou: hlava je před RV × hlava je za RV, (iii) relativní zájmeno/příslovce × relativní spojka × nula jako komplementizér v RV, (iv) relativní zájmeno je ve vztahu k demonstrativu / určitému členu × k wh-frázi, (v) restriktivní × nerestriktivní RV. Č. je jazyk (i) mající RV s externí hlavou, tj. hlava je povrchově vyjádřena mimo RV (a je věcí analýzy, zda v hloubkové struktuře je uvnitř RV, n. ne), (ii) v němž hlava v povrchové struktuře stojí před RV, (iii) mající k dispozici relativní zájmena a taky relativní spojku (viz dále), ale nikoli nulu (na rozdíl např. od angl.), (iv) mající relativa typu wh-fráze, ale nikoli demonstrativa (na rozdíl např. od něm.), (v) mající jak restriktivní, tak nerestriktivní RV.

V generativních gramatikách se při analýzách RV tyto (a další) parametry uplatňují v různých koncepcích různě, takže jednotlivé klasifikace se hodně liší (dobrý přehled viz ✍de Vries, 2002). V jazycích podobných č. se z hlediska blízkého povrchové syntaxi standardně rozlišují RV (i) s jmennou (nominální) hlavou (headed relatives) (18) (viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou), (ii) se zájmennou (pronominální, lehkou nominální) hlavou (light-headed relatives) (19) (viz ↗věta vztažná s lehkou hlavou) a (iii) bez jmenné (nominální) hlavy (free/headless relatives) (20) (↗věta vztažná bez hlavy); tak např. ✍Citko(vá) (2004) pro polštinu. Druhý strukturní typ reprezentují RV, v nichž se Rel vztahuje ke kategoriálně různým frázím (NP/DP, AP, PP, IP, CP) (21) a také (7)–(11) (viz ↗věta vztažná neomezovací). Rozlišování těchto strukturních typů je v č. opřeno (kromě jiného) taky o distribuci Rel:

Analýzy RV se věnují daleko víc typům (18)–(20) než typu (21). Přitom existují dvě protichůdné analýzy typů (18)–(20): podle separátní hypotézy jsou tyto RV derivovány různě (pro některé slovanské jaz. např. ✍Citko(vá), 2004), podle unifikační hypotézy jsou derivovány stejně (pro některé slovanské jaz. ✍Szucsich, 2003); pro č. analýzza neexistuje.

Analýza založena na rysech Rel predikuje distribuci Rel ještě přesněji než analýza Citko(vé):

(a) Rel kde, kdy, kolik, jak nevyjadřují syntaktické rysy [rod], [číslo] a [pád], jen sémantické rysy [místo], [čas], [kvantita], [způsob], takže v RV jsou licencovány jen v pozicích, v nichž se nepřiděluje pád (Šel do školy, kam / *do kam / do které chodila jeho matka; Šel do školy, *kam / která stojí u nádraží). Požadavek sdílení sémantických rysů Rel a hlavy reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) bez hlavy (Šel, kam ho nohy nesly), (b) s lehkou hlavou tvořenou (b₁) t-slovy s rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob] (Šel tam, kam ho nohy nesly), n. (b₂) slovy derivovanými z k-slov s rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob] (Šel kamkoli/někam/kamsi, kam ho nohy nesly); struktury (b₁) poskytují strategii, jak obejít požadavek sdílení sémantického rysu hlavy a Rel: Šel, kam ho nohy nesly – Šel, *kde bylo mokro / Šel tam, kde bylo mokro × Stál, kde bylo mokro × Stál, *kam svítilo slunce / Stál tam, kam svítilo slunce; (c) s adverbiální hlavou (Zabočil doleva, kam ukazovala značka / kde byla lepší cesta); (d) s nominální hlavou obsahující NP/DP n. PP s jménem se sémantickým rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob]: Šel do školy, kam chodila jeho matka / kde se seznámil se svou přítelkyní.

