Pojem, který má původ v jazykovědných a literárněvědných pracích kroužku M. M. Bachtina a označuje jednak vnitřní rozrůzněnost jazyka, jednak rozmanitost promluvových forem v umělecké literatuře. K projevům v. patří dialogičnost, polyfonie či karnevalizace jazyka. Ve shodě s marxistickou metodou pojímali ve 20. letech 20. stol. představitelé Bachtinova okruhu jazyk jako ideologické médium. Východiskem práce ✍Vološinova (1973) byla polemika s ostatními proudy dobového lingvistického bádání. Vološinov ostře polemizoval se strukturalismem Ženevské školy, který charakterizoval jako „abstraktní objektivismus“, neboť studium jaz. jako ↗langue podle něj vytváří falešnou abstrakci, která nezohledňuje proměnlivost významu konkrétních výpovědí. Vološinov kritizoval i de Saussurovo pojetí znaku (srov. mj. též ✍Auer, 2014:198–206). Jazyk i literaturu Vološinov navrhoval zkoumat v první řadě jako sociální fakty či „živé promluvy“, jejichž význam je patrný v kontextu řečové situace. V této argumentaci lze spatřovat také důvody, proč některé poststrukturalistické přístupy odkazují na koncept v. a heteroglosie při zdůrazňování nestability a proměnlivosti textového významu.

Důraz na rovinu řeči a na sociologickou metodu vyplývá ze skutečnosti, že Bachtin a jeho stoupenci popisovali jazyk jako živý organismus, který se diferencuje na sociální dialekty, řečové žánry, žargony a argoty rozmanitých společenství, generací, hnutí a skupin (srov. ✍Bachtin (1980:43). Toto v. je inspirací a zdrojem pro literární jazyk, zejm. pak pro jazyk románu, jehož poslání podle Bachtina spočívá právě v zobrazování řečových forem. Ve schopnosti začlenit v. do uměleckého textu Bachtin spatřuje kritérium estetického hodnocení románu. Prostřednictvím v. objasňuje i literární fikčnost. Přestože pojem fikce nepoužívá, literární promluvu popisuje jako neautentický jazyk, jako zobrazenou cizí řeč n. jako zobrazení písemných či řečových žánrů (romány napodobují vzpomínky, životopisy, autobiografie, deníky, kroniky, korespondenci atd.).

Pojem v. Bachtin uplatňoval nejen pro sociální rozrůzněnost řeči, nýbrž i pro rozmanitost forem ve stylovém rejstříku románových promluv, které odrážejí různé komunikační intence a ideologická hlediska (autorská, vypravěčská), zahrnují interakci narativních způsobů (řeči vypravěče, řeči postav) a forem reprodukce cizí řeči (např. nevlastní přímou, polopřímou či smíšenou řeč), parodické stylizace, výpůjčky z jiných žánrů, zapojují narážky, aforismy, citáty atd. Bachtinovy úvahy měly značný ohlas, explicitními odkazy na jeho práce o v. se např. J. M. Lotman pokusil postihnout stylovou mnohotvárnost řečových forem v Puškinově Evženu Oněginovi. V textu veršovaného románu Lotman odlišil jednak vlastní vyprávění, které dále rozčlenil na (1) „obyčejné“ vyprávění, (2) vypravěčovy dialogy namířené na různé adresáty a (3) metanarativní komentář, jednak zobrazenou cizí řeč, v rámci níž si povšiml (a) značených promluv postav (monology a dialogy); (b) neznačených promluv postav; (c) cizí řeči reprodukované nepřímou n. polopřímou řečí; (d) citátů a reminiscencí; (e) převzatých cizojazyčných textů; (f) sekundárních textů, jakými jsou „motta a autorovy poznámky“ (srov. ✍Lotman, 1987:354–363). Podobné analýzy stylu a kompozice a úsilí o systémové pojetí promluv ve výpravném textu měly mj. významný vliv na zkoumání v oblasti naratologie.

Projevem v. je podle Bachtina také polyfonie. Jako polyfonní Bachtin označil výpověď, ve které pociťujeme soupeření autorského, resp. vypravěčského, hlasu s „cizími“ hlasy (hledisky, řečovými styly, žánry, citáty apod.). Bachtin se domníval, že Dostojevskij vytvořil zcela inovativní formu románu, v níž promluva hrdiny zaujímá rovnocenné postavení vzhledem k promluvě vypravěče. Zatímco většina realistických románů inklinuje k ústřednímu hledisku vševědoucího vypravěče, tj. k monologickému, resp. „monolitickému“ pojetí světa, Dostojevskij komponoval románové promluvy jako dialogickou kolizi idejí a světonázorů.

Obsah pojmu polyfonie se místy zcela překrývá s koncepty dialogičnosti (polyfonie funguje jako polylog, jako množina všech dialogických vztahů) nebo v. Studium polyfonie a jednotlivých forem dialogičnosti Bachtin označil za ústřední problém teorie výpravné prózy. Myšlenku polyfonie dále produktivně využila mj. J. Kristeva. V rámci ohlasu na Bachtinovo dílo ✍Kristeva (2009:23) tvrdila, že Bachtin „jako jeden z prvních nahradil statické členění textů modelem, v němž literární struktura nepředstavuje něco, co zde prostě je, nýbrž co se buduje ve vztahu k nějaké jiné struktuře“. Chápání polyfonie se tedy v pojetí autorky přibližuje pojmu ↗intertextualita: v každém textu lze zároveň slyšet hlasy a ozvěny jiných textů (srov. mj. též shrnutí Bachtinova pojetí intertextuality u ✍Auera, 2014:207–215). Zatímco západní teoretikové věnovali Bachtinovu myšlení značnou pozornost a požadavek v. a polyfonie interpretovali také jako kritiku jediné autoritativní ideologie (např. ✍Emerson & Morson, 1990) n. jako kritiku jediné estetické doktríny (srov. ✍Günther, 1984), v sovětském prostředí zůstávaly ohlasy na Bachtinovo teoretické dílo dlouho rozpačité. Později byly výraznou měrou začleněny do prací Lotmanovy sémiotické školy. Např. ✍Uspenskij (2008) analyzoval polyfonii ve třech základních momentech: (1) Vyžaduje přítomnost několika hledisek, která (2) náležejí jednotlivým postavám a která (3) jsou zjevná především v ideologické rovině.

Zvláštním projevem v. je karnevalizovaný jazyk, jehož poznání Bachtin postupně prohluboval (✍Bachtin, 1971). Karnevalizaci definoval jako způsob vyprávění, resp. styl líčení, který do sebe absorboval jednak obřadní, jednak jarmareční a familiérní mluvu. Karnevalové vyprávění je podle něho typické pro středověkou smíchovou literaturu, zejm. pro román F. Rabelaise Gargantua a Pantagruel. V začlenění „pouličních“ řečových žánrů (nadávky, kletby, anekdoty, rozmanité parodie) do mnohohlasého vyprávění Bachtin odhalil nejen zdroje Rabelaisovy komiky, nýbrž i zdroje tradice moderního románového umění.