1 Tradiční gramatika

Typ ↗vedlejších vztažných (relativních) vět; typickým příkladem je relativní věta (RV) v (1):

V č. tradiční gramatologii se termín v.v.l.h. nepoužívá; je překladem angl. termínu light-headed relatives, jímž označuje ✍Citko(vá) (2004) a po ní další RV, které mají jiné vlastnosti než ↗věty vztažné s jmennou hlavou i než ↗věty vztažné bez hlavy. S větami se jmennou hlavou mají společné to, že před nimi stojí ↗hlava, liší se od nich tím, že tato hlava není tvořena jmenným výrazem, nýbrž výrazem zájmenným (proto se někdy nazývají vztažné věty se zájmennou hlavou): (1) × (1a); věty bez hlavy slyšitelnou hlavu vůbec nemají (1b):

(1a)	Políbil [Hlava toho mladého muže],	[RV kterého/jehož potkal před fakultou]
(1b)	Políbil,	[RV koho potkal před fakultou]

Hlavu v.v.l.h. tvoří (i) uzavřená množina zájmen a příslovcí tvořená od demonstrativního t‑ového kořenu (ten, to, tam, tady, odtud, tudy, tehdy, dotehdy, teď, nateď, tak, tolik), viz (1); (ii) v zásadě taky uzavřená množina zájmen a příslovcí tvořených od k‑ového kořenu (kdo, kde, kam, kdy, kolik…) a od c‑ového a j‑ového kořenu (co, jak) prefixem ně‑ (někdo, něco, někde, někdy…), postfixem ‑si (kdosi, cosi, kdesi, kdysi…), postfixem ‑koli(v) (kdokoli(v), cokoli(v), kdekoli(v), kdykoli(v)), kořennými morfémy leda(s)‑//lec‑: (leda(s)kdo//leckdo, leda(s)co//ledacos…), všeli(s)‑ (všelikdo(s), všelico(s)...), kde‑ (kdekdo, kdeco...), málo‑, zřídka‑ (málokdo, zřídkakdo...), sotva‑ (sotvakdo...) aj., viz (1'); viz také ↗zájmeno neurčité:

S větami bez hlavy mají v.v.l.h. společnou podmnožinu Rel(ativ), která stojí na jejich levé periferii: jsou v nich „nominální“ Rel kdo, co, „adverbiální“ Rel kde, kdy, kolik, jak… a posesivní Rel čí, na rozdíl od vět bez hlavy se v nich nevyskytují Rel tvořená z uvedených Rel postfixem ‑koli:

Distribuce Rel kdo, co × který/jaký/jenž v RV reflektuje fakt, že Rel který/jaký/jenž mají schopnost vyjadřovat rodovou a číselnou shodu, a objevují se tedy ve strukturách s hlavou tvořenou výrazem, který rysy [rod] a [číslo] vyjadřuje, typicky v RV s hlavou tvořenou jmenným výrazem (3a). Naproti tomu Rel kdo vyjadřuje rys [personálnost] a Rel co [nepersonálnost], a nemá tedy schopnost vyjadřovat rodovou a číselnou shodu s hlavou tvořenou jmenným výrazem (3a'); tato Rel se objevují proto ve strukturách, v jejichž hlavě není výraz mající rodově‑číselné rysy, ať už proto, že hlavu vůbec nemají (3b), n. proto, že hlava je tvořena výrazem, který má rysy [personálnost] n. [nepersonálnost] (3c):

Ve struktuře [muž/žena/dítě], [co…] / [ten muž], [co…]; [ta žena], [co…]; [to dítě], [co…] nejde o Rel co, ale o spojku, o čemž svědčí mj. to, že na rozdíl od Rel co nevyjadřuje spojka co ani rys [nepersonálnost] ani pád; viz ↗resumptivum; srov. taky kontrast (4) × (4a):

Za typické v.v.l.h. se pokládají věty, jejichž hlava je tvořena ukazovacím zájmenem ten a to, tedy typ (1), a vzhledem k shodné množině Rel je přirozené, že v popisech bývají uváděny do vztahu k RV bez hlavy, tedy k typu (1b); k jejich analýze v č. klasických mluvnicích viz ↗vztažné věty bez hlavy. Novější práce z tohoto hlediska analyzují tyto v.v.l.h. jako formu pro syntaktickou strategii umožňující vyjádřit pád přidělovaný pozicí, v níž se nachází RV bez hlavy. Pádovým nosičem musí být zájmeno sdílející rysy s Rel, tedy ten (u kdo) a to (u co), nikoliv ta (proto: [... ten, kdo…], […ta, *kdo/*co…] a [… to, co…]). Jsou kontexty, v nichž je vyjádření pádu nutné, a kontexty, v nichž to nutné není. Nutné je využít strategie v.v.l.h., (i) jestliže není splněn požadavek sdílení pádu relativem (viz ↗věta vztažná bez hlavy), tj. jestliže je pozici, v níž je RV, přidělován pád x a Rel v RV získává zevnitř této vztažné věty pád y. V konfiguracích, jako je (5), je tedy ten/to nadbytečné, v konfiguracích, jako je (5a), je naopak ze stejných důvodů nutné:

(ii) jestliže má být saturován pádový požadavek předložky:

(iii) jestliže je pozice RV jiná než na levé či pravé periferii věty (mnoho Čechů pokládá (7) za „snad možnou v mluvené nepřipravené řeči“, n. „nespisovnou“ = asi gramaticky nesprávnou, a preferuje v těchto pozicích strategii v.v.l.h. (7a)):