(b) Rel kdo a co mají společnou vlastnost tu, že jejich kmen má rys [nominálnost] (proto mají rys [3.os.], viz shoda Kdo čte/*čteš/*čtu) a liší se tím, že kdo má inherentní rys [+pers(onálnost)] a co je zcela podspecifikováné, tj. [ ] (viz ↗zájmeno tázací). Rys [+pers] zájmena kdo generuje jako default jeho gramatické rysy [mask.], [živ.] a [sg.]; jsou vyjadřovány spolu s pádem jeho flexí a ukazovány flexí shodných premodifikátorů (kdo jiný/*jiná/*jiné), a je-li kdo subjektem, flexí shodného predikátu (kdo přišel/*přišla/*přišlo). Absence rysu u co generuje jeho rys [neutr.], který zase ukazuje jednak spolu s pádem jeho flexe (co *jiný/*jiná/jiné), jednak v relaci subjekt-predikátové shody flexe predikátu (co *ležel/*ležela/leželo). K rysu [číslo] viz ↗věty vztažné s lehkou hlavou. V RV jsou tedy tato Rel licencována v pozicích, v nichž je v RV přidělován pád: Kdo měl nohy, šel; Šla, s kým chtěla. Požadavek sdílení sémantických rysů hlavy a Rel reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) bez hlavy (Kdo vyhraje, dostane pohár), (b) s lehkou hlavou tvořenou (b₁) t-slovy s rysem [+pers] ten, [ ] to: Ten, kdo vyhraje, dostane pohár, (b₂) slovy derivovanými z k-slov s rysem [+pers] kdo, [ ] co: Někdo/kdo/kdokoli, kdo vyhraje, dostane pohár. Struktury (b₁) poskytují strategii, jak obejít požadavek sdílení rysu pádu pozice, v níž je RV, a Rel: [_Nom[_NomKdo vyhraje]], dostane pohár × *[_Dat[_NomKdo vyhraje]], dám pohár – [_Dat[_DatTomu, [_Nomkdo vyhraje]]], dám pohár; ↗věty vztažné s lehkou hlavou.

(c) Rel čí vyjadřuje posesor, a je tedy frází se stejnou distribucí jako ↗nominální posesiva Petrův/Janin a pronominální posesiva (↗přivlastňovací zájmeno) můj, tvůj…: (a) má rys [+pers], (b) má kongruentní flexi (realizovanou morfémy jako u měkkých adjektiv), kterou získává v prenominální pozici na základě shody s NP/DP označující posesum: [noze koho] / [čí noze t_i] × [noze čeho] / [*čí noze t_i]. Protože Rel čí získává pád shodou, kdežto RV je v pozici postnominálního gen. věty nadřazené, požadavek sdílení rysu pádu Rel a RV bez hlavy (jestliže element nadřazené věty přiděluje pozici, v níž je RV, pád x, Rel v RV musí být ve stejném pádě x; viz ↗věta vztažná bez hlavy) blokuje RV s čí bez hlavy: *Zpívej píseň _gen[_acc[čí chleba] jíš t_i], a vynucuje strategii lehké hlavy: Zpívej píseň _gen[_gen[toho], _acc[čí chleba] jíš t_i] / Zpívej píseň toho, koho chleba jíš; *Věř _dat[_gen[čího chleba]_i se dotýkáš t_i] / Věř _dat[tomu, _gen[čího chleba]_i se dotýkáš t_i].

(d) Rel který, jaký a jenž vyjadřují rysy [rod], [číslo] a [pád], takže v RV jsou licencovány v pozicích, v nichž se přiděluje pád: Šel do školy, která stojí u nádraží; Šel do školy, do které chodila jeho matka. Požadavek sdílení rysů [rod], [číslo] u Rel a hlavy reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) s nominální hlavou, protože ta má rysy [rod] a [číslo]; k nesdílení rysů čísla viz ↗věty vztažné s jmennou hlavou.