Další typickou kategorií v.v.l.h. jsou věty, jejichž hlava je tvořena ukazovacími zájmennými příslovci se sémantickým rysem [+místo]: tady, tam, odtud…, [+časový bod/úsek]: tehdy, [+způsob]: tak, [+kvantita]: tolik. Rel sdílí sémantický rys hlavy, což licencuje v RV „adverbiální“ Rel kde, kdy, jak, kolik… (8). Pokud je v hlavě vyjádřen některý z těchto sémantických rysů substantivním výrazem, který má rysy rodu, životnosti a čísla, jde už o RV s jmennou hlavou, v níž je Rel který/jaký a jenž, mající schopnost vyjadřovat shodu rodových a číselných hodnot s jmennou hlavou i pádové požadavky Rel zevnitř RV. Je‑li uvnitř RV s jmennou hlavou pozice pro Rel pozicí ↗adjunktu, objevují se taky Rel kde, kdy, kam…, protože ta mají schopnost vyjádřit kategoriální rys hlavy a nemusejí plnit pádové požadavky, neboť adjunkty je nemají (8a); je‑li pozice pro Rel pozicí subjektu n. objektu, jsou Rel kde, kdy, kam… nepovolená, protože jsou sice schopna vyjádřit kategoriální rys hlavy, ale nejsou schopna plnit pádové požadavky zevnitř RV (8b):

Zvláštní pozici mají věty s Rel kdy; srov. kontrast: Poprvé se zamiloval tam, kde/*kdež se zamilovala jeho matka × Poprvé se zamiloval tehdy, kdy/když se zamilovala jeho matka; Poprvé se zamiloval v té škole, kde/*kdež se zamilovala jeho matka × Poprvé se zamiloval v tu dobu, kdy/když se zamilovala jeho matka; možné vysvětlení viz ✍Sou (1972:122). U časové hlavy s komplexnější strukturou je ‑ž zakázané taky: Věděl jsem to už tehdy, kdy/když… × Věděl jsem to už odtehdy, odkdy/*odkdyž...

Druhý základní typ v.v.l.h. tvoří věty, jejichž hlava je tvořena derivovanými zájmennými výrazy (ii), tedy typ (1'). Jejich analýza je odvoditelná z analýzy tzv. ↗neurčitých zájmen a ↗neurčitých zájmenných příslovcí jako ↗kvantifikátorůn. jim podobných výrazů.

Speciální vlastnosti ukazují RV s hlavou tvořenou osobními zájmeny. Věty s hlavou tvořenou osobními zájmeny 1. a 2.os. mají Rel kdo i Rel který a jenž; korelace typu „já/ty, kdo“ se opírá o to, že tato osobní zájmena nevyjadřují ve své vnitřní struktuře rys rodu, ale mají inherentní rys [personálnost], označujíce participanty diskursu; korelace „já/ty, který/jenž“ se opírá o to, že tato osobní zájmena sice rod nevyjadřují ve své vnitřní struktuře, ale získávají ho v diskurzu od svého referenta (a ukazují ho na adjektivech/participiích: já uboh‑ý / já uboh‑á, já jsem spal‑Ø / já jsem spal‑a). Věty s hlavou tvořenou osobními zájmeny 3.os. mají Rel který/jenž (on, *kdo // který // jenž), protože osobní zájmena 3.os. vyjadřují koncovkou hodnoty rysu rod a ukazují ho i na adjektivech/participiích (on uboh‑ý // *uboh‑á // *uboh‑é; ona *ubohý // ubohá //  *ubohé); viz ↗zájmeno osobní.

2 Formální gramatika

Podle ✍Citko(vé) (2004) mají v.v.l.h. a ↗věty vztažné bez hlavy stejnou strukturu, která je „chudší“ než struktura ↗vět vztažných s jmennou hlavou. Rozdíl mezi v.v.l.h. a RV bez hlavy spočívá v různém zaplnění pozic v DP, tj. D° a [Spec, CP], jíž jsou oba typy RV součástí. Nejobecněji: v RV bez hlavy je obsazena jen jedna pozice, a to podle ↗hypotézy externí hlavy pozice D°, podle ↗komplementizérové hypotézy pozice [Spec, CP]; podrobněji viz ↗vztažná věta bez hlavy.

Strom (1): RV bez hlavy (podle ✍Citko(vé), 2004)

(a) hypotéza externí hlavy:

(b) komplementizérová hypotéza:

Ve v.v.l.h. jsou obsazeny obě pozice D° i [Spec, CP]:

Strom (2): RV s t‑ovou lehkou hlavou (podle ✍Citko(vé), 2004)

Strom (2) je reprezentací v.v.l.h. s hlavou tvořenou t‑ovými zájmeny; struktura v.v.l.h. s hlavou tvořenou derivovanými indefinity a kvantifikátory je podle ✍Citko(vé) (2004) komplexnější: indefinitní/kvantifikační morfém je generován v D° a k‑fráze se k ní adjunguje: je‑li indefinitní/kvantifikační morfém prefix n. kořen, adjunguje se k‑fráze napravo (ně‑kdo, málo‑kdo), je‑li indefinitní/kvantifikační morfém postfix, adjunguje se k‑fráze nalevo (kdo‑koli, kdo‑si).