Predikce: (i) Věty s hlavou tvořenou osobními zájmeny 1. a 2. os. licencují Rel kdo i Rel který a jenž; korelace typu „já – kdo“ se opírá o to, že zájmena typu já nevyjadřují ve své vnitřní struktuře rys [rod], nýbrž [+pers], proto *„já – co“. Korelace „já – který/jenž“ se opírá o to, že zájmena typu já sice rod nevyjadřují ve své vnitřní struktuře, ale rod (aspoň mužský a ženský) mají od svého referenta a ukazují ho na flexi adjektivního přívlastku: já ubohý / já ubohá / ^?já ubohé. (ii) Věty s hlavou tvořenou osobními zájmeny 3. os. mají Rel který/jenž (on – *kdo/*co // který/jenž), protože osobní zájmena 3. osoby vyjadřují flexí hodnoty rysu [rod] a ukazují ho i na flexi adjektivního přívlastku (on ubohý/*ubohá/*ubohé; ona *ubohý/ubohá/*ubohé). (iii) Věty s hlavou tvořenou demonstrativy t‑ (t‑en/‑a/‑o, tak‑ov‑ý/‑á/‑é jsou buď RV s nominální hlavou, kterou v povrchové syntaxi po vynechání jména tvoří ukazovací zájmeno, proto jsou korelace ten, který/jenž, ta, která/jež; to, které/jenž; ti, kteří/jež; takov‑ý/‑á/‑é, jak‑ý/‑á/‑é; resp. ten/ta/to NP, co + resumptivum (Políbil toho muže, kterého/jehož potkal před fakultou / co ho potkal před fakultou). Nebo jsou to RV s lehkou hlavou ten a to, jejíž rysy licencují korelace ten, kdo; to – co (*Políbil toho muže, koho potkal před fakultou). Proto kontrast: ta _Fem.NP/DP,která/jež/co + resumptivum × ta, *kdo/co + resumptivum.

Ve větách s nominální hlavou se sémantickým rysem [+místo], [+časový úsek], [+způsob], [+kvantita] může Rel sdílet tento sémantický rys hlavy, což licencuje Rel kde, kdy, jak, kolik v těch RV, v nichž je Rel v pozici, v níž není přidělován pád (tedy jde o stejnou strategii jako v RV s lehkou hlavou), n. může Rel vyjadřovat shodu rodových hodnot s NP/DP, která je hlavou, což licencuje Rel který, jenž, jaký; kombinace derivují tuto distribuci Rel:

(e) Rel jehož, jejíž, jejichž vyjadřují posesor – jako Rel čí – a navíc vyjadřují dva rysy rodu a čísla: jednak – jako Rel čí – rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla (a pádu), které Rel získává v prenominální pozici na základě shody s NP/DP označující posesum; tyto rysy vyjadřuje flexí jen jejíž pro mužský a střední rod, jednak – navíc od Rel čí – rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, které vyjadřují inherentně (jehož [mask./neut.sg.], jejíž [fem.sg.], jejichž [mask./fem./neut.pl.]; viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou. Tato Rel jsou tedy licencována v posesivních strukturách s nominální hlavou, neboť struktura musí přidělit rod, číslo a pád na základě shody (s NP/DP označující posesum), ale taky poskytnout antecedens shody inherentních rysů rodu a čísla, a tím je nominální hlava; identita těchto rysů vyjadřuje, že Rel a hlava jsou posesor: Srov. z různých rysů Rel čí a jehož, jejíž, jejichž derivovanou distribuci: čí v RV s lehkou hlavou, jehož, jejíž, jejichž v RV s nominální hlavou: Věř _dat[tomu,_gen[čího chleba]_i se dotýkáš t_i] × Věř dívce/Evě, jejíhož chleba se dotýkáš.

(f) Rel což je derivovávno z k‑slova co a aplikace ↗elsewhere condition (a patrně dalších pravidel) zajistí, že všude jinde kromě toho, kde bude aplikováno specifické pravidlo [Pers] → kdo, bude aplikováno pravidlo obecné [X] → co, tedy ve strukturách s antecedentem AP, AdvP, IP, CP i kombinací CP (25), ale taky ve strukturách s antecedentem NP/DP, pokud je v RV predikována identita referentu což a NP/DP (26):

O Rel typu pročež ↗věta vztažná nerestriktivní.

Hlavní styly syntaktické a sémantické analýzy RV viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou, ↗věta vztažná bez hlavy. Viz též ↗vztažná věta s lehkou hlavou.